Je známo, že volby představují hlavní mechanismus zastupitelské demokracie, kterým občané vybírají vládnoucí politiky a podílejí se na chodu země. Občané delegují zástupce, nadpoloviční většina, pak až na případy výjimek potvrzujících pravidlo, získá právo rozhodovat o zásadních věcech dotýkajících se všech obyvatel. Zdá se, že jeho veličenstvo volič, je pánem demokracie.

Vzhledem k turbulentním časům, ve kterých se právě nacházíme, nebude od věci se na delegování zástupců lidu a na nakládání s výsledky voleb, podívat blíže. V první řadě, budeme-li se bavit o zemích s demokratickou tradicí, si občané jen mála z nich zvolí rovnou "svojí," nadpoloviční většinu. Pravda, existují výjimky potvrzující pravidlo. V rámci zemí Evropské unie se aktuálně jedná o Maďarsko (Fidesz), Polsko (Právo a spravedlnost) a Francii (Republika v pohybu). Zatímco pravo-levé, chcete-li centristické hnutí francouzského prezidenta Emmanuele Macrona založené v roce 2016 (!!!) se mezi absolutními vítězi objevilo poprvé, v Maďarsku si strana Viktora Orbána udržela ústavní většinu podruhé v řadě. Polská strana Právo a spravedlnost v čele s dvojčetem tragicky zesnulého prezidenta, bývalým premiérem Jaroslawem Kaczynskim, pro změnu získala jako první strana od pádu komunistů absolutní většinu v obou komorách. Na volebních triumfech zmiňovaných stran se podepsala schopnost lídrů reagovat pružně na vývoj (vláda Fidesz vydala v posledních letech Maďarům žijícím v zahraničí 200 000 pasů) a rozdílné volební systémy. Jako naivní, leč zároveň legitimní otázka se proto jeví jejich euro-unijní sjednocení, nebo alespoň snaha o přiblížení. Když už jsme tedy všichni na jedné lodi. Leč i evropanství má své meze. Proto jsem si například jista tím, že pan prezident Macrone, jinak velký zastánce prohloubení integrace členských zemí EU, by jen velmi nerad přišel o výhody poloprezidentského systému. A úplně mu rozumím, proč se zbavovat možnosti vyhlašovat referenda a práva jednou za rok rozpustit Národní shromáždění?

Příklady Maďarska a Polska pak poukazují na další zajímavý jev. Pokud občané dají některé z politických stran a nadpoloviční, či dokonce ústavní většinu a strana se rozhodne, plnit předvolební sliby, zvedá Brusel varovně prst. Ba co víc, jak ukazuje případ Polska, volič konkrétní země může být za svou volbu trestán v podobě odebrání hlasovacího práva, případě evropských dotací.

Zpět k definici voleb. Velmi často se stává, že není v silách občanů zvolit nadpoloviční většinu. Přichází čas koaličních jednání. Například v Belgii trvalo v letech 2010-2011 sestavování vlády 18 měsíců, přesně 541 dnů. Před dvěma lety se španělský kabinet skládal deset měsíců. Bizarní situace nastala v Anglii. Po loňských volbách vládnou britští konzervativci na "neformální bázi," se severoirskou Demokratickou unionistickou stranou (DUP). Programové průniky? Zatímco Londýn řeší brexit, spokojí se "tolerující strana" s více penězi pro svou provincii a ochranou anglických vojáků, kteří se dopustili krutostí v Severním Irsku a byli obviněni ze zločinů. Voliči obou stran tak musí strávit menu v podobě irského hovězího steaku a anglického džemu, chcete-li marmelády. Dobrou chuť.

Aby nebylo všem povolebním bizarnostem konec, je tady Německo, hnací motoru EU. Do vlády s vítěznou CDÚ/CSÚ (246 poslanců), totiž nakonec po krachu jednání "Jamajka," vstoupila SPD (153 poslanců). Přitom sociální demokraté po rekordním volebním výprasku světu svým voličům a světu sdělili, že stranu může zachránit pouze důsledné naplnění role hlavní opoziční strany. Nakonec to skončilo třetí velkou koalicí v řadě, čemuž může krajně pravicová Alternativa pro Německo, tímto nejsilnější opoziční strana v Bundestagu hlasitě a ze všech sil tleskat.

Angela Merkelová tak dostála pověsti ženy, schopné dohodnout se na svém kancléřství s kýmkoli. Za to SPD dostalo šest ministerstev, tedy stejného počtu, jako CDU, zatímco CSÚ se musela spokojit s třemi ministry. Jasný vítěz voleb přepustil poraženým klíčová ministerstva zahraničních věcí, financí (!!!), spravedlnosti a životního prostředí. Věrného voliče CDU/CSU musel tento handl rozpálit do běla. Ale o něj přece v čase povolebním zase až tak moc nejde. Vždyť politika je přece uměním možného.