Ta mapa exekucí mi pořád něco připomínala. Nový unikátní projekt, který mapuje, jak hluboko kdo kde v Česku spadl do dluhové pasti, na úrovni obcí kreslí povědomou čáru. A pak mi to došlo. Když spojíte plochu s vysokou koncentrací obcí, kde je nadprůměrný podíl osob v exekucí, získáte obrysy Sudet. Či přesněji řečeno – jazykových hranic z dob první republiky. A tak se ze zvědavosti podíváte na další statistiky – na nezaměstnanost, na voličskou apatii či třeba příspěvky na bydlení. A více či méně objevujete pořád tu samou hranici, která nechce ani po těch letech stále zmizet. Proto jsme se v týdeníku Ekonom podívali na to, jak se dá pohraničí pomoci.



Predlitz versus Předlice

Extrémní příklad, jak to po odchodu Němců šlo s místem dolů z kopce, není zas tak těžké najít. Já jsem zajel do ústeckých Předlic. Před válkou v městečku kousek od Ústí bydlela střední i vyšší vrstva, nyní je to vyloučená lokalita. Kdyby Předlice byly stále městečkem, pravděpodobně by v žebříčku o obec v největších problémech s exekucemi trhly sousední Trmice, které neslavně zvítězily.
Ale Předlice jsou také zároveň důkazem, že ne kvůli všem problémům v bývalých Sudetech je nutné chodit až do roku 1945. Předměstí Ústí mocně zdevastoval komunismus a pak velmi hloupě provedený rozprodej domů v 90. letech.
Muž s tváří čerta Boris Rudý, který zde koupil několik domů, opravil je a zalevno je pronajímá, mi ukazuje dům, který se zřítil minulý měsíc. Ve třetím patře zříceného domu jsou z ulice vidět nástěnné hodiny. Nejdou. Možná se brzo také zřítí. Vedle je místní školka. Nikomu z dětí se naštěstí nic nestalo a ty se tak musí dál jen strachovat z „obyčejných“ věcí, jako je třeba pád do hlubokých děr v chodníku...
Dobře, řeknete si, to je ale přeci ghetto, tak to přeci nevypadá všude. To je pravda. Ale statistiky dokazují, že bývalé Sudety jsou opravdu jako celek v mnohém stále postižené sociální či ekonomickou nepřízní. Co s tím?



Bez státu to nepůjde

Když obvoláváte politiky i odborníky, mnozí se hned ochotně rozpovídají o tom, jak si kraj nese historickou zátěž a že si dosídlenci po válce už ke kraji nevytvořili pouto. Na záznam se ale nikomu příliš do těchto úvah nechce. Je to pochopitelné. V roce 2017 je už trochu zbytečné vzkazovat do pohraničních regionů, za co vše tam mohly kruté události po válce.
Zároveň se ale také čím dál hlasitěji ozývá, že pohraničí to bez systematické pomoci nezvládne. V 90. letech panovala ideologie, že kapitalismus a zahraniční investice mocně podpoří i tyto kraje. To se naplnilo jen někde. Pak převládla další ideologie, že kraje popostrčí vzhůru vstup do EU, který přinese eurofondy a přeshraniční spolupráci. Opět se někde zadařilo, ale rozhodně ne všude.
Při pohledu na vývoj kupní síly je jasné, že mnohé části pohraničí naopak dál chudnou a propadají se do sociálních problémů. Zatímco ve spoustě okresů na severní Moravě či v severních Čechách kupní síla stagnuje, ve vnitrozemí jde nahoru. Pohraničí tak relativně chudne.

Volební téma

Co s tím? Jednoduchá řešení už čtvrtstoletí nejsou po ruce, ale je jisté, že se přeci jen něco děje. Ať už mluvíte se starosty měst, zástupci krajů, vládními zmocněnci či premiérem, všichni odkazují na něco, co se kostrbatě jmenuje „Strategický rámec hospodářské restrukturalizace Ústeckého, Moravskoslezského a Karlovarského kraje“.
Je to zatím jen stoh papírů, ale snad poprvé by zde měl být konkrétní postup, jak pomoci těm nejvíce znevýhodněným krajům. Vláda si dává pozor, aby ani jednou nezmínila historickou zátěž Sudet. Oficiálně je plán navázán na proměnu krajů, ze kterých odejde uhelná těžba, případně další významný průmysl. Ale fakticky jde o první plán, který by mohl zásadněji pomoci.
Určitě je v tom i hodně politiky. Ne náhodou se plán má definitivně schválit na vládě těsně před volbami, aby z pohraničí pršely hlasy vládním stranám. A činí se i opozice, která navrhuje také různá zvýhodnění pro hraniční regiony republiky. Ale to přeci může bývalým Sudetům jen pomoci. Ta debata tu chyběla 27 let, tak ať začne, třebas i v předvolebním amoku.

