Nejsem paranoik, nepaušalizuji, lidi posuzuji podle kvality charakteru a nikoliv podle barvy kůže, toleruji jiné názory, jiná náboženství, jiné sexuální orientace, atd. Prostě jako příslušník národnostní menšiny jsem si za svůj život „užil“ svoje. Dovedu se vcítit. Chápu morální závazky naší země jako členského státu EU. Na druhou stranu, ale mám podivné myšlenkové pochody, které nejsou ovlivněny žádnou iniciativou demonstrujících, či proti-demonstrujících.

Nejspíš je to směs lokálního patriota ve mně, potomka první romské rodiny osidlující vylidněné sudetské město, pecivála a milovníka vlastních zavedených rituálů a návyků. Dále mě ovlivňuje zásadní pocit odpovědnosti vůči své rodině (životní partnerka a matka mých dvou dětí, sedmiletá dcera a čtyřletý syn), povinnost dát jim to nejlepší ze sebe a být jim oporou a ochráncem. Také jako katolík vím na sto procent, že Otec – Syn a Duch svatý jsou jedno a pouze v jejich souvislosti mohu říci „Akbar“. Nikomu neberu názor, že Alláh je Akbar, ale já mám jasno. Mám několik albánských přátel zde v Děčíně, které znám dvacet a více, let. Vím, že jsou muslimové a ze slušnosti a úcty je vždy zdravím „Salam alejkum“. Nikdo z nich není fundamentalista a nikdy je nenapadlo tlačit do mě islám, když vědí o mé křesťanské víře. Korán jsem četl, vím jaký je rozdíl mezi šíitou a sunnytou. Jenže, ani tahle životní zkušenost a vědomosti mi nedopřávají klidu, nejsem si vůbec jistý, jak budu reagovat v případě, že do mé poklidné čtvrti bude umístněn nějaký počet kulturně a nábožensky diametrálně odlišných lidí, rodin, s jejich odlišnými návyky.
Uvědomuji si, že nejsem žádný prototyp multikulturalisty, ani kosmopolity. Ačkoliv žiji ve smíšeném partnerství, jsem hrdý na to, že jsem Rom a mám mnoho německých přátel v sousedním Sasku, nemohu se považovat za něco, co ve skutečnosti nejsem. Nejsem naladěn na odlišné způsoby chování, které by šly příkře proti místním zavedeným zvyklostem a morálce. Nemám v sobě tolik tolerance, abych se smířil s tím, že by vedle mého domu stála třeba mešita a muezzin by mě svým pronikavým hlasem budil, nejenom před svítáním a po západu slunce, ale i v noci a při Ramadánu ještě po páté noční motlitbě vybalil šestou. Jak exoticky to na mě loni v kosovské Prištině působilo, tak se toho nyní celkem obávám. Obávám se té markantní rozdílnosti a potencionálního nebezpečí v podobě radikálního fanatika, který by si vybral za cíl místní Synagogu, která stojí na cestě do Děčínské zoologické zahrady, kam pravidelně chodím s dětmi (do té zoo, nikoliv Synagogy, ačkoliv i tam jsem několikrát byl). Mraky a mraky katastrofických scénářů mi víří v hlavě. Obávám vždy toho, že nebudu schopen ochránit své děti a svoji ženu. Riziko něčeho takového je přímo úměrné počtu možných jedinců, kteří své kroky a počínání plně vkládají do rukou svého Boha. Prostě jisté věci, jsou mimo mantinely. Nejenom, že jsou tabu, oni vůbec nespadají do škály případného, nebo uskutečnitelného. Znám celou početnou místní romskou komunitu, čítající více jak 2 500 jedinců. Nikdy bych, ani na vteřinu nepomyslel na nějaký zrůdný teroristický čin, který by provedl někdo z nich. Nikdy se nic takového nestalo a nikdy nestane. Romská povaha je mnohem více ovlivněna euro-křesťanskou morálkou, než by se zdálo. Za ta staletí v Evropě jsou Romové Evropané jako kterýkoliv jiný zdejší národ. Náboženské odlišnosti, nejsou žádné a kultura se v mnohém neliší. Jazyková bariéra také mezi námi není. Barva kůže a přizpůsobení se sociálnímu systému de facto definuje Roma v tuzemské společnosti. Pokud však jsou Romové zaměstnaní a žijí spořádaně, bez toho, aby byli závislý na státní pomoci, nevidím žádný zásadní rozdíl, mezi námi a ostatními občany našeho státu.
Nyní však pozoruji, že se obávám, nikoliv neznámého (nejsem primitiv), ale toho, čeho jsem svědkem léta prostřednictvím medií, co jsem sledoval z dálky v pohodlí obývacího pokoje. Hrůzy války, před kterými ze středního východu a jiných vzdálených zemí uprchlíci směřují k nám. Traumata válečných konfliktů si ve svém nitru nesou pochopitelně sebou. Otázkou je, co brání jedinci, který nedávno páchal zvěrstva v boji za „svatou věc“, aby toto neučinil i zde. Já do jejich rozpoložení a nálad nevidím. Já nevím, jak moc jsou odhodlaní utéci od toho všeho, nebo naopak připraveni přenést konflikt sem. Vím jen, že pokud někdo, dovede sebevražedně zaútočit na civilisty, nehledí na to, že jsou to i ženy a děti a jejich Bůh je za to ještě odmění v posmrtném životě, je potřeba být ve střehu. Pokud takové způsoby boje považují za konvenční od první intifády Palestinců v osmdesátých letech minulého století. Tak se nemůže nikdo divit, že to beru v úvahu a rmoutí mne ta skutečnost, že nemám žádnou páku k tomu, abych něčemu takovému předešel.
Nepůjdu demonstrovat proti příchodu imigrantů z islámských zemí po boku některých jedinců, ze kterých se mi chce zvracet, kdykoliv je slyším při plamenných projevech. Nepostavím se do davu lidí, kteří nad hlavou mávají oprátkou a šibenicemi. Mám rád Čechy a mám rád svoji Českou republiku, vyjdu s lidmi z okolních států a v sousedním Německu jsem každý týden, mnohem častěji, než ve dvacet kilometrů vzdáleném Ústí nad Labem. Problém nevidím v odlišné národnosti, nebo státní příslušnosti. Problém by mohl nastat v důsledku absolutně odlišné kultury a názorů. Náboženství pokud se překlopí na fundamentalismus, hraje zásadní roli.
Jak jsem uvedl na začátku, nejsem paranoidní a proto, jsem sám na sebe naštvaný, že vůbec takové myšlenkové pochody mám. Jenže jako člověk, který zásadní věci důkladně promýšlí, nemohu jinak. Pokud ta možnost jistého ohrožení prostě je, tak mi ten mozek nedá chvilku klidu. Stále hovořím o určitých možnostech, netroufám si vůbec napsat pravděpodobnost. Jen zvažuji určité hororové scénáře. A to co si uvědomuji čím dál tím více, je skutečnost, že nemohu vůbec nic v předstihu ovlivnit. Že nemohu vlastní silou eliminovat případná rizika. Že prostě budu nucen pasivně očekávat, odkud to přijde, což je stresující. A to bych si tak rád konečně v duchu řekl, jaký že to jsem blázen a plašan.