Jako kometa rozzářil české politické nebe Ondřej Liška, kterého Martin Bursík přivedl do vlády coby svého stranického eléva a ministra školství a kterému později přenechal křeslo předsedy strany. V květnových volbách však světlo této zelené komety nevěštilo nový úsvit pro zelenou politiku, ale záři úpadku. Zelení získali méně hlasů, než v roce 2002 a jsou mimo sněmovnu. Na jak dlouho? A kdo přivede zelené zpátky do české politiky?

Zelení na vzestupu

Do léta 2002 sdílela Strana zelených nezáviděníhodný úděl okrajové strany stejně jako ostatní ekologické strany postsovětského bloku. Před parlamentními volbami v roce 2002 vzniká aliance Strany zelených a tzv. Brandýské iniciativy, vedené ekologickými aktivisty Jakubem Patočkou a Janem Beránkem. Tehdy se poprvé na podporu Strany zelených vyslovila řada intelektuálů a osobností kulturního a společenského života především orientovaných na pravý střed (například, Jiří Dědeček, Vladimír Merta či Michael Kocáb). Přesto Strana zelených ve volbách propadla a v létě 2003 se na brněnském sjezdu vedení ujala dvojice obratného technologa moci Jakuba Patočky a Jana Beránka, který formálně zastával pozici předsedy strany. Tento zelený vůdčí tandem si zvolil tvrdou rétoriku vymezení se vůči pravicovému ekonomickému neoliberalismu na základě radikálního programu Vize ekologické demokracie. Nehledě na ultralevicové aktivistické znění „Vize..“ zahrnovala skutečná politická praxe Strany zelených daleko širší spektrum, čemuž nasvědčovala regionální spolupráce s Liberální reformní stranou (LIRA) či s KDU-ČSL a stabilní podpora Václava Havla, který před evropskými volbami 2004 přišel s myšlenkou spojení Strany zelených, US a ED.
V evropských volbách 2004 Jakub Patočka a Jan Beránek vyšachovali Martina Bursíka z čela zelené kandidátky. Ve straně vyvrcholil odpor proti narůstajícím mocenským ambicím a machiavelistické politice Jakuba Patočky, pod jehož vedením zelení se do Evropského parlamentu nedostali.

Nástup Martina Bursíka

Zlom nastal až po odvolání Jana Beránka a zvolení Martina Bursíka předsedou strany na pardubickém sjezdu v září 2005. Posun směrem k regulární straně vedl k odchodu radikálních fundamentalistů v čele s Jakubem Patočkou. Strana zelených pod novým vedením skokem vyrostla z dětských nemocí ekostran a namísto hlásání fundamentalistických utopických cílů, odmítání modernity, industrialismu a civilizace vůbec předložila voličům věcný a realistický program zralé politické strany, který se opíral o poznání širšího strukturálního pozadí problémů a nabízel řešení v široké škále témat – od zdravotnictví a hospodářství po ekologii a lidská práva. Zelení přinesli nejen nová témata, ale i odlišný politický styl – neagresivní, neideologickou klidnou a věcnou politiku, zosobněnou v postavě předsedy strany Martina Bursíka. Rozšíření programového záběru strany na celý politický střed – jak levý, tak pravý - pomohlo přetáhnout voliče z obou velkých stran a přineslo zeleným v parlamentních volbách v červnu 2006 úspěch. Podle analýz společnosti Factum Invenio se elektorát Strany zelených poskládal jak z pravidelných voličů zelených (20 %), tak z bývalých voličů ČSSD (22 %) a ODS (18 %). Značnou část zeleného elektorátu tvořili prvovoliči (13 %).

Ze ziskem 6,3 % hlasů zelení obsadili 6 poslaneckých a 4 ministerská křesla. Z nečitelné druholigové mikrostraničky se zelení přes noc stali pátou parlamentní stranou a převzali i vládní zodpovědnost. Česká Strana zelených se stala první stranou zelených, která samostatně uspěla v postkomunistické zemí.

