Nacházíme se stavu permanentního volebního období, o víkendu nás tak čekají další volby, tentokrát do Evropského parlamentu. V rámci bruselsko-štrasburských voleb jsme byli opět vystaveni patřičné předvolební masáži, přičemž podstatu kampaně lze shrnout do rčení o tom, že slibem nezarmoutíš.

Škoda jen, že jsme se během kampaně nedozvěděli prakticky nic o tom, jak si naši zástupci vedli na půdě evropského parlamentu v uplynulých pěti letech. Snad jen pan Poche pravil, že je třetím nejviditelnějším českým europoslancem. A pan Telička, který v průběhu volebního období změnil dres ANO za Hlas, je dle průzkumu serveru Vote Watch třináctým nejaktivnějším poslancem celého evropského parlamentu. Chybí ovšem jakákoli informace o tom, čeho reálného naši poslanci svými aktivitami dosáhli? Přitom výzev byla, bohužel chtělo by se říci, spousta. Migrační krize, teroristické útoky, úspěšný nástup populistických až krajně populistických stran, brexit. A když už se zdálo, že se snad přece jen něco dozvím alespoň ohledně dvojí kvality potravin, pravila paní eurokomisařka Jourová, že sice ví, kteří producenti k nám posílají cosi v jejich mateřských zemích těžce stravitelného, ale nepoví. Každý si totiž zaslouží příležitost polepšit se!

Zároveň je ovšem, otázkou zdali jedenadvacet našich poslanců mělo v konkurenci dalších 730 zákonodárců ze sedmadvaceti různých zemí mnohdy odlišných zájmů vůbec šanci něčeho dosáhnout? Obávám se, že ne, neboť plnili a budou plnit roli komparsu! Do EP se totiž volí nikoli na základě schopností jednotlivých politiků, ale národních kvót vycházejících z počtu obyvatel. Pravda, eurobossem byl před pěti lety zvolen odhalovač čínské sochy Karla Marxe, Jean Claude Juncker z ještě menšího Lucemburska. Jedná se však o bývalého premiéra jedné ze zakladatelských zemí. Navíc jeho zvolením ukázal francouzsko – německý blok zejména Anglii, kdo je v Evropské unii pánem.

Ale zpět k jedenadvaceti českým europoslancům, rozdělených do několika soupeřících frakcí. Nesporná výhoda volební kampaně spočívá v případě, kdy dopředu víte, že stejně nemůžete skoro ničeho dosáhnout, v možnosti slíbit cokoli. Vždy se totiž nabízí vysvětlení ve smyslu, že většina frakce například Pokrokového spojenectví socialistů a demokratů, demokraticky rozhodla o něčem, co osobně považujete za hloupost. Ale snaha byla. Proč pak například neslíbit za stejnou euro-unijní práci stejnou mzdu, což ČSSD při zahájení kampaně odkýval i její velký spojenec, nejvyšší domácí odborářský vůdce Josef Středula.

Kampaň ČSSD je vůbec velmi zábavná, neboť máme-li věřit kandidátům, pokud nebude po našem, dostane Evropská unie z rukou našich socialistů červenou kartu. A vedle stejných mezd za stejnou práci hodlají sociální demokraté bojovat proti již zmíněné dvojí kvalitě potravin. Vidím to tak, že vzápětí po evropských volbách, odhaduji v nejlepším případě kvarteto sociálně demokratických poslanců, předstoupí před své kolegy, kterým sdělí, že je nezbytné s tím něco udělat. Vždyť to přece slíbili svým voličům. Pokrokoví socialisté a demokraté například z Německa či Nizozemí pokývají souhlasně hlavou, upřímně zděšeni tím, co všechno museli jeho souputníci z Česka v minulosti pozřít. A vzápětí zjednají nápravu. Zázraky se přece dějí.

Ve srovnání s volbami do EP v roce 2009, si před pěti lety našlo cestu k urnám o 10% voličů méně, celkem volilo pouhých 18,20 % obyvatel. Ani se tomu nedivím. Patřila jsem do menšiny volících, stejně tak hodlám učinit i letos. Povinnosti bude učiněno zadost, navíc mám ráda májové procházky.