Ačkoli nepatřím mezi kategorické zastánce názoru o přebujelé demokracii a zbytečnosti všech nejrůznějších komisí, přichází občas chvíle, kdy se zastánci negativistických názorů souzním. V tomto konkrétním případě nikoli jako dlouholetá vysokoškolská pedagožka, ale především jako ještě déle „sloužící“ matka a teď už i několik let babička.

Přes velikonoční víkend jsem se, nejspíše opožděně, dostala k textu o metodické příručce pro kurátory z tvůrčí dílny Orgánů sociálně právní-ochrany dětí (OSPD), spadající pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Po přečtení textu jsem nabyla dojmu, že tento dokument měl vyjít původně prvního dubna. Byla jsem však z několika stran ujištěna, že se nejedná o apríl a nepříliš povedený žert.

Hned po zdolání prvního odstavce jsem si uvařila kávu a vrátila se znovu k četbě. To, že se od patnácti let se může dítě rozhodnout, že nebude chodit do školy či pracovat, jsem ochotna, či spíše nucena akceptovat. Realita je totiž taková, že řada potomků našich spoluobčanů vyrůstá v prostředí, ve kterém jsou od dětství konfrontováni s tím, že jedinou smysluplnou „pracovní“ činností je dojít si na úřad pro sociální dávky. To nejlepší mělo ovšem teprve přijít. Nerespektování názorů nezletilého dítěte s sebou totiž podle oficiálního dokumentu ministerstva práce a sociálních věcí nese větší riziko než užívání návykové látky. Nevím, jak vy, ale z textu jsem vyrozuměla, že starostlivý rodič a zákonný zástupce nerespektující právo svého potomka trávit dny a noci neznámo kde a s kým, představuje pro vývoj svého dítěte větší riziko, než například drogový dealer. Plnění rodičovských povinností tak musí podle autorů tohoto pozoruhodného dokumentu ustoupit právu nezletilého dítěte na špatná rozhodnutí. Rychle jsem si přehrála v hlavě výchovu svého syna a jsem ráda, že byť jsem se snažila jeho právo na špatná rozhodnutí v maximální možné míře minimalizovat, přežil občasné nerespektování svých názorů od nás, rodičů bez evidentní újmy na těle či duši.

Škoda jen, že jsem se z textu odborníků z MPSV nedozvěděla, jaká je definice špatného rozhodnutí a zdali v tomto ohledu existuje nějaká stupnice? Záškoláctví? Nikotin? Delirium tremens? Předávkování? Krádež? Loupežné přepadení? Dále mi není jasné, jak ministerstvo práce a sociálních věcí kooperovalo při tvorbě metodické příručky s ministerstvem spravedlnosti? Pomineme-li naštěstí vysoce nepravděpodobnou variantu toho, že se najde rodič schopný smířit s tím, že jeho snaha o výchovu nezletilého adolescenta s sebou nese větší riziko, než užívání návykových látek, dochází ke střetu dvou světů. Na jedné straně právo dítěte na špatná rozhodnutí, na straně druhé odpovědnost rodiče za jeho konání. Pokud se tak špatné rozhodnutí rovná trestnému činu, jsou rodiče zproštěni odpovědnosti pouze tehdy, pokud u soudu prokážou, že nezanedbali náležitý dohled. Je ovšem otázkou, jak uplatnit náležitý dohled, když tato činnost může v konečném důsledku poškodit podle MPSV dítě více, než například jeho každodenní opilost? Rodič tak musí potomka živit, šatit, poskytovat mu obydlí a přitom doufat v minimum jeho špatných rozhodnutí. Zvláště pak, když podle příručky nemá sociální služba konat ani v případě, pokud je rozhodnutí nezletilce spojeno s návykovými látkami či pobytem ve squatu. Ještě že si policie, na rozdíl od nás rodičů a sociálních pracovníků, může dovolit luxus nepracovat s vůlí dítěte. Nezletilý potomek má ovšem, vzápětí po odvedení ze squatu domů právo na další špatné rozhodnutí. Pohyb v kruhu, trvající po dobu tří let, tak nastává znova.

Tvrdí se, že na všem špatném lze nalézt něco dobrého. V případě metodické příručky pro kurátory ovšem nejspíše platí výjimka potvrzující pravidlo. I když, za jistý klad lze považovat, že zatím nikdo nepřišel s tím, kterak trestat zlovolné voliče, kteří odmítají nechat své nezletilé dítě napospas vlastním špatným rozhodnutím. I když, co není, může být.