Má se pacientům věřit?

Vražedkyně z Teska dostala výjimečný trest v trvání třiceti let v nejpřísnějším typu věznice. Loni v nákupním centru na Smíchově ubodala zákaznici v den svého propuštění z bohnické psychiatrické nemocnice, kam byla umístěna o dva týdny dříve po pokusu zavraždit dívku v kavárně. Tehdy přivolaným policistům stačilo její prohlášení, že je psychiatrickou pacientkou, aby ji místo do cely převezli do nemocnice. Policie pachatelku nezadržela, neuvalila na ni vazbu, neobvinila ji, dokonce ani neinformovala nemocnici o tom, čeho se žena dopustila.

Bláznivá ženská policii nezajímala

Příčinou tak lehkovážného postoje policistů k pokusu o vraždu v kavárně byla kombinace dvou faktorů – za prvé, pachatelka prohlásila, že se dříve léčila v Bohnicích, za druhé - byla to žena. Pokud by útočil muž, těžko by se dalo očekávat, že policie jen mávne rukou. Policisty, kteří zasahovali po útoku v kavárně, obvinila později inspekce ze zneužití pravomoci.

Selhání systému

V psychiatrické nemocnici se vražedkyně sice přiznala, že ženu v kavárně chtěla zabít, ale ani tam ji nikdo nebral vážně – tím spíše, že policie nezahájila trestní řízení za pokus o vraždu. Případ „proklouzl“ rozhraním mezi psychiatry a policisty, ochrana společnosti utrpěla tím, že pravá ruka nevěděla, co činí levá.

V bohnické nemocnici se zřejmě ani nepřišlo na chorobný motiv nedokonané vraždy – pacientka se pokusila uškrtit mladou ženu s úmyslem pomilovat se s mrtvolou. Jde o jednu z nejtěžších sexuálních deviací – homosexuální nekrofilní sadismus. Agresivita pacientky ještě stoupla po pokusu o přeměnu z ženy na muže. Genderově neutrální jméno Michelle Sudků si zvolila pro období proměny, která však nikdy nebyla dokončena.

Ani policisté, ani pak psychiatři nerozpoznali míru společenské nebezpečnosti třiatřicetileté bývalé zdravotní sestry a sanitářky. Jinak nelze vysvětlit fakt, že osoba s tak těžkou sexuální deviací po nezdařilém pokusu o vraždu byla propuštěna z Bohnic po pouhých dvou týdnech léčby. Byla to pacientka agresivní vůči okolí, velmi konfliktní, špatně spolupracující, „obtížná“. A proto když u ní psychiatři neshledali duševní chorobu v pravém slova smyslu, žádné bludy ani halucinace, neotáleli s propuštěním.

Vražda jako pomsta lékařům za propuštění

Pacientka chtěla v nemocnici ještě zůstat, ani neměla kde bydlet a tak prohlásila, že touha vraždit jí neopustila. Jak zaznělo u soudu, sdělovala každému, komu mohla, že je nebezpečná. Byla přesvědčena, že člověka, který tvrdí, že bude zabíjet, z psychiatrické léčebny nepustí. Přemoudřelí psychiatři to vnímali především jako její manipulaci ve snaze prodloužit si hospitalizaci. A takto primitivní manipulace je přesně to, co přebujelé lékařské ego nesnese. Pacient nemá lékaři říkat, co ten má dělat, natož ho vydírat vraždou. Vznikla situace „kdo z koho“ a „prokouknutá“ manipulátorka byla i přes své stesky na touhu vraždit propuštěna s léky na tři dny a s kontaktem na ambulantního psychiatra.

V propuštění pacientky dva týdny po dramatickém převozu záchrankou po neskrývaném pokusu o vraždu bylo něco, co zavánělo pokud ne odvetou, tak snahou lékařů vychovávat „manipulátorku“ a zarputile lpět na formálních pravidlech ad absurdum – bez ohledu na to, co pacientka říká. Ale pokud někdo vydírá, to neznamená, že není schopen svoji vyhrůžku uskutečnit. Právě naopak.

Povinnost chránit společnost před násilím v případě vyhrožování jeho spácháním je nadřazeno snaze překazit účelové zneužívání lékařské péče. Když někdo zrovna před písemkou zavolá, že ve škole je bomba, nejdříve proběhne evakuace a prohlídka školy, teprve pak se vychovává a trestá viník poplachu. Jenže v selhávajícím systému není místo pro násilníka, který se teprve chystá spáchat zločin. Na psychiatrii už nepatří, protože nemá správnou diagnózu, na policii či do detenčního zařízení také nepatří, protože ještě nic neprovedl. K trvalému ubytování chybí jen jedno - zločin, po kterém všechno stává na svá místa.

„Pacientka žvaní...“

Když psychiatr nevěří pacientovi, je to symptom vyhoření? Nebo obranná reakce před psychopaty, jejichž slovy se pohrdá? Odlidštění pacienta se stává chorobou z lékařského povolání, vybavuje se mi písemný záznam kolegy po téměř hodinové konzultaci s jeho klientkou – „Pacientka žvaní.“

Pacientku, která tvrdila, že je nebezpečná, propustili z Bohnic, neboť nebylo z čeho ji léčit – neměla diagnózu, jen „manipulovala“ a "žvanila." Zde končí učebnice psychiatrie a začíná Dostojevský. Ušlechtilé „bílé“ mozky nepočítali s tím, že touha po pomstě, jednoduché, ale velmi silné city a primitivní agresivní pudy u člověka, který je schopen všeho, mohou být ničivější a strašlivější než diagnózy v učebnici. Jistě, jak bohorovně prohlásil profesor Cyril Höschl, „Bohnice nejsou věštírna, za výhrůžky mohou zavřít půlku národa.“ Ale vyhrůžky nevyspalého souseda, že organizátora divokého večírku „roztrhne jako hada“ nejsou totéž, co přiznání nekrofilní sadistky v pokusu o vraždu a v touze tento čin dokonat, pokud jí nenechají v Bochnicích.

Po odchodu z nemocnice se bývalá zdravotní sestra rozhodla ukázat psychiatrům, že se mýlili, když ji propustili. A tak se vyhrůžka vraždou proměnila v hrůznou realitu.

Z této tragédie lze vyvodit ponaučení i pro psychiatry: Pojďme pro změnu věřit pacientům, jejich steskům i vyhrůžkám.

Vraždící moc zoufalých a pud sebezáchovy

Jako parafrází názvu známého románu lze tuto tragédii nazvat „Zločin a pomsta“. Žena, které se nepovedlo stát mužem, vraždila, aby donutila lékaře a společnost brát ji smrtelně vážně. Chovala se jako terorista, kterému je jedno, jakou cenu zaplatí za svůj odporný nenávistný čin. Byla příčetná, tedy byla podle znalců schopna poznat, že je její jednání protiprávní, i když její ovládací schopnosti byly mírně snížené.

Psychiatři tedy neudělali odbornou chybu, když nechali jít pacientku vyhrožující vraždou. Neměla halucinace a bludy, zabíjela "jen" z pomsty, což je skoro normální, že? - a nyní přijme zasloužený trest za svůj čin. Ale nemusela by ho spáchat a zbytečně by nevyhasl lidský život, pokud by sofistikované psychiatrické vědění, profesní odlidštěnost a alibismus nepřehlušily elementární pud sebezáchovy, snahu ochránit společnost a zabránit násilí.