Text otištěn v deníku Právo 3. srpna 2010

Sociální demokracii čekají v blízké době dva důležité souboje. Střet o podobu a další vývoj naší země a o další směřování vlastní ČSSD. Obé spolu úzce souvisí, respektive to druhé, tedy podoba sociální demokracie, výrazně předurčí i střet - nestřet o další vývoj země.

Stát blahobytu.
Reakcí na hrůzy druhé světové války a předchozí světovou hospodářskou krizi byl vznik nového modelu kapitalismu – sociálně tržní hospodářství. Zjednodušeně řečeno, šlo o systém, kdy vysoká míra přerozdělování – daňové progrese, tudíž solidarity, výrazně zesílila roli státu a vedla ke snižování ekonomických rozdílů mezi lidmi, tedy majetkově více homogenizovala společnost. Stát se stal nejsilnějším ekonomickým hráčem a mohl začít poskytovat rozsáhlé veřejné služby. Novému útvaru se v posledním období začalo říkat stát blahobytu. Občané i podnikatelé si zvykli platit vysoké daně a za to dostávali prakticky bezplatné vzdělání na velice slušné úrovni. Totéž platilo o zdravotnictví, infrastruktuře, kultuře, či o zajištění bezpečnosti lidí. Společnost si navykla na důstojný důchodový systém a sociální síť. Od určité chvíle však začal růst tlak na snižování daňové zátěže s odůvodněním, že v globalizovaném světě ztrácí stát blahobytu svoji konkurenceschopnost oproti zemím, kde jsou daně a náklady práce výrazně menší. Ještě předtím se však státy blahobytu nechaly dotlačit do mezinárodních dohod, které prakticky zrušily ochranářská cla. Jejich cílem bylo bránit domácí výrobce a vyrovnávat cenové rozdíly vzniklé i mzdovým, enviromentálním a daňovým dumpingem. Od té doby nejsou státy schopné pokrýt náklady „státu blahobytu“ z daňových výnosů a tento model udržují z narůstajících dluhů. Nárůst dluhu pak používají zvláště pravicové strany jako argument k tomu, jak snížit míru „blahobytu“, tedy demontovat stát veřejných služeb. Všechny plány na zpoplatnění zdravotnictví, školství, infrastruktury či na pokles vlivu státu formou privatizace jeho činností, jsou dlouhodobým trendem nejen české pravice. Lidé často tyto změny vnímají jen v okamžiku, kdy se dotknou jich osobně, ale to už je pozdě a jako jednotlivci nemají prakticky žádný prostor se tomu bránit. Pravice natolik vsugerovala většině společnosti tezi o škodlivosti daní, že i levicové strany se skoro bojí hájit vysokou míru daňové solidarity. Navíc to má levice i těžší v tom, že zvýšení ochrany vnitřních trhů proti zemím daňového, sociálního a enviromentálního dumpingu je ideově těžko skousnutelné, neboť levice většinou hájí nesobecký přístup, kdy i lidé v těchto zemích mají právo na důstojný život a ochranná cla by určitě vedla ke zvýšení jejich nezaměstnanosti. Zde sice drtivá většina pracuje za mizerný plat a v nedůstojných, často životu i zdraví škodlivých podmínkách, ale stále v nás přetrvává, že je lepší mizerná práce než žádná. Levice všude v Evropě působí trochu bezradně a neví jak tento rozpor vyřešit. Chce zachovat všechny důležité funkce státu veřejných služeb, bojí se však zvyšovat daňovou zátěž a zvyšování státního dluhu se stalo téměř sprostým slovem a synonymem nezodpovědnosti. Mezi tím rostou generace, které vysoký životní standard státu veřejných služeb berou jako samozřejmost a vůbec si ji nespojují s daňovou solidaritou či zadlužováním a jsou schopny skákat na lep těm stranám, které hovoří o rozpočtové zodpovědnosti a nutnosti snižovat daně. Že bratříčkem těchto hezkých slov je i demontáž toho, co lidé berou jako samozřejmý standard jejich životní úrovně, a že jim jejich životní úroveň půjde plíživě či rychle dolů, se už tolik nehovoří.
Vysvětlovat své kořeny.
