Ochranu svých lidských práv nepotřebují jen menšiny, ale každý z nás

Ředitel Občanského institutu Roman Joch míří vysoko – bude radit premiérovi v oblasti lidských práv. Z vědce se stává vlivný politik, jehož názory budou mít vliv na správu země.

Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by se nejednalo o člověka, který se už proslavil řadou výroků na adresu menšin, jejichž pouhý součet je dávno absolutní většinou. Výroky expremiéra Mirka Topolánka pro gay časopis, které ho staly všechno, jsou jen slabým odvarem pohrdavých velkopanských prohlášení Romana Jocha, které zazněly na adresu kdekoho - od žen v politice a neukázněné mládeže po levici, kterou lze umravnit jen tím, že „gentalmani nastolí pravicový autoritativní režim“.


Demonstrace před Úřadem vlády proti Jochovi jako poradci premiéra

Společným jmenovatelem všech těchto „zlobivých“ skupin se stávají lidská práva, která dle Jocha nejsou vyústěním lidských svobod, ale naopak tyto svobody omezují – jedná se přitom o svobody utiskované většiny. Ale každá většina se skládá z menšin – mužů a žen, dětí a seniorů, zdravých a zdravotně postižených. Lidská práva tedy nejsou jen pro menšiny, jak chce nám namluvit Roman Joch, ale chrání především většinu, přesně řečeno všechny a každého z nás před diskriminací na základě věku, pohlaví, rasy, sexuální orientace, zdravotního postižení či náboženského přesvědčení. Jednoho krásného dne se každý z nás může pocítit potřebu bránit se před nespravedlností – například když nebude přijat do zaměstnaní z důvodu věku (příliš mladý stejně tak jako příliš starý) anebo před nespravedlivě nízkým platem z důvodu pohlaví (ženy vědí o čem píši).



Roman Joch za lidská práva vydává něco naprosto jiného než toto skutečné usilování o rovnost příležitostí bez diskriminace jakéhokoliv obyvatele demokratické země, jakýchkoliv menšin, které v souhrnu činí drtivou většinu – od seniorů a zdravotně postižených po gaye a národnostní menšiny, nemluvě o ženách, které jsou odjakživa ve většině, a nevyskytují se pouze v mužských klášterech a v české vládě. Roman Joch lidská práva karikuje, z jistoty právně zajištěné ochrany před diskriminací pro každého obyvatele republiky je degraduje na nebetyčná privilegia pro hrstku sociálně vyloučených Romů (divím se, že tato privilegovaná kasta už neobývá paláce a mnoho z nich jsou doposud tam kde je – v ghettech. Možná právě Roman Joch jako poradce premiéra bude tím, kdo ten problém vyřeší).



Joch vytváří z celoevropského principu lidských práv, který je základem českého ústavního pořádku, prapodivného a nebezpečného bubáka, kterého by se snad mělo bát i malé dítě. Strašení a zesměšňování je promyšlenou taktikou Romana Jocha. Před dvěma lety z pozice ředitele Občanského institutu strašil antidiskriminačním zákonem, který měl strhnout lavinu neopodstatněných žalob (není nutno dodávat, že zákon dávno platí a nic katastrofálního se nestalo), teď je na paškále evropská antidiskriminační směrnice, která teprve bude tou strašlivou pohromou. Skutečnost je ovšem taková, že česká legislativa požadavky této směrnice přijetím antidiskriminačního zákona již dávno splnila. Je na místě položit otázku: proč strašit něčím, co není nebezpečné a vytvářet virtuální hrozbu z něčeho, co žádnou hrozbou není? Odpovědí je obrovský politický úspěch populistů po celé Evropě – sice nenabízejí žádné řešení palčivých problémů, ale hledají viníky, na které lze vylít emoce ze společenských nešvarů. Populismus dotažený až na hranu přijatelnosti a virtuální bubáci, které novináři pohotově dokreslí působivými záběry romských ghett na Slovensku, má přinést této vládě politické body.

Chci se zeptat: opravdu celkem velmi tolerantní česká společnost potřebuje být povzbuzována k tomu, aby hledala viníky naších problémů a malovala čerta na každou zeď? Nevylijeme s vaničkou i dítě, myslím tím naše vlastní lidská práva jenom protože naleží také Romovi když nejsem Rom nebo zdravotně postiženemu, když zrovna já mám ruce a nohy vpořádku? Silnému sluší velkorysost. Nezávislý svobodný jedinec si váží sám sebe a umí bránit svá práva, proto nepociťuje nevraživost a nemá zapotřebí pohrdat jinými, byť i menšinovými životními způsoby, pokud neomezují jeho vlastní svobodu žít svůj vlastní život podle svých snů a představ. Šťastná a harmonická rodina se necítí ohrožená tím, že ve vedlejším baráku žije pár gayů v registrovaném partnerství – sousedé se mohou dohadovat leda o tom, kdo poseká společný trávník.

Koncept lidských práv je nástrojem míru a dobrého sousedského soužití ve společnosti, díky kterému jednotlivé skupiny a komunity s rozdílnými hodnotami a zájmy mohou koexistovat na základech, které všichni uznávají za spravedlivé. Cílem vládnutí není vymýcení všeho, co vybočuje (zkušenost komunistické totality máme), ale vytvoření takových podmínek pro všechny občany, kdy se konflikty vznikající na základě rozdílných životních způsobů a potřeb řeší cestou míru a vzájemné tolerance podle společně uznávaných a respektovaných pravidel. Úkolem vlády je vytvořit k tomu legislativní prostředí a společenské klima tak, aby se konflikty řešily civilizovaně, tedy podle práva a aby se předešlo násilí či útlaku. Strašení lidskými právy a pohrdání evropskými normami tomuto cílí nepomůže.



V západním prostoru již od dob druhé světové války jsou lidská práva povinným standardem společenského uspořádání, který zajišťuje legitimitu politickému režimu a vládnutí, ať už vládne kdokoliv. Vlády, které připouští institucionalizované mučení, ponižují své občany nebo potlačují menšiny jsou překážkou ke spokojenému životu svých občanů a společenskému smíru. Stát má zajistit ochranu lidských práv každému z nás.

Beze sporu, každý občan může veřejně hlásat své názory na cokoliv, od pracího prášku až po lidská práva, ale když tento občan radí premiérovi, reprezentuje establishment a jeho stanoviska stávají normotvornými. Problém pak nastane, když jsou stanoviska vlády v rozporu s ústavním pořádkem země, což může nastolit otázku po její legitimitě.

A proto se ptám - potřebuje vláda AntiKocába?



Autorka je bývalá ministryně pro lidská práva a menšiny