Bude tomu už snad 22 let, co jsem s roztřesenými koleny a žaludkem na vodě v brzkém ránu vstoupil do pokoje po boku zkušené zdravotní sestry a měl umýt zcela nepohyblivého pacienta. Vidím to jako dnes. V pokoji leželi čtyři bezmocní lidé. Vzduch se dal krájet - směsice zápachů moči, stolice, potu a naprosté beznaděje z jistoty blížícího se konce života. Musel jsem pomocí žínky a přenosného umyvadla umýt úplně celé tělo pana architekta, který byl od krku dolů ochrnutý.