Sport má v porovnání s politikou jednu velkou výhodu. Vzápětí po konci jakékoli soutěže jsou známa jména vítězů a poražených. A jak tvrdil před svou tragickou smrtí jeden z nejlepších pilotů historie F1 Ayrton Senna: Být druhým znamená být prvním, kdo nevyhrál.

Navíc, historie si pamatuje jen vítěze, zatímco poražené opomíjí. S vědomím toho, že jsem po magistrátních volbách skončila v poli, byť těsně, poražených, řeším dilema, komu popřát k vítězství. V tomto okamžiku (termín okamžik se jeví jako příhodný, neboť vzhledem k politickým turbulencím není vyloučeno, že po dobu psaní tohoto textu může být všechno jinak), bych měla gratulovat vítězné ODS. Je ovšem otázkou, zdali mojí opravdu upřímně míněnou gratulaci nebudou kolegové z pražské ODS považovat za nemístnou až nevkusnou provokaci. V tomto okamžiku se to totiž jeví tak, že i přes poselství vždy dobře informovaného Ivana Langera na sociálních sítích (bývalý ministr vnitra to vidí na složení primátor Jiří Pospíšil, náměstkyně Alexandra Udženija a Hana Marvanová), zasednou vítězové ODS spolu se zastupiteli poraženého ANO, do opozičních lavic. A společně budou sledovat konání pražské vlády duhové koalice ve volbách poražených složenou ze šesti politických subjektů – Piráti, Praha Sobě (komu jinému, chtělo by se optat?) a Spojené síly pro Prahu (TOP 09, Starostové ve spolupráci s KDU-ČSL, LES a Demokraté Jana Kasla).

Faktičtí vítězové voleb tak pravděpodobně nebudou moci, alespoň na základě aktuálního vývoje, dle přání svého lídra pana docenta Bohuslava Svobody „rozhýbávat Prahu“ a „vrátit jí život, o který přišla v posledních čtyřech letech“. Možná bych mohla z pozice ještě stále ekonomické náměstkyně pražské primátorky polemizovat s panem docentem Svobodou nad tím, čím to, že se „město, které za poslední čtyři roky přišlo o život“, těší z postavení jedné z turisticky nejvyhledávanějších a nejbezpečnějších destinací světa a jednoho z nejkrásnějších míst na Světě pro život vůbec. Navíc mám nesmírnou radost, že se mi podařilo dostat Prahu do nebývale dobré finanční kondice (za 4 roky jsem snížila zadlužení Prahy o více než 17 mld. korun), nové vedení tak bude mít dost peněz na to, aby Prahu skutečně rozhýbalo. Je mi ale jasné, že v této chvíli se jakákoliv polemika rovná předem prohranému boji. Navíc svá slova vyřkl pan docent v okamžiku předvolebním, kdy touha po co nejlepším volebním výsledku, zdaleka převažuje nad realitou a čísly.

Nejspíše nebude od věci zaměřit se s gratulací na ve volbách poražené, přesto nakonec možná vítězné subjekty. V první řadě je nezbytné blahopřát tvůrcům politického derivátu Spojené síly pro Prahu, složené ze subjektů různorodé orientace, které by samostatně neměly ve volbách šanci na úspěch. Díky tomu se může stát pražským primátorem předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, tentokrát hájící barvy strany, která se podle většiny průzkumů nachází pod pětiprocentní hranicí nezbytnou ke vstupu do PS. Proč ne, politika je přece uměním možného a všechno je jednou poprvé! A za politologickou analýzu by asi stál originální postoj Pirátů, kteří před vyjednáváním o programových průsečících upřednostňují zodpovězení otázky: Kdo bude šéf, rozuměj primátor. Program počká!

Každopádně, přeji nové pražské koalici hodně úspěchů. I jako nestraník z řad poražených za hnutí ANO jsem totiž v první řadě obyvatelka Prahy a hodlám si této výsady užívat i nadále. Proto nebudu mít sebemenší problém s plnou digitalizací, s Prahou bez ucpaných dopravních tepen, metropolí plné zeleně. Snad bude lépe!