Jaké poučení si vezmeme z tragického případu vraždy chlapce ženou trpící schizofrenií ve Žďáru nad Sázavou?

Žďárská tragédie ukázala, jak nebezpečné je přemýšlet ve stereotypech. Lékařům, soudcům i celým institucím často stačí k vydání rozhodnutí formální dodržení určitých podmínek, pravidel a předpisů. A pokud se stane neštěstí, nikdo nenese osobní zodpovědnost, neboť žádný zákon či předpis nebyl porušen. Kolektivní zodpovědnost – žádná zodpovědnost.

V květnu 2012 se v Havířově mladá žena pokusila unést sedmiletou školačku a pobodala vychovatelku, která dítě bránila. Svůj mimořádně nebezpečný násilný trestný čin spáchala pod vlivem choroby – paranoidní schizofrenie, což prokázaly soudně znalecké posudky. Proto nebyla odsouzena, ale poslána na léčení. Soudně nařízená léčba této útočnice ze Žďáru nad Sázavou byla rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě zahájena v únoru 2013 v Opavě.

A tady vzniká první otázka. Patří pacientka, která se pokusila unést sedmileté dítě a pobodala vychovatelku do zdravotnického zařízení bez jakékoliv ostrahy? Nebo patří spíše do vězeňského zařízení s ostrahou, kde je poskytována stejně kvalitní psychiatrická léčba? Právě pro takto společensky nebezpečně duševně nemocné pachatele násilných trestných činů byly v Brně a v Opavě vybudované speciální detenční ústavy. Soudní znalec - psychiatr ve svém posudku sice zmínil možnost umístění nebezpečné pacientky do detenčního ústavu, kde by byla pod přísnějším dohledem, ale vysloveně to nepožadoval – krajský soud proto zvolil jednodušší a hlavně zaběhnutou variantu ochranné psychiatrické léčby v nemocnici. Je to opravdu standardní postup? Nechci spekulovat, ale proč – řečeno slovy prezidenta – projevovat takový liberalismus vůči pachatelce tak nebezpečného činu? Protože se nic nestalo a vychovatelka dítě ubránila? Protože byla nemocná? Nebo protože pachatelkou byla žena?

Pouze po roce - již v únoru 2014 - byla nemocná žena propuštěna z Opavské psychiatrické nemocnice domů. Okresní soud v Opavě změnil léčbu z ústavní na ambulantní. A tady vzniká další otázka – zkoumal někdo riziko opakování agresivního chování pacientky po roční léčbě? Psychiatři jsou vycvičeni v tom, aby rutinně zjišťovali sebevražedné myšlenky, úvahy a tendence. Bohužel, riziko agresivity u psychiatrických pacientů často podceňujeme. Na agresivní tendence se my, psychiatři, tak často svých pacientů neptáme. Je to zřejmě i případ psychiatrů Opavské nemocnice.

I když žádný psychiatr svým pacientům „nevidí do hlavy“, existuje celá řada vyšetřovacích, především psychologických metod, jak lze zjistit a změřit riziko agresivity. U pacientky, která se již jednou chovala tak brutálně, byla na místě mimořádná obezřetnost. Proč nezafungovala? Proč před propuštěním pachatelky domů nebyl požadován aktuální znalecký posudek psychiatra, eventuálně klinického psychologa?

Rozhodnutí soudu propustit ženu z léčebny tentokrát padlo bez nezávislých znaleckých posudků. Byl to „běžný postup“ – vypracování soudně znaleckého posudku není levná záležitost. Soudci stačil jeden odstavec vyjádření ošetřujících psychiatrů z Opavské psychiatrické nemocnice o tom, že pacientka „splňuje potřebné podmínky a lituje svého činu“. Státní zástupce toto rozhodnutí akceptoval. Přitom už každý medik ví, jak často pacienti trpící psychózou takzvaně disimulují, tedy popírají existující potíže, například bludné představy, a jak dokonale předstírají svůj náhled na onemocnění s cílem dosáhnout propuštění z nemocnice. Je to tak pohodlnější pro všechny. Psychiatři uvěřili duševně nemocné pachatelce brutálního zločinu, soud uvěřil psychiatrům bez dalšího zkoumání či nezávislého odborného posudku a tak se vše rozjelo po vyjetých kolejích – ukázněná pacientka byla propuštěna domů „za dobré chování“. Následky byly tragické. Nemocná žena zavraždila na střední škole ve Ždáru nad Sazavou šestnáctiletého chlapce, který bránil napadenou spolužačku.

Tady vzniká třetí otázka – pokud pacientka již dříve spáchala agresivní čin pod vlivem vážné duševní choroby, nezvýšilo se po jejím propuštění do ambulantní léčby riziko opětovného propuknutí duševního onemocnění, agresivního chování nevyjímaje? Každý psychiatr ví, že značná část pacientů trpících paranoidní schizofrenií brzo po propuštění z hospitalizace přestává předepsané léky užívat nebo je užívá nepravidelně. Kontrolovat pravidelné užívání léků v podmínkách ambulantní léčby je velmi obtížné, ne-li nemožné. To má za následek rychlé a časté relapsy, tedy akutní návraty závažných psychiatrických symptomů, včetně bludů a halucinací.

Poslední výzkumy ukazují, že zejména lidé trpící paranoidní schizofrenií, nejen daleko častěji páchají sebevraždy, ale častěji než zbytek populace mívají agresivní tendence, zejména pokud se v minulosti již dopustili takového chování. Podle statistik přes 5 % všech vražd bylo spácháno lidmi trpícími vážnou duševní chorobou, především paranoidní schizofrenií. Nechci tímto tvrzením stigmatizovat všechny pacienty trpící psychózou. Naopak! Chci podotknout, že za brutální zločin, který spáchala pacientka s paranoidní schizofrenií, nemůže jen její velmi zlá duševní choroba, ale i naše pohodlnost. Držíme se jen předpisů a zavedených postupů, nesnažíme se odhadovat možná rizika či jim předcházet, nevyužíváme všech možností, které máme (například v podobě zabezpečovací detence), doufáme, že ono to nějak dopadne... Teprve až se stane tragédie, konáme. A učíme se chybami.

Poučení z této tragédie by se mělo projevit nejen větší zodpovědností a pečlivostí jednotlivých aktérů všech zúčastněných institucí a individualizovaným přístupem k příběhu každého pacienta, ale především změnou legislativy. Jednou z variant je i návrh ministryně spravedlnosti Heleny Válkové podmínit propuštění z ochranné ústavní psychiatrické léčby po spáchání násilného trestného činu aktuálním soudně znaleckým posudkem. Společnost by se měla lépe chránit před riziky, která lze předvídat.

Autorka je psychiatrička