Odtržení špiček EU od názorů občanů vede k nárůstu odporu veřejnosti vůči tomuto útvaru a to nejen u nás. Dřív, než si člověk udělá na problém definitivní názor, je dobré se mimo jiné podívat i do vlastní historie, zda existují nějaké paralely k tomuto stavu.

Parlament pro ozdobu

Po mém soudu taková paralela existuje. Je tím konec Rakousko - Uherské monarchie. Mnohonárodnostní stát, kde však jen dva národy hrály rozhodující roli. Byli to Rakušané a Maďaři. Určitá podobnost s EU zde je. I EU je vedena Německem a Francií. V monarchii rozhodoval císař a především říšská byrokracie. Parlament byl doplňkem, pro okrasu a trochu i ventilem na „upuštění páry“. Vzpomeňme třeba na obstrukce českých poslanců, kteří v něm hráli na hudební nástroje a rozlámali lavice, aby obstruovali. Dodnes se na to při prohlídkách parlamentu ve Vídni vzpomíná, ale reálnou politiku říše to neovlivnilo. Dnešní Evropský parlament je dost podobný. Jeho názory nemohou na reálné politice EU změnit vůbec nic. Reálnou politiku EU vytváří evropská byrokracie, tedy vedení jednotlivých direktoriátů, které rozhodují, co se bude a nebude dělat. K tomu možná přiberou předsedu Evropské komise a sem tam i některého z komisařů, aby se neřeklo. Ti mají dost podobnou úlohu jako někteří z arcivévodů monarchie, tedy úlohu především reprezentativní a za to je jim zajišťován pohodlný a blahobytný život.

Emoce porazily rozum

Spravedlivě bychom měli říci, že Rakousko-Uherské císařství nefungovalo na tehdejší dobu vůbec špatně. Životní úroveň rostla, přesto rostla i nespokojenost lidí, především v ostatních národech než byli Rakušané a Maďaři. Toho logicky využívali různí lokální politici a z boje za národní rovnoprávnost si udělali slušnou živnost. Chybou monarchie bylo, že nedala všem svým národům požadovanou rovnoprávnost. Šance na její přetrvání byla ve zvýšení podílu všech národů na řízení státu a postupné změně z tuhého centrálně byrokratického systému na svobodnější federální a demokratický stát. Tato chyba sama o sobě by však na konec říše nestačila. Vedení zcela nelogicky vyvolalo světovou válku a především s ní spojenou krizi všech oblastí života. Hospodářský úpadek, bída a válka zradikalizovaly obyvatele a vynesly vzhůru nové politické elity, které často zpočátku vůbec nechtěly monarchii rozbořit, ale vzedmutá vlna lidí jim prakticky nedala na vybranou.

Cesta do katastrofy

Nově vzniklá Československé republika trochu připomínala zmenšené mocnářství. Byla taky mnohonárodnostní a taky v ní nebyly všechny národy rovnoprávné. Několik milionů Německých obyvatel se cítilo podobně, jak se Češi cítili za Rakouska, navzdory tomu, že míra demokracie byla vyšší. Němci byli politicky pátým kolem u vozu a to včetně významné německé židovské části. Z pohledu následujících událostí je dnes jasné, že rozpad monarchie nepřinesl Evropě i nám nic dobrého. Jen shodou okolností neskončila většina Evropy pod trvalou nadvládou nacistické diktatury. Vlastě stačilo, aby Adolf Hitler byl větším realistou než fanatikem a vše mohlo dopadnout zcela jinak. Kdyby nezaútočil na Anglii a Sovětský svaz a zastavil se před jejich hranicemi, tak dnešní Evropa vypadá naprosto jinak, než jakou ji známe.

Nevystupovat, ale zásadně reformovat

Proč to vše píši? Jen proto, abychom o věcech uvažovali z více stran a snažili se předvídat události následující po té, co něco zboříme. EU je byrokratický a od běžného života odtržený moloch, ale zbourat jej je nebezpečnější než usilovat o jeho zásadní změnu. Je smutné pozorovat jeho chyby a neprozíravost, které připomínají chyby a neprozíravost vedení Rakousko-Uherské monarchie. Po zkušenostech předešlého století bychom měli velmi opatrně uvažovat o „bourání“ velkých státních celků, uvnitř kterých existujeme. Současný svět je čím dál tím víc nestabilní a velice těžko se dá předvídat, kam se bude posunovat. Elity EU ztratily pud sebezáchovy a bojují s vůlí vlastních občanů, místo toho, aby ji reprezentovali. Naše úsilí by tedy mělo být napřeno na zásadní reformu EU včetně odstranění současných elit. Především jde o odbyrokratizování, skutečnou parlamentní demokracii v řízení EU, větší rovnoprávnost všech národů a hlavně zavedení principu, že z centra se mají řešit jen věci zásadní a nezbytné pro udržení samotné existence takového útvaru. V dnešní době je to především ochrana Evropanů před invazními hordami. Naši předci si vybrali chybnou cestu, i když tehdy to tak vůbec nevypadalo a i dnes ze sentimentu to máme tendenci zlehčovat. Je však evidentní, že to byl začátek vyvraždění a umučení stamilionů lidí. Co se stalo, může se kdykoli opakovat....