"Rodinný archiv" ukrajinského básníka Borise Chersonského

Když se řekne holocaust, napadne mě "Rodinný archiv" mého kamaráda, ukrajinského básníka Borise Chersonského. Zde je příběh básníkova strýce, kterého věznění v gulagu zachránilo před smrtí při holocaustu. Když se po 12 letech nucených prací vrátil z gulagu domů, zjistil, že celá jeho rodina včetně manželky a dětí během holocaustu zahynula. Přežila pouze jeho teta (je uprostřed rodinné fotografie českého vydání knihy).

Sokyriany, 1939 – Lvov, 1956

1
Zahnali je do ohrady kostela.
Zde, sedící na trávě,
tisknouce se jeden ke druhému,
strávili noc.
Bylo jich více než dvě stě.
Ráno důstojník NKVD
hlasitě předčítal seznam.
Jeho jméno v seznamu chybělo.
„Vaše příjmení?“ – zeptali se ho.
On odpověděl. Připsali.
Dvanáct let lágrů –
tak to dopadlo.

2
Byl mladším synem
pěstitele tabáku,
nájemce pozemků v Rumunsku.
A proto se účastnil
kapitalistického vykořisťování.
Co mohou chtít političtí
po besarabském Židovi
špatně mluvícím rusky?

Ujali se ho kriminálnici.

Začínal tím,
že myl záda jejich „králi“
v lázní lágru
a škrábal mu paty
před večerkou.
Ke konci výkonu trestu
už záda myli jemu.
Působivá kariéra.

Vrátil se do rodných míst,
aby zjistil, proč
mu nikdo nepsal.
Důvod byl vážný:
kromě mladší sestry
všichni ostatní zahynuli.



Bělcy, 1940 – Lvov, 1993

Když přišla sovětská vojska,
otce a bratry sebrali téže noci.
Ráno se vydal na komandaturu
dozvědět se jejich osud – a nevrátil se.

Za týden dům zkonfiskovali.
Matku a sestry, ženu a dvě děti –
na ulici. Ale stejně se zdálo,
že ti, kdo zůstali na svobodě, měli štěstí.

Kdepak! Všechny ty,
koho tehdy Sověti ušetřili,
dobili nacisti a Rumuni.

On a sestra se zachránili nějakým zázrakem.
Jí se vůbec nedotkli. O ní –
zvláštní příběh. Jeho
likvidovali deset let na Sibiři.
On, kupodivu, přežil.

Lágry zřejmě zatvrzují.
Málokdy si připomínal svoji ženu
a dvě děti. Našla se fotografie.
Náhodně, u souseda Ukrajince.
Na rubu je poznámka:
„Židé Rivka, Moška, Srulík.
Vypovídají se do vyhnanství.
Leden dvaačtyřicátého.“
On dal fotografii sestře.

2
V šedesátém se oženil znovu.
Žertoval: „Návyk na režim s ostrahou
drží se“. Dcera rychle rostla.

Bývalý vězeň, pracant, zvyklý
tajně podvádět dozorce baráku,
s nadávkami a smíchem, on,
který se i v base uměl hlásit o své, se neztratil.

Ilegální dílna továrny. Chruščovovy zákony
hrozily nejvyšším trestem. Kumpán,
s kterým to všechno roztočil,
měl smůlu – namazali mu zelenou barvou
zátylek nebo čelo. Nepamatuji se přesně,
jak se to ve věznici nazývá.

A on – zmizel. Téměř patnáct let
byl mezi hledanými. Možná,
že rodina musela zaplatit, aby pátrání
neskončilo úspěchem… Předvolávali
ženu, sestru, vyslýchali dceru
v přítomnosti učitele – vše marně.

Po celé zemi vylepili plakáty
s jeho portrétem. On pak vtipkoval,
že je stejně známý jako člen ÚV,
ale s větší štěstěnou a chytrostí.

Nyní už vím – on ty roky
strávil v jednom bytě v Leningradu.
Ukrývala ho žena. Ale kdo?
Nikdy o tom nemluvil.

On žil, nevycházeje ani na minutu
na ulici. Nedostával
z domova ani zprávičku.

On přežíval – a přežil podle zvyku.

3
On říkával – ať jen pootevřou
hranici, jen maličkatou škvírku –
odjedu první, uvidíš…

Kdo že neodjel od té doby!
Ale on se neodhodlal. Dcera a vnučka
se s ním rozloučily před patnácti lety,
bydlí nedaleko Tel-Avivu.

On žije v samostatném městě Lvově,
skoro slepý stařík. Zbytek zraku
mu přece jen postačil, aby mohl pozorovat,
jak stovky jinochů ve výsadkářské uniformě,
skandujíce prochází kolem oken,
aniž by rozuměl smyslu slov;
později, s příchodem tmy,
vzplály pochodně. Při jejich světle
se vyhlídky stávají srozumitelnější.

Podíval se, popřemýšlel – a zůstal.

4
Zhruba ve stejném roce navštívil
Moldavsko. Tam se zachoval dům
jeho otce; později v tom domě
žila nějaká stranická hodnost.
On se nadchl pro podivnou ideu –
vrátit si dědický podíl.
Na co? Bůh ví. Vetchým starcům
postačí jednopokojový byt.
On smýšlí jinak. Třetím rokem –
nesmyslný, úmorný soudní spor.
Ale jsem přesvědčen: starosti, papíry,
rozhodnutí komisí se staly podstatou
zbytku jeho dlouhého života. Pokud ho něco
teď drží na zemi,
tak je to očekávání odpovědi
další instance… Stále častěji
vidí sen – otevřená branka do zahrady,
tráva, kvetoucí jabloňový sad,
cestička vysypaná oblázky,
vysoké veřeje,
otec stojí u pootevřených dveří,
u jeho nohou se batolí dvě děti –
Mojžíš a Izrael. Není vidět Rivu,
ale cítí, že Riva je někde vedle,
teď nepozorovaně přijde zezadu,
oči mu zakryje dlaněmi: „Hádej! …“

Překlad do češtiny Džamila Stehlíková, Dana Stehlíková