Chvíle svrchovaného niterného štěstí navštěvují bídné smrtelníky vzácně. Většinou odezní dříve, než si je v duši stačíme uskladnit na horší časy, ba dříve, než nám z tváře zmizí lehce nepříčetný (nechci-li napsat přímo pitomý) úsměv. Osud, jindy vrtkavý a skoupý, mi letos vlídně dopřál prožít dva neopakovatelně báječné okamžiky v jediném dni.

Poprvé při kamenném zábradlí na Piazzale Michelangelo, odkud mi kynul výhled na malebně povlovné pahorky – dílem se rozpíjely v modravém obzoru, dílem se svažovaly k řece Arnu, na níž jako bílá labuť sošně plula rozostřená Florencie. Podruhé mě živelná radost prostoupila jen o pár hodin později na prahu Michelangelovy slavné Medicejské kaple, která zezadu přimyká k florentinskému kostelu Svatého Vavřince (San Lorenzo) – říká se jí též Nová sakristie (Sagrestia Nuova), to aby si ji omámený turista nepletl se Starou sakristií vytvořenou pro změnu Brunelleschim.

"Velikost Michel Angelova nedá se vyříci slovy", napsal roku 1875 Jan Neruda. Stane-li se tvůrcovým mateřským jazykem výtvarné umění, pak slova nepochybně selhávají, třebas Michelangelo svého času nadmíru schopně fušoval Nerudovi do řemesla a jeho sochařská díla venkoncem připomínají poezii zakletou do mramoru. Sám prý kdysi podotkl, že neexistuje kámen, v němž by předem nedřímalo vše, co chce sochař říci. Snad proto hledají ctihodní uměnovědci v Medicejské kapli nástin mistrova osobního myšlenkového systému – a nazývají jej filozofií zoufalství –, zdejší náhrobky pak pokládají za nejúplnější vyjádření Michelangelova pesimismu, případně za nejzásadnější obžalobu všelidského údělu. Pokud se ve svých soudech nemýlí, jde o zoufalství, pesimismus i obžalobu nevýslovné krásy.

Rafinovaně strohý a stylově průzračný interiér vyvedený v tónech bílé, šedé a růžové působí po barokní přepjatosti jiných svatostánků jako záchvěv přímořského vánku za palčivého dne. Když se odvážíte překročit práh, nejprve si zřejmě všimnete Madony s malým Ježíškem při protilehlé stěně. Nepodobá se příliš tklivě líbezným panenkám Mariím charakteristickým pro Michelangelovy piety, její půvab sice působí nadzemsky, ale také odtažitě, chtělo by se říci nekřesťansky. Jako by mistr hledal inspiraci mezi pohanskými božstvy – namátkou se samozřejmě vnucuje helénistická Isida s malým Horem. Křesťanskou reputaci zachraňuje dvojice medicejských patronů, svatí Kosma a Damián, ty ovšem za Michelangela dokončili až jeho následníci.

Propuštěni z osidel Madonina přísného mramorového pohledu, smíte konečně stočit zrak k medicejským náhrobkům, které nescházejí (a neměly by scházet) v žádné učebnici dějin umění. Den a Noc, Úsvit a Soumrak, vévoda Lorenzo jako ztělesněná myšlenka, vévoda Giuliano coby zosobněný čin. Alegorické postavy netíží pranic pozemského, tedy ani lidský oděv, zato oba vévody mistr vybavil výstřední zbrojí, která musela už tehdy připomínat divadelní kostým. Zde maličko podezřívám milého Michelangela z jízlivosti, jistě věděl, že netesá pomník nejvýznačnějším členům rodu. Urbinský vévoda Lorenzo (1492 – 1519), neslavně zemřel na souchotiny a syfilis, vévoda Giuliano z Nemours (1478 – 1516) si nestačil obstarat ani žádnou literárně vděčnou chorobu. Přesto jim Michelangelovo umění propůjčilo vzezření bájných heroů a složilo jim k nohám mocné služebníky nenasytného vládce všehomíra – času.

Úsvit a Noc, zastoupeny ženskými polobožstvy, působí proti nedokončeným mužským protějškům úplně, dokonale, ostře, tedy nesmlouvavě. Vždyť vymezují začátek a konec. Úsvit procitá bolestně, buď se ztěžka zbavuje ohavného snu, nebo ji z blaženého nevědomí vytrhlo neblahé tušení stínu. Noc, zřetelně poznamenaná ženským údělem, se zase smírně konejší do spánku, obklopena nepostradatelnými odznaky nadlidského úřadu (snovou maskou, sovou, svazkem makovic, měsícem, hvězdou). Den a především Soumrak naopak vypadají tlumeně, spíše náznaky bytostí než drásavé postižení skutečnosti. Jejich michelangelovsky důkladná tělesnost zůstává zastřená, jejich tajemství zakleté v kameni, nekřičí ani nespílají osudu, spíše vábivě šeptají.

Stejně jako náhrobek papeže Julia II. zůstala i Medicejská kaple neúplná. Průvodci s gustem vyčíslují chybějící umělecké položky, Michelangelo prý zamýšlel přizdobit náhrobky Nebem, Zemí, dále pak Tiberou a Arnem (symbolizovaly území spadající pod medicejskou správu). Okolnosti sice mistrovi zabránily v završení původního záměru, kaple přesto působí celistvě, nic neschází, nic nepřebývá, lidský osud tvoří uzavřený kruh. Zdálo se mi, že nakrátko, nakratičko – jen coby dovnitř vtrhla další hlučná turistická výprava – stojím tváří v tvář věčnosti. A že není zdaleka tak strašlivá, jak bych se mohla obávat.