I česká sociální demokracie podcenila trvalý dialog se společností, které musí stále vysvětlovat spojitost daňové solidarity s výší bohatství celého státu. Prostě státy s dlouhodobě vyšší daňovou zátěží, tedy solidaritou jsou výrazně celkově bohatší (Skandinávie, Rakousko, Německo). Najdete tam pěkné školy pro všechny děti, nemocnice na vynikající úrovni dostupné opět prakticky všem, opravené historické památky, silnice bez výmolů a kvalitní dálniční síť, rychlé a čisté vlaky, profesionální policii a nízkou kriminalitu. V zemích s dlouhodobě nízkou daňovou zátěží naopak najdete většinou pravý opak. Výjimkou jsou miniaturní daňové ráje, ale to je jiný příběh. My jsme místo trpělivého vysvětlování těchto skutečností, podlehli klišé, které šíří pravice, že daně jsou zlem, ze kterého žijí příživníci a nemakačenkové. Místo obhajoby principů a výsledků státu veřejných služeb jsme se nechali zatáhnout do hádek o nejrůznější sociální dávky. Pravici se tak většině společnosti podařilo namluvit, že platí daně (zadlužuje se), aby ti co nepracují, se měli lépe. S takovou nálepkou se samozřejmě nedá ve volbách drtivě vyhrát.
Souboj o charakter sociální demokracie.
Vrátím se k souboji o charakter sociální demokracie a následně celé naší společnosti. Podle mého soudu musíme srozumitelně vysvětlovat principy sociálně tržního hospodářství a výsledky státu veřejných služeb. Tato cesta je jediná vyzkoušená cesta, jak se stát může dostat do klubu těch s nejvyšší životní úrovní, tedy cesta mezi nejbohatší země. Musíme odstranit pomluvu, že sociální demokracie je stranou sociálních dávek a stranou hájící jen nízkopříjmové skupiny. Už princip státu veřejných služeb totiž v sobě má geneticky zakódovanou ochranu sociálně slabších, ale je to jen jedna z jeho mnoha úloh. Česká sociální demokracie musí být naopak stranou, která přes uplatnění principů státu veřejných služeb dokáže naši zemi postupně dostávat mezi ty nejbohatší státy. Naším vzorem musí být třeba Rakousko, nebo Švédsko či Dánsko. Sociální demokracie není strana chudých pro chudé, ale strana jejímž cílem je bohatá Česká republika s vysokou průměrnou životní úrovní. Také musíme lidem začít říkat, že to nebude zadarmo a samo od sebe. To znamená, že nelze říkat, že lidé nemusí nic a sociálně demokratičtí politici vše zařídí za ně a oni budou moci jen sedět a čekat na zbohatnutí země. Tak to prostě není. Musíme lidem vysvětlovat, že bez usilovné práce většiny spojené navíc s vysokou mírou daňové solidarity se bohatý stát vytvořit nedá. Sousední Rakušané si po druhé světové válce uvědomili, jak jsou chudou zemí, zatli zuby a začali tvrdě makat a platit vysoké daně. Za desítky let jsou výsledky patrné na první pohled, ale i ekonomické statistiky mluví jasně. Když to dokázali Rakušané, není jediný důvod, proč to nemůžeme dokázat i my. Je to čistě jen na nás. Ovšem nedosáhneme toho tím, že budeme plošně šetřit – utahovat si opasky či budeme snižovat míru zdanění. Těmito manévry totiž většina jen zchudne a zbohatne relativně úzká skupina lidí. To není cesta k bohaté zemi. ČSSD musí tedy místo šetření na zaměstnaných lidech, přijít s tezí usilovné a tvrdé práce lidí spojené s vysokou mírou daňové solidarity a s plánem, jak co nejefektivněji tyto daně využít. Ne tedy v první řadě v nějakých sociálních dávkách, které samozřejmě musí být důstojné, ale především v posílení ekonomické role státu ve veřejných službách. Stát musí výrazně víc než dnes investovat do nemocnic, škol, památek, dopravní infrastruktury, veřejného prostoru ve městech a obcích, výzkumu, bezpečnostních složek a do životního prostředí. Smysluplné a promyšlené investice do veřejných služeb – veřejného prostoru by se měly stát tahounem hospodářského oživení. Konečně o takový model se snažím už dnes alespoň v našem kraji.
Vláda národní chudoby.
