The New York Times: V roli autora anonym
Na konci minulého týdne vyšel v deníku New York Times úvodník kritizující Donalda Trumpa. Nic překvapivého, redakce NYT v posledních letech nepokrytě souzněla s Hillary Clintonovou a Demokratickou stranou. K tomu se blíží důležité volby, případná porážka republikánů oslabí prezidentovu pozici. Jako zcela zásadní problém se mi ovšem jeví neexistující autor.
Jak jsem se totiž dočetla, je úvodník typem žurnalistického textu, ve kterém se jeho autor snaží, aby se čtenář ztotožnil s názorem, něco dělal, nebo podnikl nějakou akci. V úvodníku má být podle definice použita věcná argumentace, která je zasazena do kontextu dané situace. O úvodníku z pera, či spíše počítače anonyma nikde ani řádka, teoretici žurnalistiky zřejmě s podobnou variantou snad nikdy nepočítali. Ono, ztotožnit se s názorem anonyma je docela těžké, ne-li, nemožné.
Pokud jsem definici dobře pochopila, patří úvodník do kategorie „královských“ žurnalistických žánrů, přičemž vedení redakcí nejspíše logicky oslovuje autory, kteří se ztotožňují s politickou orientací a hodnotami listu. Redakci The New York Times se za tímto účelem podařilo najít spřízněnou duši v podobě anonymního zdroje v Bílém domě, který sám sebe charakterizuje jako „součást odporu uvnitř Trumpovy administrativy.“ Anonymní autor, podle novin vysoce postavený vládní úředník, pak píše v úvodníku o tom, kterak se snaží zhatit část Trumpovy agendy, prakticky tak sabotuje jeho práci nejmocnějšího muže planety. A s touto činností skončí po konci Donalda Trumpa coby prezidenta.
Nemám ambice hodnotit morální vlastnosti člověka, který mydlí schody svému šéfovi. V tomto případě demokraticky zvolenému prezidentovi USA, byť si o jeho metodách a vystupování, včetně vyhlašování nejrůznějších ekonomických válek, mohu myslet, cokoli. Snad jenom tolik, že osobně nemám pro tento druh skrytých nepřátel pochopení. Dost dobře ale nevím, jak vyhodnotit skutečnost, že The New York Times, svého času těžká váha americké i světové žurnalistiky, poskytuje prostor v úvodníku, tedy nosném textu komusi neznámému, jehož názor tak není možno konfrontovat, případně na něj reagovat. Navíc tento postup dává prostor spekulacím, zdali si redakce New York Times svůj zdroj v rámci svého tažení proti Trumpovi nevyrobila? Jedná se totiž o nejsnazší a zároveň vysoce efektivní způsob toho, kterak oslabit, možná až paralyzovat prezidentovu administrativu. Taková představa je ovšem vzhledem ke skutečnosti, že USA jsou stále jedinou supervelmocí, jejíž vedení musí řešit řadu problémů zdaleka přesahující hranice země (KLDR, Ukrajina, Írán, Sýrie, Afghánistán…) silně znepokojující.
Neméně znepokojující se mi pak vysvětlení ze strany The New York Times, že text anonymního úvodníku, nejspíše první počin svého druhu v historii USA, byl publikován, neboť „se jedná o jediný způsob, jak přinést čtenářům důležitý pohled“. Pohled důležitý, nebo takový, odpovídající představám majitelů The New York Times? Nevěřím totiž tomu, že by se v řadách vysoce postavených úředníků Trumpovy administrativy nenašel takový, jehož úvodník by katapultoval Trumpa jako politika z kategorie vysoce prozíravých a moudrých až do nebes. To by ovšem neodpovídalo zájmům a strategii listu, pro který je Donald Trump ztělesněním zla. A dali si novináři NYT práci s prověřením relevantnosti svého zdroje, nebo platilo, že pravda by neměla bránit dobrému příběhu a politickému zadání? Nevím a zároveň jsem ráda, že česká žurnalistika, jakkoli kritizovaná, ještě nedošla tak daleko…
Jak jsem se totiž dočetla, je úvodník typem žurnalistického textu, ve kterém se jeho autor snaží, aby se čtenář ztotožnil s názorem, něco dělal, nebo podnikl nějakou akci. V úvodníku má být podle definice použita věcná argumentace, která je zasazena do kontextu dané situace. O úvodníku z pera, či spíše počítače anonyma nikde ani řádka, teoretici žurnalistiky zřejmě s podobnou variantou snad nikdy nepočítali. Ono, ztotožnit se s názorem anonyma je docela těžké, ne-li, nemožné.
Pokud jsem definici dobře pochopila, patří úvodník do kategorie „královských“ žurnalistických žánrů, přičemž vedení redakcí nejspíše logicky oslovuje autory, kteří se ztotožňují s politickou orientací a hodnotami listu. Redakci The New York Times se za tímto účelem podařilo najít spřízněnou duši v podobě anonymního zdroje v Bílém domě, který sám sebe charakterizuje jako „součást odporu uvnitř Trumpovy administrativy.“ Anonymní autor, podle novin vysoce postavený vládní úředník, pak píše v úvodníku o tom, kterak se snaží zhatit část Trumpovy agendy, prakticky tak sabotuje jeho práci nejmocnějšího muže planety. A s touto činností skončí po konci Donalda Trumpa coby prezidenta.
Nemám ambice hodnotit morální vlastnosti člověka, který mydlí schody svému šéfovi. V tomto případě demokraticky zvolenému prezidentovi USA, byť si o jeho metodách a vystupování, včetně vyhlašování nejrůznějších ekonomických válek, mohu myslet, cokoli. Snad jenom tolik, že osobně nemám pro tento druh skrytých nepřátel pochopení. Dost dobře ale nevím, jak vyhodnotit skutečnost, že The New York Times, svého času těžká váha americké i světové žurnalistiky, poskytuje prostor v úvodníku, tedy nosném textu komusi neznámému, jehož názor tak není možno konfrontovat, případně na něj reagovat. Navíc tento postup dává prostor spekulacím, zdali si redakce New York Times svůj zdroj v rámci svého tažení proti Trumpovi nevyrobila? Jedná se totiž o nejsnazší a zároveň vysoce efektivní způsob toho, kterak oslabit, možná až paralyzovat prezidentovu administrativu. Taková představa je ovšem vzhledem ke skutečnosti, že USA jsou stále jedinou supervelmocí, jejíž vedení musí řešit řadu problémů zdaleka přesahující hranice země (KLDR, Ukrajina, Írán, Sýrie, Afghánistán…) silně znepokojující.
Neméně znepokojující se mi pak vysvětlení ze strany The New York Times, že text anonymního úvodníku, nejspíše první počin svého druhu v historii USA, byl publikován, neboť „se jedná o jediný způsob, jak přinést čtenářům důležitý pohled“. Pohled důležitý, nebo takový, odpovídající představám majitelů The New York Times? Nevěřím totiž tomu, že by se v řadách vysoce postavených úředníků Trumpovy administrativy nenašel takový, jehož úvodník by katapultoval Trumpa jako politika z kategorie vysoce prozíravých a moudrých až do nebes. To by ovšem neodpovídalo zájmům a strategii listu, pro který je Donald Trump ztělesněním zla. A dali si novináři NYT práci s prověřením relevantnosti svého zdroje, nebo platilo, že pravda by neměla bránit dobrému příběhu a politickému zadání? Nevím a zároveň jsem ráda, že česká žurnalistika, jakkoli kritizovaná, ještě nedošla tak daleko…