Jen detence stalkera na psychiatrii může ochránit oběť

Neuvěřitelných sedm let duševně nemocný Jan V. prakticky denně pronásleduje mladou fotografku – píše jí obscénní a výhružné e-maily a SMS, posílal porno, přišel za ní na pracoviště. Oběť prožívá mnoho let trvající peklo bez ohledu na to, že v České republice je stalking trestným činem. Ze své psychiatrické praxe a také jako někdejší oběť stalkingu vím, že nebezpečné pronásledování může vyústit v útok fyzický nebo dokonce v pokus o vraždu. Duševní strádání oběti je nepopsatelné a může vést k rozvoji psychické poruchy či dokonce k pokusu o sebevraždu. Byl to jeden z důvodů, proč jsem v roce 2007 zařazení stalkingu do trestního zákoníku iniciovala (s podporou tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila druhá Topolánková vláda tuto zákonnou úpravu prosadila, od roku 2010 je zákon v platnosti).

Stalker trpící schizofrenií je absolutně beztrestný

Již v roce 2013 pronásledovaná žena podala trestní oznámení, tehdy Jan V. dostal roční podmínku se zákazem kontaktovat svoji oběť. Po 4 měsících začal pronásledovat fotografku znovu, tehdy mu soud za porušení podmínky nařídil ústavní psychiatrickou ochrannou léčbu v Bohnicích. Po dvou měsících byl pachatel propuštěn do ambulantní léčby a v polovině roku 2014 státní zastupitelství trestní stíhání Jana V. zastavilo kvůli jeho nepříčetnosti – trpí schizofrenií a jedná pod vlivem bludných představ. Byla nařízena ambulantní ochranná léčba, která evidentně neplní svůj účel - peklo pronásledování pro mladou ženu pokračuje.

Zde se stala zásadní chyba – pro pokračující nebezpečné pronásledování měl být pachatel neprodleně
hospitalizován nebo odeslán k léčbě do psychiatrického detenčního zařízení, neboť kvůli duševní poruše páchal činnost jinak trestnou a svým chováním ohrožoval i ohrožuje život i zdraví jiné osoby. Ambulantní ochranná léčba se měla proměnit na ústavní. Proč se tomu tak nestalo?

Systémová chyba

Příčinou nekončícího utrpení oběti pronásledování v jinak právním státě je systémová chyba. Represivní složky státu předávají duševně nemocného pachatele činnosti jinak trestné do péče psychiatrů. Psychiatři pacienta léčí, zpravidla ústavně, pak po odeznění projevů nemoci předávají do péče ambulantní. Pokud chování pacienta v ambulantní psychiatrické péčí jeví známky společenského nebezpečí, psychiatr může zažádat soud o proměnu ambulantní péči na ústavní, soud zpravidla této žádosti vyhoví.

Psychiatr však není státní zástupce, ale především lékař a může přehlédnout či částečně bagatelizovat společnosti nebezpečné tendence v chování svého pacienta, protože ho přece léčí a věří mu (ačkoliv je velmi obtížné ověřit, zda-li ambulantní pacient skutečně užívá předepsané léky). Psychiatr tak trochu pacientovi „fandí“. Jak řekla jedna moje kolegyně, „vždy bráníme zájmy pacienta, protože jsme na jeho straně barikády“. Empatie k pacientovi ovšem neznamená ztotožnění se s jeho světem (to by pak nebyl žádný rozdíl mezi pacientem a psychiatrem) a neznamená toleranci jeho bludných představ, třeba o tom, že pronásledování slečny může být pro oba „sranda“ či „recese“. Pacient také může jednoduše zastírat fakt, že nadále pronásleduje svou oběť – aby se nedostal zpátky do nemocnice. Většina psychiatrických pacientů umí „disimulovat“ – zatajovat psychiatrovi přetrvávání symptomů onemocnění – bludů, halucinací, nebezpečných úmyslů či jednání – s cílem uspíšit propuštění z nemocnice nebo dosáhnout snížení medikace.

A tak nám zbývá stará rada – počkat. Pokud se něco stane, pak lze konat. Během probíhající ochranné léčby zamezit společensky nebezpečnému chování pacienta je daleko jednodušší – proměnit ambulantní léčbu v ústavní, což v případě Jana V. během několika málo dnů nepochybně nastane, pokud se tak už nestalo. Nesmíme zapomínat, že i medializace případu může mít vliv na počínání pachatele.

Ostře sledovaná reforma psychiatrie

V rámci probíhající reformy psychiatrie je nutná kvalitnější komunitní péče, tedy práce s pacientem v jeho každodenním životě, pomoc v místě bydliště, monitoring a směřování jeho aktivit tak, aby se předešlo společensky nebezpečným činům. Komunitní péče podpoří adekvátní sociální role pacientů v oblasti práce a sociálních kontaktů s rodinou, přáteli a dalšími lidmi. Přesunutí léčebných a psychosociálních aktivit do prostředí pacienta poskytne lékařskému týmu kvalitní objektivní informace o jeho chování mimo psychiatrické zařízení. V případě existující minimální komunitní péče by se nemohlo stát, aby stalker léta pokračoval ve své činnosti pod vlivem bludných představ, aniž by došlo k úpravě léčby či k jeho hospitalizaci.

Všichni víme, že posledních deset let se reforma psychiatrie rozbíhá, a všichni si přejeme, aby už to bylo.