Rád bych v dnešní den připomenul kanonizaci svaté Zdislavy, kterou bychom měli chápat jako ochránkyni manželství a rodiny. Myslím, že v době krátce po rozpadu východního bloku nikdo netušil, jak významnou roli by tahle světice mohla hrát v moderní společnosti.

Svatá Zdislava odkazem na manželství vhodně doplnila tradiční ochránkyni rodiny, svatou Annu, která představuje vnímání rodiny jako trojgenerační záležitosti: bývá zobrazována se svou dcerou, Pannou Marií, kterou má na klíně, a Panna Maria se připravuje na své mateřství jako Matka Boží (theotokos).

Z hlediska katolické věrouky není soužití muže a ženy, které vytváří manželství a rodinu, jenom úředním úkonem spojeným s obřadem. V teorii církevního práva proto rozlišujeme přirozený sňatek „matrimonium naturale“ a platné manželství „matrimonium ratum et consummatum“. Manželství tedy v církvi chápeme jako lidský projev soužití, a nikoliv jako něco animálního. V manželství by tak mělo být zastoupeno i vědomí plného odevzdání se nejenom po stránce biologické, ale i po stránce emocionální a duševní. To vše ale musí to být i racionálně volní.

V časech raného středověku, kdy byl jeden kněz k ruce pro území třeba dnešního středočeského kraje, to ale nebylo tak jednoduché. Nebyly ani mobily, ani automobily. Kněz musel všude dojít pěšky, a je nasnadě, že zde byla nějaká časová prodleva. Proto se tento „přirozený sňatek“ chápal i v samotné církvi jako svátost. Současně vedle toho ale existoval svatební slib, který společnost znala z římského a zvykového řeckého práva, a nakonec i z židovské tradice. Sňatky ale hrály v tehdejší společnosti obrovskou roli. U panovnických a šlechtických rodů navíc představovaly vysoce diplomaticko-politicko-ekonomickou otázku. Proto bylo potřeba nalézt nějakou sjednocující praxi.

Teorie přirozeného sňatku a sňatku založeného na svatebním slibu spolu dlouhou dobu zápasily. Na jedné straně byla naturalistická koncepce, kdy samotný čin zakládá svátost, a na druhé straně představa, kterou vrcholně hájila Sorbonna. Ta požadovala k manželství daný souhlas, něco jako manželský slib. To z toho důvodu, aby bylo vyloučeno získání toho druhého například prostřednictvím donucení a znásilnění. Konečné rozhodnutí sporu o manželství nám dává až Pius XII. na přelomu dvacátého století.

Manželský slib před zástupcem společnosti – ať už farářem, nebo reprezentantem civilní společnosti – je nutný, protože manželské soužití také vytváří určitou vazbu. Ve chvíli, kdy je svazek harmonický a podepřen zamilovaností, se může zdát takové stvrzení jako zbytečné. Jakmile ale nastanou ve vztahu spory, tak zjistíme, že pouto manželství dokáže zabránit rodinným tragédií.

Tomáš Akvinský v jednom ze svých textů říká, že právě manželský konsenzus zajišťuje dítěti, aby vyrůstalo v určité právní a lidské jistotě. To je také podle mého názoru důvod, proč se ve výpovědích dnešní mládeže, která má obrovskou zkušenost s rozpadem rodiny, objevuje touha po úplné rodině. Popírání práva na rodiče je jedním z největších prohřešků proti právům člověka vůbec. A je zajímavé, že mnohým bojovníkům za lidská práva tato skutečnost nevadí.

Manželství ale není jenom otázka zplození nového života, to bychom manželství a rodinu ochudili. Ve skutečnosti je soužitím dvou bipolárních bytostí, kterými jsou muž a žena, které zapojuje mezi biologické a emotivní faktory i duševní a duchovní náboj. Plný rozvoj lidské osobnosti tak může nastat a nastává pouze v tomhle svazku. Jako takový je zodpovědný, důstojný, krásný. Proto je také nenahraditelný.