K názvu tohoto blogu na oslavu opomíjeného MDŽ mě inspirovaly hned dvě kuriozity: vláda jako „pánský klub“ a "snídaňový" výrok ministra dopravy Víta Bárty (VV), který se po „chlapsku“ vypořádal s kritikou své manželky Kateřiny Klasnové (VV). Místopředsedkyně sněmovny a místopředsedkyně strany Věci veřejné Klasnová vytýkala svému manželovi a funkcionáři stejné strany „ignoranci elementárních principů uvnitř strany a naprostou nekomunikaci“ a odmítala „nadále hrát pasivní figurku na šachovnici Víta Bárty“. Místo odpovědi pan ministr v ranním vysílání České televize nechal nás nakouknout do idyly svého rodinného života: „Jediné, co vám mohu říct, je to, že jdu právě snídat, a tu snídani mi udělá moje žena.“ Znamená to, že ve Věcech veřejných, v poslanecké sněmovně a v naší společnosti vládne stejná idyla?



Velmi brzy po sametu stalo se v naší zemi zvykem opovrhovat Mezinárodním dnem žen a jeho oslavu shazovat pohrdavou nálepkou komunistického svátku. Hláskuje se to „em-dé-žet“, připomínají se jen soudružské podnikové oslavy s červenými karafiáty a přídělem dvou chlebíčků a dvou deci vína na osobu. Zdůrazňuje se, že se muži opili a ženy musely dál táhnout dvě směny, v zaměstnání i doma. A že rovnoprávnosti tím svátkem nedosáhly, zatímco dnes už ji mají i bez toho svátku, protože muži už také chodí na mateřskou dovolenou a naučili se vařit a uklízet.

Zapomíná se přitom na dva aspekty: aspekt světový a aspekt české tradice.

Mezinárodní den žen nevznikl na Východě v době socialismu. Vznikl počátkem 20. století spojením spontánních protestů žen proti nerovnoprávnosti, bojovnic za volební právo, za spravedlnost a rovné pracovní příležitosti. Na divokém Západě v USA dostal pojmenování International Woman‘s Day (IWD), byl prosazován s typickou americkou bojovností a byl mu přidělen 8.březen na památku stávky newyorských švadlen. Prosazovaly ho ženy v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku i Dánsku, Rusky se nesměle přidaly až po nich.

A co česká tradice ? Mám českou státní příslušnost, nikoliv však českou národnost, což mi umožńuje vnímat situaci z nadhledu a v ostřejších konturách.

Ze setkání s mocnými tohoto světa jsem si vyvodila velmi jednoduchou poučku: ten, kdo vede druhé, tedy úspěšný vrcholný politik, je skálopevně přesvědčen o své pravdě, a také ji umí prosadit. Umí strhnout lidi kolem sebe. Umí oslovit davy. Umí je vést jako krysařova píšťala. Neposlouchá své odpůrce. Nevšímá si jejich pohrdavých gest ani odsudků. Nezastavuje se nad každou výtkou. Není váhavý, ale rázný a věří především sám sobě. Aquila non captat muscas, jak říkají latiníci: Orel mouchy nechytá.

Nevěřte tomu, že hlas předsedy strany je hlásnou troubou tisíců členů jeho strany či dokonce hlasem lidu! Je to jeho vlastní hlas, který dává straně směr a národu vizi.

Věřit si, jít proti proudu a vést za sebou celý dav, to vyžaduje odvahu. Umí toto naše ženy? Neposlouchat odsudky, protesty, šuškání a pomluvy, nevidět úšklebky ani kyselé tváře a bezohledně jít za svým cílem?

Většina žen touží po smíru, konsensu a souladu více než po konfliktu či vzpouře. Ženy jsou v každodenní komunikaci sociálnější a pružnější než muži, vyhýbají se střetům. Bývají empatické a řeší mezilidské vztahy na úkor vlastních cílů. Proto je pro většinu političek problém vyjádřit vlastní názor, který je v rozporu s názorem většiny. Jít například proti většině mužů ve vlastní straně. Proto tak často slýcháme z úst političek nepochopitelný odpor proti pozitivním opatřením pro ženy. Staví se proti tomu, lidově řečeno „ďábelskému evropskému vynálezu“, totiž kvótám pro ženy v politice. Nevidí před sebou cíl, za kterým by šly, tedy uplatnění většího počtu žen v politice. Ale vidí především překážky a bojí se, že je odsoudí většina, především většina mužů ve vlastní straně.

Oproti tomu muži se vždycky dokážou vymezit proti ženám. Vzpomeňme na idylickou vládu kněžny Libuše na Vyšehradě. Stačilo jediné sporné rozhodnutí uznávané, moudré ženy, a už se ukřivděný Chrudoš vzepřel a zaburácel:„Běda mužům, kterým žena vládne!“ Přitom vůbec nebylo zřejmé, zda soudila spravedlivě nebo zda se spletla. A i kdyby se jednou zmýlila, to ještě nic neznamená.

A co udělala ta statečná, ale typická česká žena? Ona hned otočila a poslala své rádce pro vládce mužského. Ne že by si aspoň vymínila paritní vládu, ona opustila trůn, úplně se vzdala vlády v jeho prospěch. To Kleopatra pro Caesara neudělala. A palmýrská královna-vdova Zenóbie ? Ta se dokonce prohlásila římskou císařovnou. A přečtěte si v Bibli, jak vládla královna ze Sáby.

Ale nám v Čechách po tisíciletí vládnou muži. Za tichého souhlasu naších političek.

Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.