17. listopadu před osmnácti lety byl pátek. Vyprovodil jsem svoji přítelkyni na vlak do Českých Budějovic a se spolužákem Richardem Plevou jsme zamířili na Albertov. Stáli jsme před Hlavovým patologickým ústavem, což je krásná budova „naší“ lékařské fakulty.

Bylo doslova omračující kolik lidí se tu sešlo. Všichni tak nějak cítili, že se v ten den stane něco nezvyklého. Průvod absolvoval menší „pochoďák“ Prahou.

Z lešení u rohu zdi na nás zamával Martin Mejstřík, se kterým jsme se znali z nedávného letního vojenského soustředění v kasárnách města Stříbra. Medici se totiž během studia školili na vojenské doktory spolu se studenty jiných vysokých škol, kteří měli být zase sběrači raněných. Tak s námi kopali zákopy třeba zádumčivý Filip Renč, nebo oba bratři Formanové. Jak jsme mávnutím zdravili Mejstříka, tak kolega omylem svíčkou zapálil lybarový lak na vlasech medičky ze sousedního kroužku. Požár, připomínající vzplanutí vánočního stromku, jsme duchapřítomně uhasili bez sebemenšího úrazu vzplanuvší i nás hasitelů.

Šli jsme rozjařeně přes Vyšehrad až na Národní, kde nás zastavil kordon bílých přileb. Stáli jsme namačkáni u stahovací mříže obchodu s hudebninami, dnes tam je nějaká kavárna, několik metrů od průchodu, kde je dnes pomník s rukama. Umělecká licence. Ruce jsme totiž měli povětšinou v kapsách či v rukavicích, byla dost zima a zalézalo za nehty.

Pár řad před námi probleskovaly bílé helmy kordonu, za námi stovky lidí. Čas ubíhal a najednou za námi také přilby. Vůbec jsme nezaznamenali, kam většina průvodu zmizela. Kolegyně, co jí na počátku hořely vlasy, dostala z těsného prostoru hysterický záchvat. Její přítel ji vzal do náruče a šel proti přilbám u podchodu domu. Pustili je. Pak začal najíždět do zbylého davu obrněný transportér se železnou sítí, štěkali policejní psi, lidé řvali a rytmicky dopadaly obušky na kabáty a hlavy. Dav se přeléval z jedné strany ulice na druhou jako těsto v díži.

S kolegou jsme se do sebe pevně lokty zaklesli, aby nás dav nerozdělil a místy jsem se pohyboval unášen davem, aniž bych se dotýkal země. Lidé šíleli.Posléze byl dav propouštěn přes podloubí do Miklulandské ulice, na jejímž konci stála další řada bílých přileb. Báli jsme se jít k nim a všichni zmateně hledali záchranu v okolních domech. Lidé běhali po schodištích, někteří zvonili na byty a prosili o úkryt. Nakonec jsme po jednom museli projít okolo příslušníků pohotovostního pluku SNB. Honilo se nám hlavou, zda nás za účast na demonstraci nevyhodí ze školy. Právě jsme začali skládat závěrečné státnice.

Co se dělo dál předčilo naše nejoptimističtější očekávání. Bylo to něco jako neuvěřitelně optimistický sen. Sen, od kterého jsme asi očekávali nerealisticky moc. Můj kamarád Richard je dnes bohatým lékařem v USA, neboť Klausovo pojetí kapitalismu mu z perspektivy lékaře přišlo tak neperspektivní pro lékaře, že šel léčit lidi do skutečného kapitalismu.

Připadá mi, že Martin Mejstřík nemůže zapomenout na své tehdejší hvězdné chvíle a ještě stále bojuje s komunisty, kteří už dnes naštěstí nejsou ani stínem toho ,co tehdy bývali. Já se zase snažím, byť třeba možná s chybami a určitě ne dokonale, dělat to co mě přitahovalo už tehdy – vybudovat u nás standardní demokracii západoevropského typu.

Hodně se toho povedlo, mnohé zkazilo. Nejzajímavěji mi, po těch osmnácti letech, připadá skutečnost, že „komunistické“ způsoby nenápadně opustily komunisty a přesídlily ke straně, která proti nim roky mobilizuje. Na nedemokratické postupy nemají totiž patent jen rudí, nebo hnědí, ale modří je tak moc chtěli porazit v době, kdy byli dávno na kolenou, až se nechali inspirovat některými „osvědčenými“ metodami vládnutí.