Když Praha praská ve švech …
Před několika dny jsem byla přímým účastníkem zajímavého úkazu. V restauraci jistého pražského obchodního centra byly v čase oběda na všech stolech rezervace. Asi po dvaceti minutách se stav nezměnil. Poté, co jsem vznesla směrem k číšníkovi dotaz, zdali bych si přece jen nemohla něco objednat, však jedna z rezervací okamžitě zmizela.
Během cca následující půl hodiny se událo totéž u dalších čtyř stolů. Na můj dotaz čím to, se mi dostalo ze strany číšníka následného vysvětlení. Fiktivní rezervace = prevence proti turistům. Číšník, evidentně pobaven mojí překvapenou reakcí, pak prozradil, že existuje početná sorta zahraničních návštěvníků, která si objedná kávu či vodu, a u obojího pak stráví nepřiměřeně dlouhou dobu. Mezitím si někdo z dvojice, trojice či kvarteta mezitím odskočí podívat do přilehlých obchodů. Hosté toužící například po obědě mají smůlu, neboť restaurace je z pravidla obsazena turisty. Těžké to potom má i podnikatel, který je při nečinném akceptování této strategie ze strany turistů zralý na zavření.
V případě monitoringu médií nepochybně narazíte na moje rok (či dva) stará prohlášení ohledně podpory turistického ruchu ze strany magistrátu. Jak ukazují výsledky, pracovali jsme dobře. Možná tomu významně pomohla i aktuální dobrá ekonomická situace. Pokud totiž v Praze určitě něco nechybí, jsou to právě turisté. A tak cesta do pekla, v tomto případě turistického, byla dlážděna dobrými úmysly.
Všeho moc, a turisty nevyjímaje, totiž škodí. Praha se tak pomalu, ale jistě, stává po vzoru Barcelony, Benátek, Říma či Dubrovníku městem turistů, kteří s kufry na kolečkách a mobilem v ruce hledají svá sdílená ubytování. Poté vyrazí na hodinovou kávu s vodou a ve své vlasti pak, právem vypráví, kterak je Praha krásná, přátelská a hlavně laciná. Rozhodně nepodezírám „sdílené“ zahraniční návštěvníky ze snahy ukrást Pražanům jejich město, vyšroubovat ceny nemovitostí a pronájmů do závratných výšin, učinit životy majitelů drahých bytů v centru města hůře snesitelným. Nicméně, děje se tomu tak.
Jak z toho ven? V minulosti jsem se v jednom ze svých blogů vyjádřila ve smyslu, že přístup Mauricia, na kterém musí počet turistů kopírovat oficiální ubytovací kapacity (na ostrov tak letí pouze ten, kdo na to má), nesdílím. Praha totiž není ostrov a verze „uzavřeného“ města s turnikety v centru, se upřímně děsím. Na druhou stranu, když mohou například návštěvníci Barcelony zaplatit za průvodce a návštěvu tamního historického skvostu La Sagrada Familiglia 19 euro, nevidím sebemenší důvod, proč by tomu tak nemohlo být v Praze. Zvláště pak, když při vší úctě, kterou chovám k osobě Antoni Gaudího, pražské památky jeho architektonický skvost v mnohém, minimálně z historického hlediska předčí. Važme si toho, co máme a nechejme si za to dobře zaplatit. Jen tak získáme „kvalitního“ turistu, jehož stěžejní motivace návštěvy Prahy, není spojena s touhou po hodně kvalitní muzice za málo peněz.
Každý soudný člověk dnes musí vidět, že Praha balancuje na hraně turistofobie. Předvolební slogany o tom, kterak je nezbytné podporovat nadále a v neztenčené míře turistický ruch, jsou nesmyslné. Už proto, že sehnat například číšníka, nedej pak bože kuchaře, tedy důležité to hybatele cestovního ruchu, představuje stěží řešitelný rébus. Proto si dovolím v tomto případě použít sportovní terminologii, širší výběr turistického týmu byl vybrán, nastal čas k jeho redukování na nejkvalitnější hráče…
V této souvislosti nesmím opomenout plány vedení Letiště Václava Havla na rozsáhlou expanzi. Za 27 miliard korun by měla tato státní firma vybudovat novou paralelní ranvej a podstatně rozšířit Terminál 2. Na základě toho by mělo letiště odbavovat zhruba 21 miliónů návštěvníků ročně, což je o cca čtyři milióny více, než tomu bylo letos. Protestům Pražanů, jejichž a stejně tak i moje město, praská ve švech, rozumím. A jako celoživotní realisticky smýšlející optimistka věřím ve vítězství zdravého rozumu.
