Romové by měli vstupovat do politiky na kandidátkách zavedených politických stran.


Tento blog je jen glosa na podporu názoru hudebníka a občanského aktivisty Vojtěcha Lavičky. Ten v pátečních Hospodářských novinách okomentoval snahu o vznik romské strany slovy: „Pro nás je něco jako romská politická strana nesmysl. Potřebujeme romské politiky, kteří budou fungovat v majoritních stranách.“

Deklarovanou snahu některých zástupců romské menšiny podílet se na politickém procesu v České republice a proniknout do všech pater české politiky lze jenom uvítat. Společnost potřebuje spoluzodpovědnost a účast Romů na správě věci veřejných jako sůl. Majorita potřebuje seriozní partnery, kteří budou reprezentovat romskou menšinu, potřebuje dialog. Ale projekt romské politické strany je jen nadšenecká utopie. Proč?

Myšlenka politické reprezentace Romů není nová. Vzpomeňme si na polistopadový úspěch ROI /Romské občanské iniciativy ve volbách 1990, kdy se na společné kandidátce s OF do parlamentu dostalo sedm Romů. Od té doby romská politická hnutí však už nikdy nebyla úspěšná. Mimo jiného proto, že vsadila na menšinovou politiku pro zástupce menšiny. Politické hnutí nebo strana, která chce uspět, musí nabízet řešení pro celou společnost.

Zástupci nově vzniklé platformy "Jsme s vámi, buďte s námi 2012: Romové jsou také Češi" už dali najevo, že sní o straně s programem pro Romy. Zřejmě předpokládají, že budou romskými hlasy také zvoleni. To je spolehlivý recept na to, jak prohrát volby – založit si menšinovou stranu s menšinovou voličskou základnou. Navíc tato zdánlivě jistá voličská základna může dát přednost jiné politické straně – třeba ve snaze podpořit boj za sociální jistoty nebo jen z obavy z propadnutí hlasu. Žádná národnostní menšina není homogenní. I romská komunita se skládá z různorodých skupin s odlišnými politickými zájmy.

Je vrcholem politické naivity předpokládat, že lidé spojení podle etnického principu budou sledovat stejné politické cíle. V demokratické společnosti nelze představit vnitřně jednotnou politickou reprezentaci romské menšiny stejně tak, jak si nelze představit jednotnou politickou reprezentaci majoritní společnosti.

Skepse vůči romské politické straně nic nemění na názoru, že společnost seriozní romské osobnosti v politice potřebuje. Ale do politiky by měli vstupovat nikoliv v rámci strany Romů pro Romy, ale na kandidátkách zavedených politických stran. Menšina by se neměla vymezovat vůči většině byť i v korektním rámci politické strany, menšina by společně s většinou měla hledat a prosazovat řešení, která jsou prospěšná všem.

Vstup respektovaných romských osobností by pomohl jak celostátní, tak především komunální politice - tam kde je potřeba řešení romsko-gádžovského soužití nejnaléhavější. Romský politik bude prostředníkem mezi majoritou a minoritou a zároveň dobrým vzorem a příkladem, který pomůže napravovat naše stereotypy o vesměs vyloučených a nepřizpůsobivých Romech. Problém je ovšem v tom, že většina politických stran má velmi málo Romů ve své členské základně a s Romy skoro nespolupracuje.

Možná právě tato uzavřenost zavedených politických stran před romskými osobnostmi byla jedním z impulzů pro plánovaný vznik romské strany. Ale už se objevují první vlaštovky romského politického jara. Například, právě aktivní člen nové platformy "Jsme s vámi, buďte s námi 2012: Romové jsou také Češi" a někdejší poslanec České národní rady Zdeněk Guži kandidoval za Stranu zelených do Senátu. Zelení v senátních volbách zatím neuspěli – ale vyslali svým voličům důležité poselství. Je to jen otázkou času, kdy Romové vstoupí do obecních a krajských zastupitelstev, vrátí se do parlamentních lavic a překonají své politické vyloučení.