Papež František zulíbal nohy muslimským uprchlíkům, patriarcha Kirill nazval humanismus herezí

Na Zelený čtvrtek papežové tradičně připomínají Ježíšovo gesto pokory k apoštolům, když jim krátce před ukřižováním myl nohy. Papežové vždy symbolicky myli a líbali nohy kněžím.


Letos papež František přesunul obřad z Lateránské baziliky do uprchlického centra v Castelnuovo di Porto u Říma. Jenže většina z bezmála devíti stovek obyvatel tamního azylového centra jsou muslimové, uchazeči tedy museli být pečlivě vybíráni, aby je křesťanský obřad neurazil a ještě k tomu snesli světovou mediální publicitu. Z výběru osmi mužů nás tolik nepřekvapili čtyři nigerijští katolíci, snad ani indický hinduista, protože jeho náboženství je známé svou tolerancí. Pozoruhodnější byli tři muslimové z Mali, Sýrie a Pákistánu.


Překvapivým bořením tradice bylo také přivedení čtyř žen, jedné italské katoličky a tří koptských křesťanek z Eritreje. U žen musel být papežův výběr ještě opatrnější. Povýšení muslimských žen nad mužského vůdce církve by totiž muslimy mohlo urážet. Papež při obřadu jako obvykle poklekl na zem, a dříve než uprchlíkům umyl a políbil nohy, pohlédl jim do tváře. Takový projev papežovy pokory mohl oslovit a k soucitu přimět mnohé lidi naší sekulární éry, přinejmenším diváky u televizních obrazovek.

Lidskost nade všechno - útoky v Bruselu jsou "gestem války"

U nohou muslimských migrantů papež s mimořádnou křesťanskou pokorou vyslal své poselství Zeleného čtvrtku: všichni lidé mají utečence přijímat bez ohledu na jejich náboženské vyznání, s láskou a úctou, nediskriminovat je a pomáhat jim zapojit se do společnosti.

"Muslimové, hinduisté, katolíci, Koptové či evangelíci jsou bratři, synové stejného Boha, kteří chtějí žít ve společném světě," - prohlásil Svatý otec. Gesto nesmírné pokory a vstřícnosti vyslal cíleně po útocích v Paříži a Bruselu, kdy zesílily protimuslimské a protipřistěhovalecké nálady. Teroristické útoky v Bruselu nazval "gestem války" a dva sebevražedné atentátníky "ubohými tvory, kteří kupují zbraně aby zničili bratrství"- přirovnal je k Jidáši Iškariotskému, který zradil Ježíše za 30 stříbrných.

Velký pátek - Kristova smrt proti lhostejnosti Evropanů k utrpení uprchlíků

Na Velký pátek papež František odsoudil nezúčastněný postoj Evropanů vůči migrantům. Středozemní a Egejské moře přirovnal papež k "nenasytným hřbitovům", což odráží naše "lhostejné a odlidštěné svědomí." Připomněl tak osudy tisíců lidí, kteří se vydali na nebezpečnou plavbu k břehům Řecka a dalších evropských zemí ve vratkých člunech, v nichž mnozí za svůj sen o Evropě zaplatili životem.

O nutnosti vřelého křesťanského postoje k uprchlíkům František mluví opakovaně. Před měsícem reagoval na návrh amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa postavit mezi USA a Mexikem zeď proti migrantům. Vzkázal, že není křesťan, chce-li stavět zdi proti migrantům.



Moskevský patriarcha Kirill: Humanismus je hereze

Pravoslavné Velikonoce, označované jako Pascha, se v Rusku slaví stejně jako všechny další církevní svátky později nežli ve zbývajícím křesťanském světě. Velikonoční době předchází doba velkopostní.
Pro první neděli velkého čtyřicetidenního půstu, která se nazývá Vítězství pravoslaví si moskevský patriarcha Kirill vybral k bohoslužbě honosný a nedávno znovupostavený carský Chrám Krista Spasitele v Moskvě. Posiluje tam totiž vědomí imperiální tradice tisícileté pravoslavné církve - od carské dynastie až k Putinovi. Záliba patriarchy v osobním luxusu Rusy již dlouho dráždí, ani komunity na okraji společnosti patriarcha zásadně nenavštěvuje.

Ve svém slavnostním projevu patriarcha prohlásil, že hlavní i nejstrašlivější herezí nynějšího lidstva je humanismus, klanění se člověku a zdůrazňování lidských práv. Podle moskevského patriarchy vznikla tato nebezpečná hereze v novověku v Evropě a je nebezpečnější než ariánství, které popírá Ježíšovo božství. Hereze humanismu je nebezpečným bludem, protože za určující faktor života člověka i celé společnosti, považuje nikoliv Boží zákon, ale člověka samého.



