Nazarbajev se nevzdal moci a chce ji předat potomkům. Volby vyhrál podle exit pollů jeho nohsled


Jak umírají tyrani

Diktátoři umírají obvykle v úřadě, ve vězení, v exilu nebo násilnou smrtí — rukou atentátníka či vzbouřených davů. Vyhnout se osudu většiny vládců a naprogramovat převzetí moci členem své rodiny až za hrob chce první prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev. Po třech desetiletích v pozici prezidenta poslední postsovětský autokrat dosadil na svůj stolec poslušného realizátora vlastní posmrtné vize — věrného sluhu a strážce dědičné moci Kasyma-Žomarta Tokajeva. V březnu 2019 Nazarbajev nečekaně odstoupil (o zdravotních problémech 78letého „Elbasy" — "Otce národa“, jak je zakladatel státu přezdíván, se spekuluje už dlouho) a doporučil ke zvolení svého nástupce.



Nazarbajevova klička — moc má zůstat v rodině

Čerstvě zvolený nástupce Nazarbajeva nehodlá zásadně měnit kazašský autoritativní systém, který nemá opozici, postrádá prostor pro politickou soutěž, občanskou společnost a svobodu medií, opírá se o klanové a korupční vazby a silové složky. Věrnost vládnoucí rodině, klanu a patronovi je v Kazachstánu tradičně důležitější než zájmy vlasti, služba státu či dodržování zákonů.



Nazarbajevův autoritářský režim drží u moci nebetyčné příjmy z ropy. Zásoby ropy v Kaspické oblasti se odhadují minimálně na deset miliard tun, převážně jde o území Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Kazašský režim, stejně jako ázerbájdžánský, se vyznačují jedním společným rysem — tíhne k dědičné monarchii. V roce 2003 předal těžce nemocný ázerbajdžánský prezident Heydar Alijev moc svému synovi Ilhamovi.

Kazachstán jako dědičné věno pro dceru Darigu

Celou tuto mistrně zinscenovanou volební rošádu připravil Nazarbajev pro svou 55letou dceru Darigu Nazarbajevovou jako svou nástupkyni v prezidentském úřadu. Den po rezignaci svého otce totiž nejstarší exprezidentova dcera Dariga byla zvolena novou předsedkyní horní komory parlamentu. Podle kazašské ústavy je šéf senátu druhým nejvyšším činitelem země, který přebírá moc po prezidentovi. Hlavním cílem Nazarbajeva je ochránit rodinné příslušníky a jejich moc, bohatství a bezpečnost v nadcházejících letech a desetiletích — tedy předat jim Kazachstán jako dědičné věno. Mezi možnými nástupci Tokajeva jsou i další rodinní příslušníci klanu: například Nazarbajevův synovec Abiš Samat Satybaldyuly, první místopředseda kazašské Státní bezpečnosti.

O budoucnosti Kazachstánu rozhodne až smrt prvního prezidenta

Nový prezident Tokajev má omezený akční prostor. Nazarbajev si moc ponechal. Než odešel z úřadu, zajistil pro sebe pozici, která mu svým způsobem skýtá moc větší než prezidentskou. Nazarbajev totiž zůstává nejen předsedou vládnoucí strany Nur Otan („Světlo vlasti“), ale i předsedou Bezpečnostní rady státu, která zahrnuje vrcholové vedení bezpečnostních složek a armády. Tato rada má více moci než prezident, takže Tokajev bude stále pod přísnou kontrolou Nazarbajeva. Kazašská ústava mu navíc přiznává titul "vůdce národa" a zajišťuje doživotní imunitu pro něj a celou jeho rodinu.

Rozhodující událostí pro osudy Kazachstánu bude smrt Nursultana Nazarbajeva, kterou jistě nepůjde tajit déle než smrt uzbeckého diktátora Islama Karimova koncem srpna či začátkem září 2016. Uzbecký lid nevěděl o smrti vůdce téměř týden. Smrt Nazarbajeva se může proměnit v rozbušku pro barevnou revoluci, klanový boj o skutečné nástupnictví či otevřít prostor pro islamisty. Pokud Tokajev udrží moc, může to být pro něj příležitostí k prosazení některých reforem.