Zelení ve vládě: proměna z rušivého faktoru ve faktor mocenský

Slovy někdejšího vůdce německých zelených Joschky Fischera se zelení změnili z „rušícího faktoru“ ve „faktor mocenský“. Čeští zelení mají ještě jeden historický primát. Jako první zelená strana v dějinách vstoupili do středopravicové koalice a ukázali možnou cestu dalším zeleným stranám, a to nejen ze zemí s postkomunistickou minulostí. Pozice českých zelených v parlamentu a ve vládě byla politikou proreformní strany, prosazující potřebné změny ve společnosti formou konkrétních kroků, někdy i krůčků, tedy nikoliv utopickým sněním o ideálech, ale politikou „možného“. Zelení se nebáli otevírat i velmi obtížná, globální témata a Martin Bursík získával politické partnery pro aktivní politiku ochrany klimatu. Koaliční smlouva druhé Topolánkovy vlády byla zatím nejzelenější a obsahovala celou řadu revolučních priorit z oblasti ochrany lidských práv. Toto však nestačilo fundamentalističtějším zeleným, kteří odmítali jakékoliv kompromisy a vytvářeli dojem nejednotné strany. Po odchodu z vlády se k nim přidala i exministryně školství Dana Kuchtová.

„Jihočeská matka“ jako prodloužená ruka ČSSD

Někdejší první místopředsedkyně Strany zelených Dana Kuchtová lpěla na svém původu v ekologickém hnutí a vnímala každý koaliční kompromis jako zpronevěru „zeleným ideálům“, později se jasně přiklonila k protivládní rétorice ČSSD a na teplickém sjezdu v září 2008 kandidovala proti Martinu Bursíkovi na předsedkyní strany s programem odklonu doleva od středové pozice zelených. Za zmínku stojí fakt, že volební projev pro Danu Kuchtovou napsal dlouhodobý poradce ČSSD. Když soutěž s Martinem Bursíkem drtivě prohrála, označila průběh sjezdu za „válcování“ a odešla do válečné opozice proti Bursíkovi. Tento vleklý souboj uvnitř někdejší vedoucí dvojice zelených stál mnoho politických bodů a vyvrcholil vyloučením Dany Kuchtové ze strany. Až příliš často byla obsahová témata a úspěchy zelených ve vládě a sněmovně zastíněny informacemi o konfliktech, omylem odeslaných e-mailech či probíhajících „čistkách“ ve straně.

Olga Zubová a pád vlády

Osudným pro budoucnost zelených a pro úspěšného stranického lídra a místopředsedu Topolánkovy vlády Martina Bursíka stalo politické selhání hned dvou poslankyň z šestičlenného klubu zelených: bývalá členka ČSSD Olga Zubová se za podivných a doposud nevyjasněných okolností nedostavila k volbě prezidenta republiky a později společně se svou kolegyní z klubu přispěla k pádu Topolánkova kabinetu. Odpovědnost za výkony poslanců nese vždy politická strana, potažmo předseda. Po prohraných evropských volbách v červnu 2009 Martin Bursík odstoupil z pozice předsedy strany.

Zelená kometa

Ondřej Liška, jehož mandát předsedy strany potvrdil brněnský sjezd v prosinci 2009, měl nepochybně lepší výchozí pozici než jeho předchůdce, protože ho straníci měli v oblibě a politickou scénu vyklidila zelená konkurence, která ubírala hlasy Straně zelených během evropských voleb – DSZ v čele s Olgou Zubovou a Patočkovo Hnutí zelení. Liška upevnil své mocenské postavení prosazováním vnitrostranických dohod a vyhýbáním se konfliktům. Tak nehledě na praktickou absenci opozice ve straně zůstala bez jednoznačné odpovědi žádost Dany Kuchtové o návrat do strany. Tato „měkká linie“ umožnila novému předsedovi sjednocení strany.

Ve snaze získat stoupence a voliče, znechucené názorovým roztříštěním nejmenší vládní strany, se Liška distancoval od Bursíkovy politiky, na níž se ovšem jako první místopředseda podílel a jejíž plody sklízel. Bývalý ministr Topolánkovy vlády slíbil voličům, že pod jeho vedením se už zelení nedopustí chyb ve vládě, neboť budou stát na svých „nepřekročitelných principech“. Několik týdnů před volbami Liška stáhl zelené ministry z populární Fischerovy vlády v naději, že strana získá punc strany stojící mimo establishment a tím pádem i protestní hlasy voličů. Výsledkem bylo jen to, že nová ministryně životního prostředí a někdejší nominantka na anticenu Ropák roku Rut Bízková v úsilí zahladit zelenou stopu ve svém rezortu stihla radikálně přeorientovat směr ministerstva životního prostředí podle potřeb průmyslových lobby a Michael Kocáb řeší lidskoprávní agendu a bojuje s větrnými mlýny nikoliv z pozice ministra pro lidská práva, ale „jen“ zmocněnce. Co se týče voličů, ti měli o důvod méně volit stranu, která nemá ambice vládnout a reálně prosazovat předvolební sliby a která se pár dnů před volbami zříká zodpovědnosti za vládu, v které seděla prakticky celou dobu.