Člověk se má řídit jen Božím zákonem

Podle Kirilla nadřazení lidských práv Božímu zákonu a ďábelská pýcha člověka rozhodovat, co je pro něj dobré a co je špatné, spustily „revoluční vyhnání Boha z lidského života. Nejdřív tento jev zachvátil Západní Evropu, pak Ameriku, a potom i Rusko. Dnes myšlenka života bez Boha se s novou sílou šíří v měřítku celé planety.“ Hlavním projevem vyhnání Boha je pak "úsilí zákonodárně zajistit právo jakékoliv volby, včetně té hříšné, které se neslučuje s Božím slovem…“ Podle patriarchy je tedy hlavním projevem porušení Božího zákona snaha legalizovat stejnopohlavní svazky.

Kdo smí vykládat Boží zákon?

Klanět se má nikoliv člověku, nýbrž Bohu, jedinému Božímu zákonu, prohlásil Kirill. Vkrádá se ovšem otázka - komu je znám tento jediný Boží zákon, který stojí nad člověkem? A kdo je oprávněn tento zákon vykládat a uvádět do života stůj co stůj, třeba bez ohledu na zbytečný humanismus a heretická lidská práva? Na ten prohnilý Západ přece není spolehnutí!

Po dlouhá desetiletí o životě a smrti řadových Rusů rozhodovaly tajné služby a KGB - organizace, ze které vzešel nejen ruský prezident Vladimir Putin, ale i nynější hlava ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill, světským jménem Vladimir Gunďajev. Tak jak KGB obětovala lidské životy zájmům komunistické strany, ruská pravoslavná církev obětuje lidskou svobodu svému vlastnímu, „Gunďajevskému“ výkladu Božího zákona na objednávku z Kremlu.

Pokud to dáme do souvislosti s dřívějším tvrzením patriarchy Kirilla o tom, že vláda Putina v Rusku je "Boží zázrak", tak se opravdu rýsuje komplot pravoslavné hierarchie, vyrábějící pro potřeby vládnoucí moci náboženskou ideologii, která žehná oklešťování občanských práv a ze zásady znemožňuje rozvoj liberální demokracie v Rusku.



„Den opričníka“ pod korouhvemi třetířímského pravoslaví

Schéma budování státu na základě jedině správného výkladu Božího zákona, který zajišťuje s mocí spřažená církev, strašlivě připomíná způsob, kterým se islámští fundamentalisté odvolávají na svého Boha a prohlašují se za jediné znalce jeho pravé vůle.

Když se náboženství proměňuje na nástroj společenského řízení či mocenské nadvlády, když Boží zákon se stává monopolem několika vyvolených a je nadřazen ideálům humanity a hodnotě lidského života, vzniká nebezpečí manipulace masami, teroru a válek ve jménu Boha, jak je tomu v džihádu vedenému mečem. Další ruská totalita, popsaná v antiutopickém románu Vladimíra Sorokina „Den opričníka“ už nebude pod vlajkami komunismu, ale pod korouhvemi konzervativního třetířímského pravoslaví ve službách nového cara.



Proslulá "punková modlitba" skupiny Pussy Riot v Chrámu Krista Spasitele poukázala právě na "srůstání církve a státu" a na koncentraci duchovní i světské moci v jedněch rukou. Modlitba začala zvoláním "Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina, Putina vyžeň!" a pokračovala popisem oddanosti moskevského patriarchy kremelskému vládci:

Patriarcha Gunďaj věří v Putina,
Lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn
Věřil v Boha.

(překlad Martin C. Putna)

„Patriarcha Gunďaj věří v Putina…“

Po průlomovém kázání moskevského patriarchy o „herezi humanismu“, které bychom mohli prohlásit zjevením, pokud by obdobné teze v obecnější podobě nezastával už svatý Pavel, propukla v pravoslavných bohosloveckých kruzích bouřlivá debata.

Podle analýzy patriarchova projevu, provedené ukrajinským pravoslavným teologem Anatolem Golovym, se moskevský patriarcha staví do pozice vykládače zákona jako starozákonní Mojžíš a z této pozice hlavu ruského státu přirovnává k další starozákonní postavě – Pinchasovi nebo Fénesovi. Fénes byl vnukem Árona a proslul velmi rozhodnými kroky a použitím násilí ve jménu Božího zákona; například kopím probodl smilnicí pár a zastavil tak nákazu, která se šířila v izraelském táboře.