Kult osobnosti Nazarbajeva kvete dál

Poté, co prvnímu tajemníkovi Komunistické strany Kazašské SSR Nazarbajevovi po rozpadu Sovětského Svazu spadla moc v zemí takřka do klína, začal budovat mocenský monopol doprovázený kultem osobnosti — obsadil všechny funkce v centru i v provinciích svými příbuznými nebo loajálními spojenci, velmi tvrdě pronásledoval opozici, ovládl právní systém a převzal kontrolu nad médii. Suverenitu Kazachstánu využil k přerozdělení národního bohatství ku prospěchu své rodiny a spojenců. Po jeho rezignaci jím dosažený nástupce Tokajev během několika hodin přejmenoval hlavní město Kazachstánu na Nursultan, což je první jméno „vůdce národa“. Přejmenování hlavního města Tokajev učinil v rozporu s Ústavou, proto se mimořádně musel sejít parlament, ale posvětil toto vyvrcholení kultu osobnosti.

Volby jako politické divadlo

Žádné z voleb konaných v Kazachstánu od jeho nezávislosti v roce 1991 nebyly mezinárodními organizacemi považovány za svobodné nebo spravedlivé. Většina nezávislých pozorovatelů považuje i nynější volby v Kazachstánu za tradičně zmanipulované. Mezinárodní pozorovatelé v průběhu prezidentských voleb v Kazachstánu zaznamenali řadu pochybení. Prezidentská kampaň v roce 2019 až na debatu v televizi, kam řada kandidátů ani nedorazila, prakticky absentovala. Volby poznamenalo omezování svobody slova, shromažďování a sdružování, jakož i zastrašování voličů. Docházelo k masovému vhazování zfalšovaných hlasovacích lístků. Vítěz voleb Tokajev získal přes 70 procent hlasů, což je značný sesuv v porovnání s rekordními 97,7 procenta hlasů pro Nazarbajeva v roce 2016.



A co na to opozice? Když promlouvá, vypíná se YouTube

V Kazachstánu vzhledem k existující legislativě je prakticky nemožné budovat politickou opozici. V zemi jsou registrované opoziční strany, ale je to spíše dekorativní opozice uvnitř systému. Podpora a uznání těchto stran ve společnosti jsou tradičně zanedbatelné. Navíc opoziční síly Kazachstánu jsou velmi roztříštěné. Někteří obviňují ostatní ze spolupráce s mocí či jsou financovány shora. Tajným službám se úspěšně daří rozeštvávat občanská hnutí zevnitř. Tak například na tiskovou konferenci sdružení matek s mnoha dětmi přišla skupina žen, která nevybíravě napadla zúčastněné za to, že nebyla pozvána a má na situaci kazašských matek odlišný názor. Později se zjistilo, že hlavní aktérka skandálu, která zabránila tiskové konferenci, je sice politička, ale nemá děti, tedy ani nemůže být členkou hnutí matek.

Nejvýraznější a režimem nejobávanější tváří opozice je bankéř Muchtar Abljazov, odsouzený v nepřítomnosti kazašským soudem za údajné majetkové delikty „à la Chodorkovskij“. Hnutí Abljazova „Demokratická volba Kazachstánu“ (DVK) je zakázánou organizací, která je považovana za extremistickou. Abljazov dlí ve Francii a podle tvrzení kazašského ministra vnitra odtud šíří propagandu a svolává kazašské protesty. S cílem chránit lid před zhoubným vlivem nebezpečného oligarchy, kazašské úřady vypínají internet, YouTube kanál a sociální sítě pokaždé, když Abljazov hodlá promluvit k lidem nebo vyzývá k demonstracím. Naposledy se to tak stalo během svátků – 1. května, 9. května a částečně i v den voleb 9. června 2019.

Probuzení občanské společnosti

Milionům Kazachů vadí, že v inscenovaných volbách bez veřejné debaty a pořádné kampaně byl zvolen Nazarbajevův kandidát a že si Nazarbajev ponechal obrovské pravomoci k řízení státu ze zákulisí. Kazachstán během změny židlí pocítil zdánlivé oslabení stoletého autoritářského tlaku, probudil se a začal volat po svobodě a politických reformách, které se neuskutečnily od počátku dvacátých let minulého století. Během květnových a červnových mitinků zadržela policie stovky lidí.



Necelý týden před volbami nově vzniklé občanské hnutí „Oyan, Qazaqstan!“ (Probuď se, Kazachstáne!) prohlásilo, že neuznává prezidentské volby za legitimní. Jádrem tohoto hnutí jsou mladí aktivisté a umělci – organizátoři dosavadních předvolebních protestů. Vedení hnutí prohlásilo, že nemá politické cíle a nehodlá kandidovat v parlamentních volbách.

Zatčení za prázdný papír v rukou

Vedení země bylo kazašským jarem evidentně zaskočeno. Reagovalo nepřiměřeně tvrdě vlnou zatčení, pokut a uvěznění. V některých případech šlo o absurdní frašky. Policie uvěznila desítky mladých lidí jen za to, že drželi v rukou banner s citátem z Ústavy „Moc patří lidu“ či heslem „Pravdě neutečeš“. Mladý aktivista z Uralska byl zatčen s prázdným listem papíru v rukou. Minimálně šest mladých mužů-aktivistů bylo povoláno do nucené vojenské služby, aby vláda tímto mimosoudním trestem odradila další mladé muže od protestní aktivity.



