České Vánoce je zapotřebí střežit a stálo by za to, kdybychom se obrátili na UNESCO, aby byly zapsány jako kulturní dědictví naší země a naší identity.

Rád bych se ohlédl se za Třemi králi, jejichž svátek 6. ledna je dávno za námi, ale jejich cesta se propojila s tříkrálovou sbírkou. Není ještě ukončena a význam i výsledky přenechám komentování zodpovědnějších. Současný stav, cca 160 milionů Kč trhá rekordy, a je ale i pro mne důvodem zamyslet se nad smyslem slavnosti nazývané Zjevení Páně (epifania), který je v našem životě i v liturgii církve, nebýt této sbírky, jakousi popelkou.

Slavnost Zjevení Páně, můžeme říci, byla v antické církvi často významnější slavností než slavnost Narození Ježíše Krista. Bylo by asi dlouhé vyprávění proč tomu tak je. Víme, že především východní křesťanství, pravoslaví a starobylé východní církve si mnohem výrazněji uchovaly význam epifanie. Naproti tomu západní svět postupně nechal v plné míře vystoupit do popředí slavnost Narození Páně. Není tak docela pravdou, že Narození Páně je mnohem pozdější, ale je třeba si uvědomit, že v životě antické společnosti datum narození pro většinu nebyl tak výraznou skutečností. Byla to spíše obřízka, ale i postřižiny, které se připomínaly. Myslím, že důvodem byla i výrazná úmrtnost novorozenců přímo při porodu nebo krátce po něm.

Otázka data narození se ovšem objevuje už po přelomu prvního a druhého století. Nacházíme tyto zmínky s otázkou, na které se pak staví i stanovení letopočtu, což je záležitost, která se plně prosadí v 8. stol. po Kristu. Již v 2. stol. nacházíme jasné stopy slavení narození Krista, tedy Vánoc, a to dokonce s datem 25. prosince. V diskuzi o datu slavení Vánoc musíme počítat s mnoha faktory, které i souvisí vůbec se stavbou kalendáře a letopočtu, proto ta nejednotnost při slavení Vánoc, tím pádem i slavnost Zjevení, kde posuny dané změnou Juliánského kalendáře na Gregoriánský nám vytvářejí určitou abundanci datace.

Slavnost Zjevení Páně (Tří králů) však hraje svoji roli, která souvisí s hlásáním evangelia, s hlásáním Ježíše Krista. Komu se zjevil? Text Matoušova a Lukášova evangelia mluví o příchodu mágů z východu, mluví o hvězdě, která je přivedla na místo, mluví o zastávce v Jeruzalémě u krále Heroda a vypovídá také o upřesnění místa, které udávají znalci písma v duchu Micheášova proroctví, tedy v Betlémě, městě Davidově. Musíme si uvědomit, že tato jednotlivá slova mají důležitý význam pro naše zamyšlení.

O jakou hvězdu se jednalo? Naši tříkráloví koledníci chodí s kometou. Komety byly chápány jako znamení. Byly často i spojovány s úzkostí, a tak kometa také může znamenat symbol konce starého věku, ale i příslib budoucího věku. Janu Keplerovi, slavnému hvězdáři, který pobýval i v Praze, to nedalo. Astronomie i astrologie se dlouho propojovaly, ale také jsou důležité pro stanovení určitých událostí v minulosti i v budoucnosti. Kepler přichází s hypotézou, že onou hvězdou byla konjunkce Jupitera se Saturnem. Říkám hypotézou, protože neměl důvod, jak propojit tuto hypotézu s betlémským příběhem. Dlouho jsme museli čekat na vývoj této hypotézy, a tím je hliněná tabulka uchovávaná z babylonské Aššurbanipalovy knihovny, datovaná do 6. stol. před Kristem. Tento text tvrdí, že v okamžiku, kdy dojde ke konjunkci Jupitera se Saturnem, což jsou planety královská a židovského národa v souhvězdí Ryb, tedy židovský král – mesiáš se narodí jako král nového věku. Již od počátku 20. stol. se objevují tendence porovnat tuto konjunkci s výpovědí Nového Zákona (viz Kroll, Po stopách Ježíšových). V českém prostředí již ve 40. letech se touto otázkou zabýval rektor semináře v Hradci Králové prelát Doskočil.

Ve druhé polovině minulého století přichází s novým objevem oxfordský profesor a astronom Michael Molnar, jehož koníčkem je i numismatika. Setkává se s velkým počtem mincí, na kterých je zobrazen Beran, tedy souhvězdí. Nachází v antickém prostředí obdobnou predikci, která se týká konjunkce Jupitera se Saturnem, ale nikoliv v souhvězdí Ryb, nýbrž v souhvězdí Berana. Interpretace je však stejná, jako v případě babylonské tabulky. Je opravdu zajímavé, že v prostředí Palestiny na přelomu éry nacházíme židovský apokryf týkající se apokalyptiky a mesiánství, kde k osvobození Jeruzaléma nastupují alegorická zvířata, které vede postava velkého býka, který se po dobytí promění v beránka. Vzpomínám na řadu přednášek zesnulého cambridgeského profesora Karla Brušáka, který rozebírá známou Vergiliovu eklogu (Vergiliova IV. ekloga) o narození vládce nového věku z panny. Vzpomeňme v této souvislosti na kunejskou Sibylu, kterou nám zobrazil Michelangelo na stropě v Sixtinské kapli.

