Bubáci a hastrmani, hulváti a gentlemani
Vstupuji do příběhů nesměle a po špičkách jako bohabojná poutnice do velebného příšeří opuštěného svatostánku. Za bronzovými vrátky, ukutými básnickou představivostí, se může skrývat cokoliv – velkolepé gotické trojlodí, malebný interiér dědinského kostelíka, pohanské kultiště, na jehož oltáři ještě nezaschla krev lidských obětí. Otevírají se magickým klíčem, čaromocnou první větou, jíž jsem se pokusila vzdát hold předchozím textem.
V pohádkářském zanícení se mi podařilo pošetile pominout jistou zásadní skutečnost. Existují spoluobčané, kteří – jakáž pomoc – moji posvátnou bázeň nesdílejí. Dvířka, jež otevírám se zatajeným dechem, raději zčerstva rozrazí nebo rovnou rozkopnou. Co se taky budou párat s nějakým nanicovatým tlacháním, že ano? Nevinné dívky a jinoši, před věky obětovaní k usmíření krvelačných bohů, mohou v takovém případě vzbudit nanejvýš shovívavý úsměv.
Pánové a dámy, na které jsem promluvila v prapodivné cizí řeči (informace uvedené ve vizitce je předem nevarovaly), dali mi svou nevoli znát, jak ostatně náleží k jejich nezadatelným právům. Jedni tak učinili civilizovaně, druzí přihodili něco mentální nadřazenosti, třetí nadto dovolili prchlivosti, aby jejich majestátem zacloumala tak neurvale, že opomenuli býti gentlemany, odhodili veškerou přetvářku a projevili se co nefalšovaní hulváti. Při nejlepší vůli mě nenapadá výstižnější charakteristika tvora, který dokáže neznámou ženu počastovat veršovánkou, jaká by se báječně vyjímala na stěně starořímského nevěstince čtvrté cenové kategorie.
Internetové diskuse si zajisté nelze zmýlit s klášterním vzdělávacím ústavem pro křesťanské panny ve Vyšných Vlkodlakách, jejich neblahá pověst se ostatně valem šíří dokonce i mezi šťastlivci počítačem nepolíbenými. Je-li však internetové hulvátství setrvale přítomno, nemusíme ho ještě brát za danou věc či normální stav, sklonit se před ním nebo mu poklonkovat. Nevěřím, že by se člověk skrz naskrz slušný nechal zlákat anonymním prostředím k nepředloženostem. Svá odpudivá ládví nám zde odhalují jen skuteční, ortodoxní hulvátové.
Koneckonců, hulvátství toť jistě nadmíru příjemný koníček. Praktikující pravověrný hulvát, nesvázán prostými lidskými ohledy, smí si – neviděn, nepoznán – dopřát slastný pocit velkolepého internetového hrdinství, aniž by sám sebe vydal všanc. Čím větší pohoršení vzbudí, tím libější pocity prožívá. Hulváta nelze urazit, usměrnit ani se ho dotknout, slušnost považuje za slabost, mlčení za souhlas, sebemenší projev zájmu za oslnivé vítězství. Veškerá obrana se zdá marná, zůstává za všech okolností neporazitelný. Mrzet by ho přechodně mohla snad jen jediná věc, kdybychom totiž jeho hulvátské úsilí přešli bez povšimnutí. Proto se hodlám tímto pozoruhodným jevem zabývat právě teď – a nikdy více.
Obávala jsem se totiž, že mě jistá životní zkušenost úplně mine, přijdu o skvělou inspiraci i o pár zábavných historek pro přátele. Vždyť komu nikdy nespílali v internetových diskusích, jako by ani nežil. Obavy se naštěstí ukázaly co neopodstatněné, ostouzečům přišla vhod moje pohlavní příslušnost, moravský původ, věková kategorie, schytal to i veliký král Ramesse. Jistá ušlechtilá duše, jata mocně soucitem, doporučila mi dokonce taktický ústup. Vážím si jejího návrhu, avšak nemohu jej přijmout za svůj. Když mi pan editor nabídl blog na serveru Aktuálně, věděl, co jsem zač – nepolitická, nepraktická, zasněná autorka pohádek pro dospělé. A já slíbila důvěru ve mě vloženou nezklamat, stavovská čest mi proto nedovolí opustit pozice. Budou-li moje texty nadále vyvolávat jaksepatří hulvátské reakce, omezím se na radostné zvolání: Osude, díky, konečně se cítím jako opravdová bloggerka!