Lhostejná Evropa

Po desetiletí Nazarbajev ukazoval světu „lidskou tvář“ střední Asie a ráj pro zahraniční investory. Pokusy o tvrdé potlačení odporu během předání moci ukázaly pravou tvář asijského vládce. Ale Západ nemá zájem pomáhat kazašské občanské společnosti, protože potřebuje kazašskou ropu. Předseda Evropské rady Donald Tusk, který se koncem května setkal s oběma kazašskými prezidenty, se o lidských právech či vězních svědomí ani nezmínil, ačkoliv obdržel dopis několika desítek kazašských aktivistů, poukazující na případy bezpráví v zemí.

Fobie barevné revoluce a zpřísnění policejního režimu

Značná část opozice a občanské společnosti výsledek voleb neuznala. Vadí jim, že byl zvolen kandidát, určený Nazarbajevem jako nastroj pro realizaci jeho politiky, přičemž sám Nazarbajev si ponechal značnou moc a hodlá řídit stát ze zákulisí. A tak již v den voleb podle očekávání protestovali tisíce lidí, stovky z nich byli zatčeni. Pondělí po volbách je dalším dnem masových protestů zklamaných občanů, zejména voličů jediného protisystemového kandidáta Amiržana Kosanova, který získal přibližně 15 procent hlasů.

Prezidentové Kazachstánu – první a druhý - se obávají, že každá náhodné shromáždění se může živelně proměnit v něco většího, něco podobného tomu, co se stalo v Kyrgyzstánu či na Ukrajině. Proto lze s nárůstem občanského odporu proti bezpráví očekávat zpřísnění policejního režimu.



Tokajev bude nucen povolit uzdu silovým složkám a výrazně přitvrdit. Odpovědnost ponese on sám, nikoliv napovídající Nazarbajev a jeho rodina, bez ohledu na to, že Nazarbajev je předsedou Bezpečnostní rady státu. Kontinuita prezidentské moci bude závislá na loajalitě silových represivních složek země vůči rodině Nazarbajeva po jeho smrti, lidé v uniformách a především tajné služby dostanou „zelenou“. Jak dobře vědí postsovětští vládcové, je moc represivního aparátu tím větší, čím víc je používána.

Přijde kazašská verze barevných revolucí?

Kazašské jaro v něčem připomíná barevné revoluce, ale konec protestů bude připomínat spíše potlačení nepokojů na Bolotném (Bahenním) náměstí v Rusku v letech 2011-2012, kdy desetitisíce Rusů márně vycházely do ulic protestovat proti zfalšovaným parlamentním volbám. Následovala vlna zatýkání a soudních procesů nad nevinnými, které se táhnou doposud a mají za cíl vzít občanům chuť otevřeně vyjadřovat protirežimní nálady. Hrozba soudního pronásledování a mimosoudních trestů je nejen v Rusku, ale rovněž v Kazachstánu hlavním mocenským nástrojem, jak zastrašit lidi a odradit je od boje za jejich práva.



Mezi Ruskem a Činou

Bude přituhovat. Jak naznačuje poslední ruská kauza brutálního zadržení ruského investigativního novináře Ivana Golunova, Rusko a Kazachstán sladily noty. Změna režimu v Kazachstánu není v zájmu ruského prezidenta Vladimira Putina. Mohla by ohrozit „měkký podbřišek Ruska“ šířením nákazy extremismu a přiblížit konec éry, kdy rozhodující politický vliv v Centrální Asii mělo Rusko. Lidé jako Nazarbajev nebo Tokajev vyrůstali v sovětské době, ruštinu ovládají stejně jako mateřštinu a mají postkoloniální, loajálně-proruskou mentalitu. Tak bude zachován proruský zahraničněpolitický směr země v rámci Eurasijského ekonomického svazu nehledě na to, že Rusko nemá dostatečnou ekonomickou sílu konkurovat Číně a v oblasti bezpečnostní spolupráce i ve výši investic v Kazachstánu Moskvu už dávno předběhl Peking.

Každopádně při potlačení masových protestů si Nazarbajev a jeho nástupce mohou zaručit podporou nejen severního, ale i jižního souseda — jak Ruska, tak Číny. Tamní autokrati mají pro jeho starosti s tranzitem moci pochopení. Jsou stejní.


Foto Anna Silbermann, Almaty