4. července 1776 spatřila světlo světa Deklarace nezávislosti. Mimo jiné v úvodu stojí: „ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“

Sestavil ji Thomas Jefferson a byla přijata Kongresem ve Filadelfii. Dnes má své výročí a stojí za to si ji připomenout. Jde totiž o základní kámen západních demokracií. Jde, po mém soudu, o jakési pokračování ideálů antických demokracii, myšlenek renesance a vyvrcholení osvícenectví.

Po staletí byla kolébkou těchto idejí Evropa, ale nikdy se je v Evropě nepodařilo na delší dobu „instalovat a stabilizovat“ tak, aby na nich byla vybudována prosperující společnost. Ideály osvícenectví měly záhy své první vyvrcholení i v Evropě v podobě Francouzské revoluce – 1792, kde je jasná provázanost už z hlavních hesel – Liberté- Egalité – Fraterité. Hesla a myšlenky byly skvělé, praktické provedení ve Francii dost kulhalo a o to cennější byl naopak další vývoj nově vzniklých Spojených států amerických. Ukázaly, že jde vybudovat a úspěšně rozvíjet společnost založenou na vysoké míře svobody jednotlivce ,ze které pramení síla parlamentní demokracie, a na rovnosti mezi lidmi. Pro úplnost k té rovnosti mezi lidmi se USA dopracovaly až ještě za dost dlouho a cestou velmi trnitou. Konečně nic nejde v lidské společnosti jednoduše a snadno.

V Evropě byl vývoj ještě delší a složitější, ale nakonec obohatila ideály „dobré“ společnosti o ideál nový – o solidaritu mezi lidmi. O solidaritu těch s větším štěstím a schopnostmi s těmi, kterým se tak v životě nedaří, nebo ztratili sílu, aby se jim dařit mohlo. Ve svém důsledku solidarita snižuje sociální rozdíly mezi lidmi, zajišťuje jistou míru rovnosti přístupu třeba ke vzdělání či zdravotní péči, ale například i k justici a vytváří „dobré“ klima ve společnosti k udržení vysoké míry svobody jednotlivce. Z příliš velkých sociálních rozdílů totiž roste a sílí nenávist mezi lidmi. Z nenávisti vzniká touha po pomstě a ovládnutí těch co nenávidíme, což je začátek konce svobody a demokracie. Historie to ukázala v několika různých podobách, jak v té nacistické, tak v té komunistické.

Společnost si musí připomínat ideály, na kterých byla vybudována. Naše zem na těchto ideálech dnes také stojí.

A navrch ještě jeden bezvýznamný postřeh z mého života. Ambasáda Spojených států uspořádala k tomuto výročí, před několika dny,tradiční recepci. Když jsem tam s pozvánkou dojel, uviděl jsem neuvěřitelně dlouhou frontu hostů, která hadovitě obtáčela plot snad celého velvyslanectví. Odhadem nejméně půl hodiny, ne –li více. Mohl jsem předběhnout, jako mnozí, které jsem viděl, mohl jsem frontu na úmorném slunci pokorně vystát, jako většina. Svobodně jsem se rozhodl jít raději na dobrý oběd. Tam jsem si v klidu připil na Deklaraci „svobody a práva na osobní štěstí“. Oběd byl skvělý, místo příjemné, společnost milá a já byl šťastný ze svého svobodného rozhodnutí :)…