Se sektorem veřejných služeb jsou samozřejmě úzce spojeni jeho zaměstnanci, tedy zdravotníci, učitelé, vědci, policisté, lidé pracující v kultuře, památkách... Na těchto lidech je nesmyslem šetřit, je to cesta do hlubší ekonomické recese. Jak zchudne tato střední vrstva, tak zchudne celá naše země. To je bohužel plán dnešní Nečasovy vlády. Není to vláda nějaké zodpovědnosti, jak si pan Nečas říká, ale vláda národní chudoby. A jsme u jádra problému. Nejprve si sociální demokracie musí vyřešit spor o svoji identitu. Nejsme strana sociálních dávek, ale ani strana mírného pokroku neokapitalismu v mezích zákona. Co je tím myšleno? Většina v sociální demokracii už pochopila, že náš program není o výši a typu dávek, ale sílí skupina těch, co by vlastně chtěli dělat totéž co současná vláda, ale jaksi mírněji, pomaleji, opatrněji. Nedostatek vlastní představy o tom, co máme prosazovat, nahrazují voláním po klidném dialogu a hledání kompromisu. Jistě, každodenní reálná politika je i o kompromisech, ale pouze tehdy, jste-li součástí nějakého koaličního uspořádání. Dnes jsme čistou opozicí a tudíž můžeme a dokonce musíme být často nekompromisní. Tím nechci volat po nulové toleranci. Určitě budou desítky zákonů, které budou bezproblémové, technické, či skutečně přijatelné. Pro ty je možné hlasovat. Nicméně pro věci, které směřují k oslabení principů státu veřejných služeb, však hlasovat nesmíme, a to ani v nějaké kompromisní podobě. To však splníme jen tehdy, když bude vyřešen vnitřní spor o směřování a identitu sociální demokracie. Po období s výrazným a často správně nekompromisním předsedou se dostavila trochu nenálada z „vítězství-nevítězství“ ve volbách. Ke spokojenosti pravicového tisku a určitě k výrazné spokojenosti představitelů vládní trojkolky díky tomu posílilo umírněné, spíše pravicové křídlo v sociální demokracii. To nabádá k dialogu s vládou, dokonce snad i k hledání nějaké spolupráce. Prosazuje umírněné reakce, přeloženo do srozumitelného jazyka – nejlépe je mlčet, možná občas něco opatrně a tiše podotknout. Není prý třeba kritizovat chování ministrů, i když je naprosto nepřijatelné, neboť je to hulvátské, respektive za hulvátské to označují pravicová média. Zatímco když Kalousek řekne „debil“ či Schwarzenberg „magoři“, tak je to vrchol slušnosti a noblesy. Pokud si chce sociální demokracie udržet vliv jedné z nejsilnějších politických stran a pokud chce, aby její vize společnosti měla šanci přežít a dokonce se dočkat i svého naplňování, pak musí v ČSSD vyhrát křídlo a lídr, který nebude hledat kompromis tam, kde je namístě síla a vytrvalost. Pokud vyhraje křídlo konsensualistů a přikyvovačů, kterým jde víc o místo v nějaké dozorčí radě než třeba o poplatky ve zdravotnictví, tak postupně budeme směřovat k osudu národních socialistů a lidovců. Chvilku některým z nás nějakou tu židličku jako „držhubné“ dají až do chvíle kdy už po nás ani pes neštěkne. Vnějšímu pozorovateli tato má slova připadají možná příliš varovná a možná i drsná, ale situace je skutečně docela vážná. V sociální demokracii je i část těch, co politiku berou jako „chození do svého zaměstnání“ a ne jako trvalý spor o směřování a charakter celé společnosti. Chodiči do práce totiž chtějí na to své sezení v práci hlavně klid a třeba takový Rath se svými názory a postoji jim ho narušuje. Navíc se pak na ně zlobí kolegové ze zaměstnání z trojkolky a třeba je nepodpoří na nějakou zahraniční cestu či do nějaké komise kontrolující třeba čistotu chodníků. A to jen a jen proto, že Rath kritizuje nekonstruktivně a navíc chce dodržet to, co jsme v programu slíbili. Každý pochopí, že s takovými lidmi je třeba se rozloučit.
Jak získat nové voliče?
Střední třídu nezískáme mlčením a občasným přitakáním či konstruktivní a důstojnou, rozuměj servilní a opatrnou, kritikou vlády. Nové voliče můžeme jen získat, když jim dokážeme vysvětlit, že cesta k životu v bohatší zemi s lepším prostředím k životu nevede přes utahování opasků většiny a bohatnutí menšiny. Už vůbec nevede přes nízké daně pro firmy či vysokopříjmové skupiny. Cesta ani v žádném případě nevede přes o něco nižší plat poslanců, sester, lékařů, vědců, hasičů či policistů, ale vede přes vyšší míru daňové solidarity a přes usilovnou a tvrdou práci většiny lidí. Sociální demokracie musí nabídnout úplně odlišnou cestu než nabízí Nečas s Kalouskem. Cestu silného státu veřejných služeb. Zásadní posílení investic do oblastí veřejných služeb, které potáhnou hospodářský růst a hlavně investice do lidí, kteří v těchto oblastech pracují. Jedině tímto způsobem se staneme bohatou zemí s bohatou většinou občanů. O tuto svoji vizi se musíme umět poprat a pokud to bude nutné, třeba i bez rukaviček a kudrlinek.