Volby 2010

Český stranický systém byl vždy považován za velmi stabilizovanou strukturu s dominací dvou velkých politických stran stojících proti sobě a středovou KDU-ČSL s velkým koaličním potenciálem. Po minulých volbách pozici v politickém středu vybojovala i Strana zelených. Letošní volby ale ukázaly, že třetina Čechů etablovaným politickým stranám přestává věřit, což straničtí lídři evidentně podcenili. Z tohoto hlediska předvolební návrat zelených do pozice žalobců, kteří pranýřují úplatné politiky a slibují, jak zatočí s korupcí, byl promyšleným a vydařeným tahem strany, která jako jediná si zachovala čistý štít. Hlavní prioritou zelených se stalo „anti“ téma - boj proti korupci a příslib „čisté“ politiky. Ovšem zelení už byli součástí „systému“, kdežto voliče chtěli změnu a čekali na nové strany se slušnými a nepodplatitelnými politiky. Symbolem tohoto očekávání se stal charismatický předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, který získal nejvíc preferenčních hlasů – 46 tisíc. Další skokan voleb, Věci veřejné, získala 11 procent hlasů a 24 poslanců, neboť se před volbami představila jako strana protestující proti zaběhlým pořádkům.

Během předvolební kampaně Stranu zelených podpořili významné osobnosti kulturního a společenského života, ovšem nikdo z nich nešel do volebního klání v čele kandidátek. Výjimkou byla socioložka Jiřina Šiklová, která kandidovala v Královéhradeckém kraji a Martin Bursík, který usiloval o comeback s tématem záchrany obcí před těžbou uhlí na severu Čech protože cítil, že Ondřej Liška odsouvá jeho dědictví do zapomnění.

Pod vedením Lišky se zelení nepokusili zopakovat model úspěšné, nad celým politickým středem rozkročené kampaně z roku 2006. Naopak, snažili se očistit od vládnutí ve středopravém kabinetu halasným odchodem z Fischerovy vlády a vějičkami pro levicové voliče, například příslibem progresivního zdanění. Strana zelených se alibisticky vyhýbala tématu tolik potřebných reforem, na kterých se ve vládě podílela. Celou předvolební kampaň zelených opanoval duch nevyřčených výčitek svědomí a vyřčené omluvy za chyby ve vládnutí s ODS a KDU-ČSL. Tato rezignace na proreformní směřování strany a citelný posun doleva od politického středu připravil zelené o hlasy středopravých voličských skupin, především z řád městských liberálů, vzdělaných lidí a studentů, kteří hledali u zelených liberální alternativu. Podle průzkumů utekla většina z nich k TOP 09.

Při nedostatku peněz kampaň zelených nemohla soupeřit s agresivním marketingem obou velkých stran, TOP 09 a Věcí veřejných a vsadila na neotřelost nápadů a síťový marketing. Zelený předseda Ondřej Liška vytvořil impozantní internetovou a facebookovou říši a oslovoval uměleckou a kulturní elitu, intelektuály, nekonformní mládež, studenty, vyznávače dekriminalizace marihuany, příslušníky gay a lesbického hnutí, feministky, zástupce nevládních neziskových organizací, romskou komunitu (jedničkou pardubické kandidátky byla mladá Romka). Liška vsadil na podporu těchto zeleným názorově blízkých společenských skupin stejně tak, jako lidovci těží z podpory katolického venkova a ČSSD – z podpory odborů.

Ale ani zástupci těchto tradičních voličských skupin zeleným nepomohli – spíše podlehli momentální módě a hlasovali protestně proti establishmentu, kam přece patřili i zelení. Ani přítomnost dlouholetého gay aktivisty Jiřího Hromady na třetí pozici pražské kandidátky neučinila zázrak a nemobilizovala LGBT komunitu, údajně čítající příslovečných 4 %.