Čtyři jednoduché principy

Základním bodem debaty by měla být otázka, zda chceme pohraničí nějak zvýhodňovat. A pokud ano, tak jak.
Myslím, že čím dál větší část obyvatel (ať už v pohraničí či ve vnitrozemí) se dokáže shodnout, že nějaké zvýhodnění by tu být mělo. Z dvou dekád prosperity měly mnohé pohraniční oblasti relativně méně než vnitrozemí. Chtělo by jakýsi malý Mashallův plán pro bývalé Sudety. Truman ten původní plán odůvodňoval Američanům s tím, že dnes zaplatí miliardy dolarů, aby se mohli těšit ze zítřejšího míru. Ten skromnější, český, by měl být odůvodněn podobně: Zaplaťme dnes miliardy korun směřované výhradně do pohraničí, abychom se zítra mohli těšit z Česka, které prosperuje jako celek a jehož okraje už nevolí antisystémové strany.
Velká hádka by však měla být o to, jak můžeme konkrétně pomoci. Už dnes tam samozřejmě teče spousta peněz z národních i evropských dotačních programů, ale jaksi to často není moc vidět. Případně se staví v odlehlých místech průmyslové zóny, které pak zejí prázdnotou.
Tím nejhorším nápadem by bylo zavádět nějaké zóny s nižšími daněmi pro firmy nebo nižšími odvody z mezd pracovníků. To by přilákalo jen montovny, které by toho regionu moc nepřidaly a po chvíli zase zmizely.
Opatření mají být konkrétní a chytrá. Z té spousty plánů, které jsem zaslechl, mi přijdou jako nesporně dobré čtyři body:

1. Infrastruktura. Především ta dopravní. Dvě dekády se tu budují hlavní tepny, ale ty maximálně pohraničím prosviští, nijak ho nepropojují. To by se mělo změnit, pohraničí čeká už mnoho dekád na dobudování základní silniční sítě.
Ale nejde jen o dopravní infrastrukturu. Nejrůznější sítě v městech skomírají. Případně vůbec nejsou (zkuste si chytit rychlý internet u hranic).
2. Brownfieldy. Některá města v bývalých Sudetech jsou ošklivá, protože v centrech jsou zchátralé továrny či jiné průmyslové zóny. Města by na jejich místech ráda něco zbudovala či by tam přišel soukromý investor, ale nikdo nemá peníze na demolici toho, co naposledy prosperovalo za socialismu či dokonce dávno za Němců. Zde by měl stát pomoci – často to bylo právě rozhodnutí státu, po kterém průmyslové odvětví odumřelo, tak by se stát měl postarat i o to, co potom zbylo.
3. Místní daně a poplatky. Velké daňové inženýrství pohraničí nepomůže, ale je možné se bavit o mírných zvýhodněních. Například mohou mít kraje větší příjmy z nerostného bohatství, které tam stát či soukromník vytěží. Nebo v neustálých tahanicích o rozpočtové určení daní by mohla být mírně zvýhodněna města se zátěží nejrůznějších průmyslových armageddonů.
4. Podporovat sny. Ústí mělo kdysi sudetského Němce Schichta, jeho továrnu na mýdlo s jelenem, a byl to symbol modernity. Nyní Setuza sice dál prosperuje, ale symbol místní modernity to už tedy rozhodně není.
Každé město se vytáhne, když má nějaký sen. Proto je jen dobře, že se v Ústí rozjíždí ambiciózní plán na centrum zkoušení automobilů bez řidiče. Samozřejmě že ne každý v takových podnicích najde zaměstnání, ale město najednou dostane elán, dobrou image. Stát by takové ambice měl v pohraničních městech rozhodně podporovat.

Solidarita "vnitrozemců"

Určitě by šlo vymyslet i spoustu dalších věcí. Když člověk slyší v Předlicích, jak reálně funguje obchod s chudobou, tak je jasné, že místo projíždějících policistů by to asi chtělo více sociálních pracovníků. A určitě je možné si vždycky vymyslet na cokoliv nové dotace a subvence.
Ale pokud má celá republika vzít za své, že úkolem příští dekády je výrazně pomoci pohraničí, pak by mělo jít jen o sadu jasných, jednoduchých principů, kvůli který by i „vnitrozemci“ byli ochotni pustit nějaký ten halíř.
Infrastruktura, revitalizace brownfieldů, vyšší nárok na místní daně a podpora inovací je celkem jasný a jednoduchý seznam. Teď ho jen začít plnit...

P.S.: Pokud vás téma zajímá, o problému si můžete více přečíst v aktuálním Ekonomu.