Poněkud ve stínu domácích politických šarvátek, zůstal na konci března další neobvyklý počin Donalda Trumpa. Americký prezident tehdy z pozice nejmocnějšího muže světa uznal právo Izraele na okupované Golanské výšiny.

Stalo se tak proti vůli všech spojenců včetně EU, byť rozumná část světa tiše uznává, že v případě anexe Golanských výšin uplatnil židovský stát pravidlo o tom, že na hrubý kabát patří minimálně stejně hrubá záplata. Původně jsem se neplánovala tomuto tématu věnovat, k počítači jsem usedla až poté, co jsem včera spatřila v táboře slavících stoupenců vítězného premiéra Netanjahua vlajky s nápisem Donald Trump.

Je totiž zcela nepochybné, že americký prezident svým rozhodnutím v praxi prokázal, kterak lze ovlivnit volby v demokratické zemi. Přestože mohl svým krokem, který je vcelku správně popsán jako léčba šokovou terapií, počkat na čas povolební, svým způsobem „věnoval“ Golanské výšiny svému věrnému spojenci Benjaminu Netahjahuovi. O tom, že tímto přihrál premiérovi, na kterého čeká podle všeho obvinění z korupce, minimálně pár procent (v tomto případě ovšem rozhodujících) nepochybuje asi nikdo. Zároveň si ovšem Donald Trump, obratný to stratég, tímto svým krokem otevřel nikoli dvířka, ale vrata, ke všem izraelským premiérům. V židovském státě je vyjma snad cca 20 % arabské populace, totiž jen minimum těch, kteří by takové zastání ze strany prezidenta jediné supervelmoci, patřičně neocenili.

Nemá cenu si ovšem namlouvat, že v případě tak zkušeného, až protřelého politika a obchodníka v jedné osobě, jakým Donald Trump nepochybně je, jsou silně proizraelské postoje diktovány pouze láskou k Izraeli a zeti Jaredu Kushnerovi. Pomalu se totiž blíží čas prezidentských voleb a obhájce má jasno v tom, že pokud se mu něčeho opravdu nedostává, jsou to hlasy židovských voličů. Pro ilustraci, za posledních sto let je v souboji demokratických a republikánských kandidátů na prezidenta poměr židovských voličů 70:30. Dokonce i všeobecně respektovaný Ronald Reagan se musel smířit s 39 %. Demokrat Barrack Obama získal v roce 2008 naopak hned 78 % hlasů židovského voličstva, a byť ve svém prvním funkčním období vedl vůči Izraeli takřka studenoválečnickou politiku, pohoršil si o pouhých 9 %. Na druhou stranu, doposud snad žádný z republikánských kandidátů nedržel v ruce takový trumf jako Donald Trump, který se kvůli Golanským výšinám, „rozhádal“ takřka s celým světem. Takže, ne snad, že by mohl americký prezident očekávat totální obrácení kormidla dějin, leč poměr například 40:60 by se rovnal velkému vítězství.

V souvislosti s kauzou Golanských výšin se pak jeví jako velmi zajímavý postoj Ruska. Kreml totiž udržuje s Izraelem vysoce nadstandardní vztahy, jen v loňském roce jednal Benjamin Netanjahu s Vladimirem Putinem osmkrát. Moskva tak mohla Amerikou posvěcenou anexi zmiňovaného území přejít a současně postavit logickou otázku: Když Golanské výšiny, proč ne Krym? Stalo by se tak v čase, kdy na základě zprávy zvláštního vyšetřovatele Muellera splaskla bublina jménem Russiagate. Místo toho se ruská diplomacie rozhodla podpořit svého syrského vazala, o kterého se navíc musí dělit s nevyzpytatelným režimem ajatolláhů z Persie. Na druhou stranu, jak je známo, představuje diplomacie nejdelší cestu od jednoho bodu k druhému plnou zatáček.