Podle mnohých nejlepší jezdec historie závodů monopostů Formule 1 Ayrton Senna, od jehož tragické smrti uplynulo v květnu pětadvacet let, kdysi řekl, že druhý je nejlepším z poražených. V případě domácí politické scény to ovšem ani zdaleka neplatí. Naopak, někdy slaví velké výhry i na hlavu poražení.

Jak konstatoval před časem v pořádku Otázky Václava Moravce místopředseda ČSSD, Roman Onderka, je povinností vítěze voleb, sestavit koalici. A přitom musí počítat s tím, že mu bude ze strany původně poraženého, leč aktuálně koaličního partnera, puštěno řádně žilou. Údělem vítěze je totiž krvácet. K dokonalosti dovedl proces pouštění žilou, byť krátkodobě, po volbách 2006 Martin Bursík. Tehdejší předseda Strany Zelených dokázal přetavit volební zisk šesti poslanců ve čtyři ministerská křesla. Poměr poslanců vítězné ODS a na pásce posledních SZ byl přitom 81:6.

Proto se mi, jeví jako naivní snaha nemalé části politiků a novinářů, přimět ČSSD k opuštění koalice s hnutím ANO, kterou do této chvíle spolehlivě podporuje KSČM. Pokud totiž nemají být volby o pohodlném setrvání v opozici, ale o naplňování politického programu, dokázala toho současná ČSSD, přes rekordně nízkou voličskou přízeň paradoxně prosadit mnohem více, než premiéři Špidla, Gross, Paroubek a Sobotka dohromady. A šlo to i bez Marťanů.

Takže, jak si vede po roce vládnutí ČSSD v menšinové koalici? Máme-li věřit průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVM) z první poloviny května, je místopředseda strany a ministr vnitra Jan Hamáček, druhým nejdůvěryhodnějším představitelem z řad politiků parlamentních stran. Díky účasti ve vládě se na domácí politické scéně etablovali dva do té doby víceméně utajení politici ČSSD, ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a šéf diplomacie Tomáše Petříček. Navíc oba bodují na odlišných stranách politického spektra. Zatímco prvně jmenovaná realizuje, v těsné součinnosti s odbory, snad až krajně levicovou politiku, s fungováním ministra Petříčka musí být spokojena i pravice.

A co plnění socialistického programu? Přes veškerou snahu si nedovedu představit, že by Andrej Babiš přistoupil jako ministr financí Sobotkovy vlády na zrušení karenční doby, tedy proplácení prvních tří dnů nemoci. Sociální demokracie z pozice mnohem slabšího koaličního partnera s tím neměla větší problém. Stejně tak se ministryni Maláčové podařilo odrazit atak spojení s odložením účinnosti elektronických neschopenek. V okamžiku, kdy se ANO odvolávalo na původní dohodu zrušení karenční doby = spuštění elektronických neschopenek, stačilo Lidovému domu vzkázat, že by to bylo považováno za porušení koaliční smlouvy.
Přes historicky druhý nejhorší výsledek, hůře na tom byla ČSSD jen předtím, než se kormidla chopil Miloš Zeman, prosadili sociální demokraté rovněž navýšení minimální mzdy. Navíc dosažených Kč 13 500 našim socialistům nestačí, odbory z pozice věrného spojence požadují pro příští rok minimální mzdu ve výši 15 000 korun. A nevidím, důvod, proč by neměli uspět. Dobytí vytoužené mety ochránce zájmu pracujícího lidu, by snad mohl zhatit snad pouze zásadní zvrat v kauze Čapí hnízdo a mnohem příznivější výsledky evropského auditu. V takovém případě by se stal totiž premiér Andrej Babiš výrazně hratelnějším pro širší část politického spektra, jeho zahnání do kouta, by se tak stalo, mnohem složitějším, než je tomu doposud.

Odpůrci účasti ČSSD ve vládě, je zajímavé, jak moc leží osud socialistů na srdci některým konkurenčním partajím, hovoří o sebedestrukci tradiční strany. Argumentují přitom výsledky evropských voleb a schopností hnutí ANO, rozuměj Andreje Babiše, přivlastnit si veškeré úspěchy koaličního vládnutí. Srovnávat eurovolby s volbami parlamentními je ovšem nesmysl. Druhá varianta je možná, na druhou stranu bude mít ČSSD vše ve vlastních rukách a před své voliče bude moci předstoupit s reálnými výsledky svého vládnutí. Co by za to jiné strany daly.