V pohádkářském zanícení se mi podařilo pošetile pominout jistou zásadní skutečnost. Existují spoluobčané, kteří – jakáž pomoc – moji posvátnou bázeň nesdílejí. Dvířka, jež otevírám se zatajeným dechem, raději zčerstva rozrazí nebo rovnou rozkopnou. Co se taky budou párat s nějakým nanicovatým tlacháním, že ano? Nevinné dívky a jinoši, před věky obětovaní k usmíření krvelačných bohů, mohou v takovém případě vzbudit nanejvýš shovívavý úsměv.
Pánové a dámy, na které jsem promluvila v prapodivné cizí řeči (informace uvedené ve vizitce je předem nevarovaly), dali mi svou nevoli znát, jak ostatně náleží k jejich nezadatelným právům. Jedni tak učinili civilizovaně, druzí přihodili něco mentální nadřazenosti, třetí nadto dovolili prchlivosti, aby jejich majestátem zacloumala tak neurvale, že opomenuli býti gentlemany, odhodili veškerou přetvářku a projevili se co nefalšovaní hulváti. Při nejlepší vůli mě nenapadá výstižnější charakteristika tvora, který dokáže neznámou ženu počastovat veršovánkou, jaká by se báječně vyjímala na stěně starořímského nevěstince čtvrté cenové kategorie.
Internetové diskuse si zajisté nelze zmýlit s klášterním vzdělávacím ústavem pro křesťanské panny ve Vyšných Vlkodlakách, jejich neblahá pověst se ostatně valem šíří dokonce i mezi šťastlivci počítačem nepolíbenými. Je-li však internetové hulvátství setrvale přítomno, nemusíme ho ještě brát za danou věc či normální stav, sklonit se před ním nebo mu poklonkovat. Nevěřím, že by se člověk skrz naskrz slušný nechal zlákat anonymním prostředím k nepředloženostem. Svá odpudivá ládví nám zde odhalují jen skuteční, ortodoxní hulvátové.
Koneckonců, hulvátství toť jistě nadmíru příjemný koníček. Praktikující pravověrný hulvát, nesvázán prostými lidskými ohledy, smí si – neviděn, nepoznán – dopřát slastný pocit velkolepého internetového hrdinství, aniž by sám sebe vydal všanc. Čím větší pohoršení vzbudí, tím libější pocity prožívá. Hulváta nelze urazit, usměrnit ani se ho dotknout, slušnost považuje za slabost, mlčení za souhlas, sebemenší projev zájmu za oslnivé vítězství. Veškerá obrana se zdá marná, zůstává za všech okolností neporazitelný. Mrzet by ho přechodně mohla snad jen jediná věc, kdybychom totiž jeho hulvátské úsilí přešli bez povšimnutí. Proto se hodlám tímto pozoruhodným jevem zabývat právě teď – a nikdy více.
Obávala jsem se totiž, že mě jistá životní zkušenost úplně mine, přijdu o skvělou inspiraci i o pár zábavných historek pro přátele. Vždyť komu nikdy nespílali v internetových diskusích, jako by ani nežil. Obavy se naštěstí ukázaly co neopodstatněné, ostouzečům přišla vhod moje pohlavní příslušnost, moravský původ, věková kategorie, schytal to i veliký král Ramesse. Jistá ušlechtilá duše, jata mocně soucitem, doporučila mi dokonce taktický ústup. Vážím si jejího návrhu, avšak nemohu jej přijmout za svůj. Když mi pan editor nabídl blog na serveru Aktuálně, věděl, co jsem zač – nepolitická, nepraktická, zasněná autorka pohádek pro dospělé. A já slíbila důvěru ve mě vloženou nezklamat, stavovská čest mi proto nedovolí opustit pozice. Budou-li moje texty nadále vyvolávat jaksepatří hulvátské reakce, omezím se na radostné zvolání: Osude, díky, konečně se cítím jako opravdová bloggerka!