Z titulku článku na iRozhlas.cz jsem se dozvěděla, že Václav Klaus mladší dostal od své ODS žlutou kartu. Nevím jak v politice, ale ve fotbale to chodí tak, že po žluté kartě přichází nezřídka červená, rovnající se předčasnému konci a odchodu do sprch.

V nejpopulárnějším sportu planety rozhoduje o udělení žluté karty rozhodčí. Přestože existují pravidla, jedná se o ryze subjektivní rozhodnutí každého jedince. A tak musím jako věrná fanynka Bohemians Praha, kterou už snad přešel nával vzteku, vzpomenout na naše páteční utkání se Spartou. V jeho průběhu zranil obránce soupeře Dominika Maška, který skončil s vykloubeným loktem a přetrženými vazy v ruce v nemocnici. Zatímco mnoho rozhodčích by tasilo bez varování rovnou červenou kartu, pan sudí Berka rozhodl o tom, že není potřeba ani karty žluté.

Takže jsem si vylila „bohemácké“ srdce, a zpět k Václavu Klausovi mladšímu a ODS. Rozhodčí udělující žlutou kartu zůstal v tomto případě skryt, nejspíše se jednalo o kolektivní rozhodnutí. Stejně, jako tomu bývá ve fotbale, vedení ODS to rebelovi sečetlo. Komentář ohledně smysluplnosti umírání našich vojáků v Afghánistánu byl oceněn varováním. Žlutá karta je nejspíše důsledkem jeho vyjádření směrem k senátním volbám. Co se varování týče, vidím to tak, že na naše účinkování v zahraničních misích může mít každý z nás vlastní názor, měl by však brát v potaz, že jsme členskou zemí NATO. Nicméně argumentaci ve smyslu: „No tak, jsem se spletl, když už něco píšu, nemusím u toho mít encyklopedii a zjišťovat fakta,“ považuji za silně nepatřičnou. A docela by mě zajímalo, jak by bývalý pan ředitel prestižního pražského gymnázia PORG reagoval na podobnou reakci v případě některého ze studentů.

Žlutá karta byla ovšem ze strany vedení ODS vytažena v reakci na veřejnou podporu, kterou Václav Klaus junior vyjádřil kandidátovi do Senátu za SPD Ladislavu Jaklovi. Na základě stranického rozhodnutí měl totiž podpořit herce Vladimíra Kratinu. Pravda, s Ladislavem Jaklem, mužem s ohonem, blízkým spolupracovníkem svého otce, mužem drsně nekomplikovaných názorů, ho pojí dlouholeté přátelství a velmi blízké vidění světa. Nicméně když strana zavelí, musí jít něco tak přízemního, jako kamarádství a respekt stranou. V tomto případě ovšem rozhodnutí i motivaci rebelujícího poslance chápu a v jeho případě bych se asi zachovala stejně. Zvláště pak, když má být Senát PS sborem nadstranických osobností. Ba co více, v tomto případě existuje, řečeno mluvou právníků, precedent. V roce 2013 podpořilo vedení ČSSD ve druhém kole prezidentské volby Miloše Zemana. Přesto tehdy vysoce postavený člen této strany, neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Dienstbier, rovněž mladší, vyjádřil svou podporu tehdejšímu předsedovi TOP 09, dlouholetému rodinnému příteli, Karlu Schwarzenbergovi. Tenkrát se to ovšem obešlo ze strany ČSSD bez žluté karty.

Jak jsem psala v úvodu, po žluté kartě je na řadě červená. Držitel žluté karty hraje většinou s vědomím, že se musí po zbytek utkání vyvarovat ostřejších zákroků, omezit tvrdost. Jeho výkon tak ztrácí na hodnotě, mnohdy je střídán. Existují ovšem i jedinci, kteří „jezdí“ nadále hlava nehlava. Rozhodčím, spoluhráčům i týmu navzdory. Jsou si totiž vědomi faktu, že jezdců se nedostává, navzdory zkratům a provokacím, je po nich poptávka. Jsem proto upřímně zvědava, jakou cestou se pan Václav Klaus mladší vydá.