Nová vláda a triumf poražených?
Ačkoli, snad jen s výjimkou celoživotní přízně fotbalovému klubu Bohemians Praha, nepatřím mezi velké sportovní fanoušky, oslovují mě věty o tom, že druhý je nejlepší mezi poraženými a historie si pamatuje pouze vítěze.
Politika, ovšem není sport. A tak mohl jeden z nových místopředsedů ČSSD Roman Onderka nedávno v pořadu Interview ČT24 hovořit ve smyslu, vítěz voleb, v konkrétním případě doposud historicky nejdominantnější, musí přes svůj triumf automaticky počítat s tím, že v rámci sestavení koalice, bude nucen dělat velké ústupky. Povinností vítěze voleb je přece sestavit vládu, ať to stojí, co to stojí. Tak už to prostě v parlamentní demokracii a poměrném systému chodí. A ústupky vítěze musí být proto paradoxně podstatně větší, než je tomu v případě aktuálně šesté nejsilnější strany, která zaznamenala historický propad. Ještě štěstí, že princip, na jehož základě musí úspěšní podřizovat přáním, až rozmarům mnohem méně úspěšných funguje pouze v politice.
Je ovšem otázkou, kde se nachází a kdo určuje hranici mezi tolerancí vítěze a něčím, co lze nazvat zradou na vlastních voličích? V tomto případě stačí prostá matematika. Kabinet v demisi Andreje Babiše je složen, včetně premiéra z patnácti členů, přičemž devět ministerských postů je obsazeno nestraníky. Při zisku 1 500 113 hlasů to v praxi znamená, že za každým ministrem současného kabinetu „stojí“ v průměru 100 000 hlasů. V případě, že ČSSD získá v rámci v této chvíli ještě stále nejisté, leč pravděpodobné vládě s hnutím ANO tolerované KSČM pět ministerských křesel, bude mít každý z ministrů vítězné strany mandát 150 000 voličů. A jak tomu bude v případě ČSSD? Při počtu 368 347 hlasů, bude stačit nejstarší české straně na zisk ministerského postu cca 74 000 hlasů. Být voličem ČSSD, jásám. Zvláště pak, pokud, si moje strana i přes volební debakl prosadí, že deset členů kabinetu z řad faktických vítězů nemůže přehlasovat pět ministrů poražených vítězů. Z pozice voliče ANO bych to ovšem viděla dosti odlišně a vážně bych se zamýšlela nad tím, jakým smysl vůbec volby mají? Zvláště pak, když jsem z některých mainstreamových médií dozvěděla, že demokracie vlastně není ani tak moc o svobodných a demokratických volbách, protože v nich vyhráli Hitler a Gottwald. Bohužel vždy chyběl dovětek, jak a čím volby nahradit?
Naopak v pondělí večer jsem se dozvěděla od vyjednávačů ČSSD, že jim bylo v rámci druhého jednání o vládě jednání něco nabídnuto, ale dozvíme se to až v pátek. Hnutí ANO výsledky nekomentovalo, protože ČSSD se vyjádří až v pátek. Platí tudíž: Vím, že skoro nic nevím, přesto bych si dovolila poznámku k obsazení resortů. V případě ministerstva vnitra stojí proti sobě v případě, že uvěříme vlivu ministra na chod „živých“ kauz na jedné straně Čapí hnízdo a na druhé straně OKD „jdoucí“ za ČSSD. Mimochodem nekonečnou kauzu OKD naposledy otevřelo nikoli hnutí ANO, ale Piráti, kteří za tímto účelem prosadili zřízení parlamentní komise a chystají se vyrazit za prezidentem. Těžká volba. Stejně tak, jako je tomu v případě obsazení resortu spravedlnosti. Představa, že by tento ovládl představitel strany, která prokazatelně ignoruje v kauze Altner pravomocný rozsudek, je totiž úsměvná a mrazivá zároveň.
Politika, ovšem není sport. A tak mohl jeden z nových místopředsedů ČSSD Roman Onderka nedávno v pořadu Interview ČT24 hovořit ve smyslu, vítěz voleb, v konkrétním případě doposud historicky nejdominantnější, musí přes svůj triumf automaticky počítat s tím, že v rámci sestavení koalice, bude nucen dělat velké ústupky. Povinností vítěze voleb je přece sestavit vládu, ať to stojí, co to stojí. Tak už to prostě v parlamentní demokracii a poměrném systému chodí. A ústupky vítěze musí být proto paradoxně podstatně větší, než je tomu v případě aktuálně šesté nejsilnější strany, která zaznamenala historický propad. Ještě štěstí, že princip, na jehož základě musí úspěšní podřizovat přáním, až rozmarům mnohem méně úspěšných funguje pouze v politice.
Je ovšem otázkou, kde se nachází a kdo určuje hranici mezi tolerancí vítěze a něčím, co lze nazvat zradou na vlastních voličích? V tomto případě stačí prostá matematika. Kabinet v demisi Andreje Babiše je složen, včetně premiéra z patnácti členů, přičemž devět ministerských postů je obsazeno nestraníky. Při zisku 1 500 113 hlasů to v praxi znamená, že za každým ministrem současného kabinetu „stojí“ v průměru 100 000 hlasů. V případě, že ČSSD získá v rámci v této chvíli ještě stále nejisté, leč pravděpodobné vládě s hnutím ANO tolerované KSČM pět ministerských křesel, bude mít každý z ministrů vítězné strany mandát 150 000 voličů. A jak tomu bude v případě ČSSD? Při počtu 368 347 hlasů, bude stačit nejstarší české straně na zisk ministerského postu cca 74 000 hlasů. Být voličem ČSSD, jásám. Zvláště pak, pokud, si moje strana i přes volební debakl prosadí, že deset členů kabinetu z řad faktických vítězů nemůže přehlasovat pět ministrů poražených vítězů. Z pozice voliče ANO bych to ovšem viděla dosti odlišně a vážně bych se zamýšlela nad tím, jakým smysl vůbec volby mají? Zvláště pak, když jsem z některých mainstreamových médií dozvěděla, že demokracie vlastně není ani tak moc o svobodných a demokratických volbách, protože v nich vyhráli Hitler a Gottwald. Bohužel vždy chyběl dovětek, jak a čím volby nahradit?
Naopak v pondělí večer jsem se dozvěděla od vyjednávačů ČSSD, že jim bylo v rámci druhého jednání o vládě jednání něco nabídnuto, ale dozvíme se to až v pátek. Hnutí ANO výsledky nekomentovalo, protože ČSSD se vyjádří až v pátek. Platí tudíž: Vím, že skoro nic nevím, přesto bych si dovolila poznámku k obsazení resortů. V případě ministerstva vnitra stojí proti sobě v případě, že uvěříme vlivu ministra na chod „živých“ kauz na jedné straně Čapí hnízdo a na druhé straně OKD „jdoucí“ za ČSSD. Mimochodem nekonečnou kauzu OKD naposledy otevřelo nikoli hnutí ANO, ale Piráti, kteří za tímto účelem prosadili zřízení parlamentní komise a chystají se vyrazit za prezidentem. Těžká volba. Stejně tak, jako je tomu v případě obsazení resortu spravedlnosti. Představa, že by tento ovládl představitel strany, která prokazatelně ignoruje v kauze Altner pravomocný rozsudek, je totiž úsměvná a mrazivá zároveň.