Během cca následující půl hodiny se událo totéž u dalších čtyř stolů. Na můj dotaz čím to, se mi dostalo ze strany číšníka následného vysvětlení. Fiktivní rezervace = prevence proti turistům. Číšník, evidentně pobaven mojí překvapenou reakcí, pak prozradil, že existuje početná sorta zahraničních návštěvníků, která si objedná kávu či vodu, a u obojího pak stráví nepřiměřeně dlouhou dobu. Mezitím si někdo z dvojice, trojice či kvarteta mezitím odskočí podívat do přilehlých obchodů. Hosté toužící například po obědě mají smůlu, neboť restaurace je z pravidla obsazena turisty. Těžké to potom má i podnikatel, který je při nečinném akceptování této strategie ze strany turistů zralý na zavření.
V případě monitoringu médií nepochybně narazíte na moje rok (či dva) stará prohlášení ohledně podpory turistického ruchu ze strany magistrátu. Jak ukazují výsledky, pracovali jsme dobře. Možná tomu významně pomohla i aktuální dobrá ekonomická situace. Pokud totiž v Praze určitě něco nechybí, jsou to právě turisté. A tak cesta do pekla, v tomto případě turistického, byla dlážděna dobrými úmysly.
Všeho moc, a turisty nevyjímaje, totiž škodí. Praha se tak pomalu, ale jistě, stává po vzoru Barcelony, Benátek, Říma či Dubrovníku městem turistů, kteří s kufry na kolečkách a mobilem v ruce hledají svá sdílená ubytování. Poté vyrazí na hodinovou kávu s vodou a ve své vlasti pak, právem vypráví, kterak je Praha krásná, přátelská a hlavně laciná. Rozhodně nepodezírám „sdílené“ zahraniční návštěvníky ze snahy ukrást Pražanům jejich město, vyšroubovat ceny nemovitostí a pronájmů do závratných výšin, učinit životy majitelů drahých bytů v centru města hůře snesitelným. Nicméně, děje se tomu tak.
Jak z toho ven? V minulosti jsem se v jednom ze svých blogů vyjádřila ve smyslu, že přístup Mauricia, na kterém musí počet turistů kopírovat oficiální ubytovací kapacity (na ostrov tak letí pouze ten, kdo na to má), nesdílím. Praha totiž není ostrov a verze „uzavřeného“ města s turnikety v centru, se upřímně děsím. Na druhou stranu, když mohou například návštěvníci Barcelony zaplatit za průvodce a návštěvu tamního historického skvostu La Sagrada Familiglia 19 euro, nevidím sebemenší důvod, proč by tomu tak nemohlo být v Praze. Zvláště pak, když při vší úctě, kterou chovám k osobě Antoni Gaudího, pražské památky jeho architektonický skvost v mnohém, minimálně z historického hlediska předčí. Važme si toho, co máme a nechejme si za to dobře zaplatit. Jen tak získáme „kvalitního“ turistu, jehož stěžejní motivace návštěvy Prahy, není spojena s touhou po hodně kvalitní muzice za málo peněz.
Každý soudný člověk dnes musí vidět, že Praha balancuje na hraně turistofobie. Předvolební slogany o tom, kterak je nezbytné podporovat nadále a v neztenčené míře turistický ruch, jsou nesmyslné. Už proto, že sehnat například číšníka, nedej pak bože kuchaře, tedy důležité to hybatele cestovního ruchu, představuje stěží řešitelný rébus. Proto si dovolím v tomto případě použít sportovní terminologii, širší výběr turistického týmu byl vybrán, nastal čas k jeho redukování na nejkvalitnější hráče…
V této souvislosti nesmím opomenout plány vedení Letiště Václava Havla na rozsáhlou expanzi. Za 27 miliard korun by měla tato státní firma vybudovat novou paralelní ranvej a podstatně rozšířit Terminál 2. Na základě toho by mělo letiště odbavovat zhruba 21 miliónů návštěvníků ročně, což je o cca čtyři milióny více, než tomu bylo letos. Protestům Pražanů, jejichž a stejně tak i moje město, praská ve švech, rozumím. A jako celoživotní realisticky smýšlející optimistka věřím ve vítězství zdravého rozumu.