Letošní volby nebyly o výběru volených stran podle důležitých programových témat, ale spíše o vystavení účtů politikům stávající parlamentní reprezentace. A tak ani zelení poznamenáni vládnutím neprofitovali z protestných hlasů jako v roce 2006. Z odlivu voličů od dvou velkých stran tentokrát těžily nové subjekty – TOP 09 a Věci veřejné. Zelení získali jenom 2,44 % voličských hlasů (méně než v roce 2002) a neobhájili své setrvání v poslanecké sněmovně.

Kdo přivede zelené zpátky do sněmovny?

Mnoho voličů, kteří chtěli vytrestat lidovce a zelené za jejích přešlapy, teď lituje, že se do sněmovny nedostaly dvě strany s ne-materialistickým hodnotovým přesahem, reprezentující významné ideové a hodnotové proudy evropské politiky – ekologický a křesťanský. Zoufalá touha voličů po změně způsobila to, že s vaničkou vylili i dítě a často volili recyklované zboží v novém obalu.

V případě zelených ve sněmovně bude chybět strana, která si jako jediná zachovala čistý štít a nepodlehla žádným korupčním tlakům. Ve sněmovně bude chybět autentický advokát ekologických a lidskoprávních témat. Ve sněmovně bude chybět silná proevropská orientace, evropský pohled na problémy, které nelze řešit mimo evropský kontext – především v oblasti dopravní infrastruktury či ochrany klimatu.

Pochopitelně, lze očekávat zezelenání stávajících parlamentních stran, především opoziční ČSSD, což ještě stíží návrat zelených do sněmovny. Nicméně žádná jiná strana než strana z evropské zelené rodiny nebude prosazovat ochranu životního prostředí, podporu obnovitelných zdrojů, energetických úspor a především aktivní politiku ochrany klimatu tak autenticky jako zelení. Narůstající společenská poptávka po ekologické politice je zárukou návratu zelených do sněmovny, neboť v této oblasti jsou nenahraditelní. Tento návrat ale bude zapotřebí odpracovat.

Nyní je jednoznačnou prioritou zelených udržení vlivu na komunální úrovni. Právě komunální angažovanost působí kladně na vnímání strany občany, kteří kromě třenic ve vedení strany mohli sledovat aktivní řadové členy v obecních zastupitelstvech. Zelení mají šanci i v senátních volbách, pokud dokáži nabídnout voličům celostátně známé důvěryhodné osobnosti. Většina voličů od Strany zelených očekává prosazení jejich programových priorit, nikoli jen kritiku poměrů bez schopnosti je změnit.

Proto za čtyři roky slibujeme návrat do parlamentních lavic. To, jakým směrem se vydáme, ukáže už náš mimořádný podzimní sjezd, na němž Ondřej Liška předloží svou rezignaci. Rozhodnutí, kdo Stranu zelených v příštích volbách povede, bude pro budoucnost strany klíčovým.

Ohlednutí za cestou zelených na vysluní moci a zpět do komunální politiky uzavírám slovy strůjce někdejšího parlamentního úspěchu zelených Martina Bursíka pro Mladou frontu DNES.

„Vždy jsem si byl vědom, že jsme předběhli dobu. Říkal jsem všem kolegům, abychom si na ten úspěch v roce 2006, kdy Strana zelených z bezvýznamnosti vystřelila do vládní koalice, dali pozor. Nebyli jsme zralí na to, abychom ustáli vládní angažmá a zároveň přesvědčili veřejnost, že nás má dál volit… Nám se za ten rok nepodařilo zaujmout, učinit naši politiku natolik odlišnou a výjimečnou, aby za námi lidé šli. To je úkol, který nás čeká. Z reakcí lidí ale vnímám to, že se z našich programových priorit vytratilo téma ochrany životního prostředí…
Musíme umět získat lidi pro vnitřní přesvědčení, že zelená politika je myšlenkový proud, který obhajuje určitý hodnotový systém. Ten je snadno popsatelný - uvědomovat si, že industriální tlak vyvolává napětí a ohrožuje přírodu, a je tedy třeba hledat vyváženost mezi ekonomickým rozvojem a ochranou životního prostředí, vnímat dopady svého chování a nést spoluzodpovědnost.“

Spoluzodpovědnost za osud české krajiny a celé planety bude tím mostem, který přivede voliče zpět k zeleným.

Autorka je členkou Republikové rady SZ