Tento výklad může připadat jako příliš komplikovaný, ale je zřejmé, že jak patriarcha, tak i nejvyšší ruský státník ještě z dob KGB věří ve své vyšší poslání a také touží po spáse. Patriarcha Kirill má na starosti nejen politické úkoly (jak to prokázal během setkání s papežem Františkem na Kubě), tak i zajištění spásy, neboť církev má i na nebesích jisté pravomoce. Jak říká evangelista Matouš o moci církve (Mt 18:18), „Cožkoli svážete na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cožkoli rozvážete na zemi, budeť rozvázáno i na nebi“.

Mnoho mocnářů tohoto světa spoléhalo na tento verš z Bible, který by jim měl za pomoci církve nejen garantovat beztrestnost, ale dokonce poukazovat na boží prozřetelnost jako základ jejich politického poslání.



Podle publicisty Borise Paramonova lze kázání patriarchy odvodit od učení významného ruského náboženského filosofa Vladimira Solovjova, který popisoval dva rozdílné výsledky evropských dějin: na Západě vzniklo bezbožné lidstvo, kdežto na Východě (v Byzanci, později v Rusku) – nelidské božstvo.
O nelidském božstvu, které má panovat v Rusku, patriarcha Kirill ve svém kázání dál nerozváděl, můžete to domyslet sami, kdo by se hodil nejlépe.

Reformace ve Vatikanu?

Je zajímavé, že sám Solovjov ve svých pozdějších spisech předpovídal, že dílo křesťanského pokroku mají konat nikoliv církevní hodnostáři, ale revolucionáři, kteří bojují o budování společenského života na křesťanských základech humanismu, bratrstva, milosrdenství, spravedlnosti. Pokud tyto lidské potřeby nejsou uspokojeny, nemůže být tomuto společenskému řadu požehnáno. Velikonoční konání papeže Františka přesně zapadá do poslání navracet lidskost a humanitu do společenského života.



Papež František ukazuje světu, jakou evoluci prodělalo náboženské vědomí na Západě, život podle Božího zákona zahrnuje humanismus a respekt k důstojnosti každé lidské bytosti – na rozdíl od současného oficiálního ruského pravoslaví, které se ústy svého patriarchy těchto ideálů zříká ve jménu Božího zákona, přičemž monopol na výklad patří jen pár vyvoleným na vrcholu mocenské pyramidy.

Má církevní instituce monopol na spásu?

Předpověď konzervativních ruských teologů, že individualismus zahubí Boha v lidských srdcích na Západě, se nesplnila. Boží zákon lze hledat individuálně, aniž by věřící slepě spoléhal na autoritu a výklad institucionální církve. Velkou zásluhu na emancipaci člověka od církve v hledání Boha má protestantismus v duchu tvrzení „Každý je sám sobě knězem“; tato zkušenost pro pravoslavný svět je naprosto nepředstavitelná. Individualistické prohlubování náboženského života vedlo de facto přes individualismus k západnímu humanismu. Respekt k důstojnosti a osobnosti jednotlivce je v dnešním západním světě skutečnou žitou hodnotou a základem občanské společnosti, kdežto ve východním křesťanském světě na prvním místě je Boží zákon a vůle církve. Aby člověk byl dobrým křesťanem, stačí dodržovat obřady a poslouchat svého patriarchu.

I katolíci musí děkovat především Boží prozřetelnosti, kterou mohou křesťané prožívat v dějinách právě díky instituci Kristova náměstka, ale oddělení církve od státu a individualizace náboženského života umožňuje každému křesťanovi v dnešním západním světe individuální cestu ke spáse.

Katolická církev pod vedením papeže Františka je na cestě k reformaci (ikdyž české katolické kruhy to vehementně popírají), aby odpovídala potřebám doby. Naopak ruská pravoslavná církev pod vedením dlouhodobého spolupracovníka KGB moskevského patriarchy Kirilla Gunďajeva nejen se konzervuje, ale stále více se propojuje s vládnoucí moci v osobě ruského prezidenta. Stejně jako prezident Vladimir Putin, který může o sobě dnes směle prohlásit „Rusko – to jsem já!“, patriarcha Kirill Gunďajev může dosvědčit, že Putin je nejen Rusko, ale i „Boží zákon“, protože patriarcha má právo na jeho výklad. Někde mezi tím se vytratil nejen heretický humanismus, ale i Bůh sám.