Šavkat Mirzijojev získal téměř 89 procent hlasů. Putin mu již blahopřál

Nečekaná porážka ultrapravicového populistického kandidáta Norberta Hofera a vítězství proevropského Alexandera Van der Bellena v ostře sledovaných rakouských prezidentských volbách pochopitelně zastínily očekávané zvolení Šavkata Mirzijojeva prezidentem v postsovětském Uzbekistánu. Poprvé za pětadvacet nezávislosti této země v Centrální Asii ji povede nový prezident. V Rakousku v symbolické rovině zvítězil liberalismus nad autoritarismem, v Uzbekistánu autoritarismus pokračuje.

Ve volebních místnostech v celé zemi převládala nálada opatrné naděje, že pevně utažené šrouby trochu povolí. Zesnulý Islam Karimov ještě v dobách Sovětského Svazu vedl uzbeckou komunistickou stranu, byl členem Politbura SSSR, později vládl zemí jako absolutní diktátor asijského střihu, pod záminkou boje proti extrémismu fyzicky likvidoval opozici, v roce 2005 v Andižanu dal střílet do civilistů, schvaloval povinnou dětskou práci na bavlníkových plantážích. Jako státník byl naprosto uzavřený dialogu, plný fobií a pomstychtivosti, v konfliktu s okolními státy Centrální Asie. Teď lidé doufají, že nadešel čas pro pozitivní změnu. Občané v mnoha místech čekali ve frontě, hlasovalo 87,83 procent voličů, prezident Šavkat Mirzijojev získal 88,61 procent hlasů.

Mezinárodní pozorovatelé nehlásí žádná porušení pravidel, ale ve skutečnosti jde o dobře promyšlené politické divadlo. Takřka absolutní moc v zemi získal Šavkat Mirzijojev nikoliv po nedělních volbách, ale již koncem srpna, během několika dnů po utajované smrti Islama Karimova. Podle zdrojů z okolí prezidenta tehdy Šavkat Mirzijojev použil sovětský vzor pro převzetí moci: rychle dohodl „rozdělení“ moci s dalšími vážnými konkurenty stojícími v čele nejmocnějších klanů - s oblíbencem zesnulého prezidenta Rustamem Azimovem a s hlavou bezpečnostních složek Rustamem Inojatovem. Předběžné dohodě nad nemocničním lůžkem umírajícího Karimova nasvědčuje i fakt, že ačkoliv podle uzbecké ústavy na pozici prezidenta do nových voleb měl nárok předseda Senátu, tak ten funkci nepřijal a Mirzijojev se chopil moci, aby ji už nepustil. Ze scény odešla i vdova po Karimovovi Taťána, která údajně mívala kontrolu nad celnicemi a jmenováním do státních funkcí. Karimovova starší dcera Gulnara je je již třetím rokem v v domácím vězení, její syn, který bydlí v Londýně poskytl rozhovor BBC a obává se o její život. Podle řady zprav jeho matka Gulnara Karimová už nežije - byla otrávena.

Tři protikandidáti zvoleného prezidenta - Ketmonov, Otamuraratov a Umarov – mají ryze dekorativní funkci a hlásají „umírněný pokrok v mezích zákona“. Skutečná opozice je buď ve vězení, na hřbitově, nebo v emigraci, převážně v Turecku, a neměla možnost jmenovat vlastní kandidáty. Prezident Mirzijojev změnu pouze imitoval a protikandidátům loajální opozice dal prostor v mediích i na billboardech, aby vytvořil iluzi jejich volby. Především v rámci populistické předvolební kampaně změnil image. Nový prezident je politikem o generaci mladším než jeho předchůdce, dobře chápe, že se ve světě nenosí otevřená diktatura a vraždění opozice, musí ukázat světu a ekonomicky strádajícímu obyvatelstvu, že bude vládnout jinak, že bude líp. Prezident vypadá v médiích lidštější, mladší, usměvavější, byl ukázán v širokém kruhu rodiny, zdánlivě se přiblížil lidem, otevřel horkou linku pro občany, přislíbil ekonomickou liberalizaci podnikatelům, přestal se hádat ze sousedními státy kvůli hranicím a jejich příhraničním projektům.

Mirzijojev dokonce osvobodil jednoho vězně svědomí, bývalého poslance Samandara Kukanova po více než 23 letech žaláře, kam ho uvrhnul osobně Islam Karimov za projevy nesouhlasu na základě vykonstruovaných obvinění. Je zajímavé, že Kukanov Mirzijajevovi poděkoval a prohlásil, že bude volit svého osvoboditele. Členové stran protikandidátů ve svých kampaních často přesvědčují voliče, aby volili Šavkata Mirzijojeva, neboť podle jejich slov uzbecký lid má „jediný společný cíl“. Podpora jednoho kandidáta všemi stranami včetně stran protikandidátů se stává uzbeckým volebním folklórem. Například v roce 2000 protikandidát Karimova v prezidentských volbách prohlásil, že bude volit Karimova.

Po zvolení Mirzijojeva nemůžeme v Uzbekistánu očekávat konec autoritářského režimu a přechod ke skutečné demokracii. Tento pokus o diktaturu s lidskou tváří je dočasný, ve skutečnosti je to pouze kosmetická úprava fasády a není vyloučeno ani utužování represivního autoritářského režimu. Prezident je svorníkem mocenské pyramidy, která je systémem zkorumpovaných finančních a politickým elit a všemocných tajných služeb - SNB, nástupnické organizace KGB. Tyto vládnoucí elity neumějí a nechtějí vládnout jinak, než jak se to dělá v policejním státě - silou a terorem.

Uzbekistán čeká osud jižního souseda - Turkmenistánu, kde v roce 2006, po smrti totalitního vůdce Saparmurata Nijazova, nazývaného „Turkmenbaši“ čili „Otec Turkménů“, stanul v čele státu Gurbanguli Berdymuhamedov, čímž nedošlo k žádným politickým a ekonomickým reformám, ani k demokratizaci země.