Myslím, že máme důvod považovat Keplerovu hypotézu na základě těchto dalších řádků za skutečnou teorii. Dojdeme také i ke korekci našeho letopočtu stanoveného prakticky v 8. stol. a do života plně uvedeného na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Počty stanovené podle délky vlády panovníků nám vykazují vzhledem ke zmíněné konjunkci rozdíl cca 6 let. To také i odpovídá té skutečnosti, kde smrt Heroda nám napovídá, že Kristus se narodil na rozhraní let 7 / 6 let před naším letopočtem. Zde je úsměvné užívání zkratek před naším letopočtem a před a po Kristu. Jedna z domněnek říká, že byla vynechána vláda císaře Diokleciána, známého pronásledováním křesťanů.

Dostali jsme se k roku narození Krista, a jak je to s datem? Zde je zapotřebí přijmout starobylé tradice, které se váží k zavedení svátku Narození Krista. V židovské tradici dokonalého života se počítal věk od početí do skonu. Jistěže můžeme diskutovat přesné datum početí, ale co zde je i důležité je ta skutečnost, že lidský život, jak ukazuje tradice, nikdy nezačínal narozením, že o životě před narozením jako o životě člověka se nepochybovalo. K potvrzení tohoto data 25. 12. slouží nález Kumránských jeskyní, kde se setkáváme s řádem služeb kněží v Jeruzalémském chrámě. A porovnáme-li výpovědi o předpovědi narození Jana Křtitele s předpovědí o narození Krista se zmínkou o 6. měsíci těhotenství sv. Alžběty, dostáváme se k 25. prosinci.

Ale co se starými tvrzeními o Vánocích jako slavnosti slunovratu a dalších svátcích, které byly slaveny v antickém světě? Nelze popřít souvislost s datem narození Krista a s řadou těchto slavností. Slunovrat byl chápán jako začátek nového roku, staré tradice tento den také považovaly za den stvoření světa. V okamžiku, kdy se křesťanství prosazuje po velkém moru kolem roku 250, kdy křesťanské vojenské rodiny získaly respekt a přízeň právě pro pomoc a ošetřování nemocných, pak velká část důstojníků a vojáků, uctívatelů slunečního boha Mitry, přestupuje ke křesťanství a monoteismus se dostává do silné převahy. Císař Aurélián řeší celou situaci vyhlášením svátku neporazitelného slunce (Dies soli invicti), který se stane „státním svátkem“ a vlastně tento sluneční bůh Mitra se dostává na první místo Pantheonu a můžeme tedy hovořit o henoteismu (heis theos – jeden bůh).

S nabytím svobody se Vánoce jako narození Krista prosadí po milánském ediktu jako slavnost, která se slaví dvanáct dní. Stanovení vánočního oktávu, který je zmatečně propleten řadou starších svátků, nám při modlení liturgie hodin působí potíže dodnes. Cesta k vyhlášení křesťanství státním náboženstvím císařem Theodésiem bez toho, že by byly zakázány pohanské kulty, již dochází své kulminace, která pak přivede císaře Justiniána k dekretu o výjimečnosti křesťanského náboženství jako státního a zakazuje všechny ostatní kulty.

Život a proměny kalendáře a svátků, které se pak slavily v různých končinách světa, se zcela nutně propojí s vánoční oslavou Ježíše Krista. Proti mnohým těmto tradicím církev protestuje, některé benevolentně přijímá a některé asimiluje. Nejstarší záznam o slavení Vánoc v době Karla IV. přináší břevnovský mnich Jan z Holešova. Je však třeba říci, že ve většině případů jsou citovány jen zvyky, které odsuzuje, nikoliv ty, které akceptuje a chválí. Jinou otázkou jsou anglické Vánoce spojovány s tancem a s některými nepřístojnostmi. Ty vedou radikálního reformátora Cromwella ke zrušení Vánoc, a zde máme odpověď na zdevastování katedrály sv. Víta za zimního krále Fridricha Falckého a jeho manželky za vedení fanatického kazatele Škultétyho. Nebudu se už zabývat otázkami dědy Mráze. Mluvil jsem o nich mnohokrát a znáte je.

České Vánoce je zapotřebí střežit a stálo by za to, kdybychom se obrátili na UNESCO, aby byly zapsány jako kulturní dědictví naší země a naší identity.