Stále hodně lidí žije v bludu, že nejprve musí společnost zbohatnout a pak si může dovolit dobré zdravotnictví. Empirické výzkumy přitom ukazují, že zdravotnictví není třešnička na dortu, na kterou si musíme nejprve vydělat, ale že dobře fungující zdravotnická soustava je jednou z podmínek bohatnutí a rozvoje společnosti.

Už starý Bismark.
Železný kancléř sjednotitel Bismark neměl jen zásluhy na vzestupu Německa, ale byl především otcem myšlenky povinného a všeobecného zdravotního pojištění, které udělalo systém z roztříštěného poskytování individuálních služeb pro ty, co na to měli peníze. Nebyl lidumil, ale dělal to pro rychlejší rozvoj a bohatnutí Německa.
Největší problémy dneška.
České zdravotnictví se potýká se zásadním problémem. Nemá na svůj chod a rozvoj dost peněz. Díky tomu schází lékaři a budou scházet ještě více. Občas schází i zdravotní sestry. Není dost peněz, proto jsou pořadníky na různé operace a drahou léčbu. Mnoho nemocnic musí fungovat ve zchátralých objektech. Současně se zase v některých oblastech celkem bezostyšně plýtvá. Plýtvá se tam, kde působí mocné a vlivné lobby, tedy především ve spotřebě léků a nákupech přístrojů.
S čím přichází Nečasova vláda.
Pokračuje v tom, co začala ta Topolánkova. Tvrdí, že peněz ve zdravotnictví je dost a za problémy mohou především pacienti tím, že zneužívají zdravotní péči. Hlavním viníkem je tedy nemocný člověk, který může za to, že se zbytečně utrácí peníze jeho nadměrnými návštěvami u lékařů a nadměrným povalováním v nemocnicích. Je tedy nezbytné tato nedisciplinovaná individua zregulovat poplatky, které se musí zvýšit a zregulovat i to, co mohou dostat. Tedy zapomeňte třeba na proplácení plomb či lepší kloubní náhradu. To bude od příště nadstandardem, za který si každý musí zaplatit ze svého.
Jak je to okolo nás?
Češi utrácí ve zdravotnictví zhruba 7% svého HDP. Rakušané 9%, Němci 10%, Francouzi 11% a USA dokonce 15% jejich HDP. Počtem drahých výkonů, dialýz, srdečních katetrizací jsme však na srovnatelných číslech, jaká vykazují tyto země. Tolik prostá statistika.
Co se s tím dá dělat?
Na papíře se to dá popsat jednoduše, realita je však o hodně těžší. Jde o to, postupně navyšovat finance plynoucí do zdravotnictví a tím zvyšovat jeho úroveň, a ruku v ruce s tím zmenšovat objem miliard mizejících bez užitku v kapsách nejrůznějších firem. Ze zvýšených zdrojů je pak především nutné mnohem lépe finančně motivovat zdravotnický personál, aby nám už dál neutíkal a rychle zlepšit stavební úroveň podstatné části našich nemocnic. Velkou pozornost si zaslouží i reforma organizace práce zdravotníků, s čímž souvisí jejich vzdělávání a kompetence.
Jak zvýšit zdroje?
Je pouze jediná zásadní cesta a tu jsou daně. Lhostejno zda prostřednictvím státního rozpočtu či zvýšením zdravotní daně tj. zdravotního pojištění. Během příštích několika málo let se máme snažit zvýšit podíl financí plynoucích do zdravotnictví alespoň na 8 či 9%. Pokud to neuděláme, budeme se v problémech zmítat čím dál více. Mimochodem součástí německé „pravicové“ reformy zdravotnictví bylo zvýšení povinného zdravotního pojištění.
Jak snížit plýtvání?
V obecné rovině o tom hovoří všichni, jakmile přistoupíte ke konkrétním krokům, je zle a lobby začnou kolem sebe zuřivě kopat. Podle mého soudu se musí začít v pojišťovnách. Nejde o pojišťovny, ale o tunel na veřejné peníze, který zabezpečuje řadě lidí pohádkový život. Nejsou to ani pacienti, ale ani většina zdravotníků. Zracionálněním tohoto byrokratického cirkusu se dá obratem uspořit několik miliard a celému systému se uleví. Ideálem by byla jedna pojišťovna přerozdělující podle jednoduchého systému peníze zdravotníkům. Dnes nikdo neví, co za ošetření pacientů dostane a často ani kdy to dostane. Třeba naše krajské nemocnice nemají od VZP vyúčtovaný ještě rok 2009. Jak pak chcete vést podnik a hospodařit, když ani rok po té nevíte, kolik jste vlastně získal na svých tržbách.
Klišé o černých dírách.
Černé díry skutečně existují, jsou to především výdaje na léky, které za Šnajdrovy vlády nad resortem raketově rostly. Stále více miliard utrácíme za léky a nejsme vůbec zdravější, a bohužel to příliš není vidět ani na době přežití. I zde existují výjimky a za ně čest. Třeba léčba leukémií je mnohem dražší, ale pacienti přežívají neskonale déle. Zde peníze sehrály klíčovou roli a zachraňují život. U řady dalších třeba i onkologických diagnóz to už tak pěkně, bohužel, nevypadá. Zde je třeba obnovit racionální přístup. Tam, kde peníze prokazatelně pomáhají, se nesmí šetřit, tam kde nemají žádný efekt je třeba začít s utahováním. Vypadá to logicky, ale v praxi to vyvolá srdceryvné scény štědře zaplacené výrobci těchto léků. Bohužel existují i odborníci, kteří vám za peníze zapřou nos mezi očima. Ten, kdo se do takového souboje pustí bude záhy médii označen za Mengeleho.