Před časem jsem v jednom blogu konstatovala, že občas Bruselu nerozumím. Po minulém týdnu, kdy se špičky v EU setkaly v bulharské Sofii, tento stav bohužel trvá.

Na sofijském summitu totiž šéfové vlád a zemí Evropské unie potvrdili podporu „evropské perspektivy“ zemí západního Balkánu - Albánie, Makedonie, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Kosova. Nepadlo sice žádné konkrétní datum vstupu, jak ovšem praví titulek internetové verze magazínu Týden, mají „všechny balkánské země velkou šanci.“

Opravdu nemám nic proti jakékoli evropské zemi, nicméně při této příležitosti jsem si vzpomněla na slova několikanásobného britského premiéra Winstona Churchilla, podle kterého je Balkán měkký podbřišek Evropy. Jiní pak v souvislosti s tímto regionem hovoří o Evropě sedící na sudu s prachem. Stačí jen podpálit…

Bohužel si nejsem jista tím, že se EU právě o toto nesnaží, vždyť cesta do pekel může být dlážděna dobrými úmysly. V případě předpokládaných nových členů se totiž jako jediná bezkonfliktní země jeví Černá Hora, která byla ostatně před časem přijata do NATO. Vztahy mezi Albánii, Makedonií a Srbskem, jsou diplomaticky řečeno hodně složité. Totéž platí v případě Bosny a Hercegoviny a Srbska. Navíc lze Srbsko považovat za jednoznačně největšího evropského spojence Ruska, a přestože k této zemi chovám sympatie, nemyslím si, že EU prahne po trojském koni. Kapitolou samou pro sebe je Kosovo. Pomineme-li nesmiřitelný stav mezi Srbskem a Kosovem, z členských zemí EU tento za velmi nestandardních okolností vzniklý stát neuznaly Španělsko, Kypr, Slovensko a Rumunsko. Ačkoli se to nejeví jako pravděpodobné, dokážu připustit, že na základě především ekonomických pák může Brusel nějak „přesvědčit“ Bělehrad. V žádném případě ovšem nevěřím tomu, že separatistickými tendencemi zmítané Španělsko uzná zemi, která se ke své nezávislosti víceméně prostřílela. Ve výčtu velkých komplikací pak nesmíme zapomenout na vztahy Řecko – Makedonie.

Jako nikoli nepodstatný mi pak v souvislosti se zvažovaným možným přijetím zemí západního Balkánu, do EU jeví náboženský problém. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi komplikovanou problematiku, se v této souvislosti omezím na konstatování, že hned ve třech ze šesti zemí regionu – Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo – je převládajícím náboženstvím sunnitský islám. Reakci evropských spojenců Tomia Okamury lze předpokládat. Stejně tak, jako posílení jejich pozic. Tedy nic, co by nám v Evropě prospělo.

Dalším, alespoň dle mého názoru podstatným bodem je ekonomická kondice potenciálních uchazečů. Pokud bych se rozhodla být hodně politicky nekorektní, napsala bych něco ve smyslu, že vstup zemí západního Balkánu do EU je blízký žánru sci-fi. Mám-li vycházet z žebříčku PPP, tedy parity kupní síly, respektive HDP přepočteno na jednoho obyvatele, podle údajů z konce roku 2016, je nejchudším členem unie Bulharsko s 20 156 dolary na hlavu. Ze zemí západního Balkánu ovšem v první stovce žebříčku figuruje Černá Hora (17 035 USD, 75. místo) a Makedonie (14 350 USD, 88. místo). Ani při použití hodně velké dávky fantazie si nedovedu představit, že by kterákoli ze zemí dokázala během několika dalších desetiletí splnit podmínky pro vstup do EU, kterým byla vystavena například Česká republika. Pravda, Brusel může začít zvažovat nová, nepoměrně shovívavější kritéria, je ovšem otázkou, zdali za to trhy zmiňovaných zemí stojí.

V souvislosti se summitem EU v Sofii jsem byla konfrontována s názorem, že po přepokládaném Brexitu, se kterým si Anglie, alespoň dle mého názoru neví rady, hodlá tvrdé jádro unie pracovat na jejím rozšíření. Při vší úctě, kterou k případným novým členským zemím chovám, se mi „náhrada“ Anglie za zmiňované země jeví jako nepovedený vtip. Spíše bych to viděla na strategii ve smyslu: Slibem nezarmoutíš, která ovšem není zrovna mým šálkem čaje.