O víkendu jsem se vrátila z Ostravy. Poprvé jsem se jako senátorka zúčastnila sjezdu politické strany. V případě ČSSD se navíc jedná o stranu, která po příštích parlamentních volbách s největší pravděpodobností převezme zodpovědnost za exekutivní správu naší země.

Naše země není v dobrém stavu a tím nemyslím jen makroekonomické ukazatele hospodářského růstu, nebo spíše poklesu, schodku stále narůstajícího dluhu veřejných rozpočtů či počtu registrovaných nezaměstnaných.

Po sedmi letech vlád pravicových koalic nám do budoucna zůstává mnohem závažnější problém. K nule se propadla důvěra veřejnosti nejen v současný sbor ministrů, ale také v celou politickou reprezentaci a politiku jako takovou. Dlouhodobé a bezmocné naštvání naprosté většiny našich občanů přechází v apatii a rezignaci, emoční škála ve společnosti se povážlivě zužuje na setrvačnou negaci prakticky čehokoli mimo soukromí a vlastních zájmů.

Samozřejmě, naše ekonomické výsledky jsou v posledních dvou letech ovlivněny celoevropskou a celosvětovou hospodářskou situací, ale jak říká a dokazuje řada renomovaných ekonomů, jen do určité míry. Výdajové škrty a zvyšování nepřímých daní, které vláda ODS a TOP 09 prezentuje jako promyšlené kroky své hospodářské politiky, nemohly než dále snížit poptávku a tedy podvázat výrobu, zaměstnanost a statisticky sledovaný hospodářský růst.

Co ale dnešní vládní garnitura na zahraniční podmínky svést nemůže, je neochota a možná i neschopnost došetřit a odsoudit případy stamilionových hospodářsko-kriminálních deliktů, případy korupce kolem zadávání státních zakázek a stranických vazeb na kmotrovsko-mafiánské struktury. Stejně tak se vláda neuměla se ctí postavit k excesům některých ministrů, kteří si dovolili zfackovat voliče na ulici, telefonicky vyhrožovat policistům i politickým oponentům či zadat veřejné zakázky bez náležitého výběrového řízení. Zklamání veřejnosti vyvolaly také rozporuplné kroky vlády v oblastech zdravotnictví, vědy a výzkumu, kultury, majetkového vyrovnání s církvemi, sociální péče včetně penzijní reformy, nebo ochrany životního prostředí. Za nedostatečně zvládnutou je bohužel nutno označit i agendu spojenou s čerpáním prostředků z evropských fondů (byť v tomto případě vládě zkomplikovaly situaci některé kraje).

Osobně nevěřím, že strany současné vládní koalice s politiky, kteří stojí dnes v jejich čele, si vůbec umí představit, jak dělat politiku věcně i formálně jinak než dosud. Proto ani nevěřím, že se až do konce volebního období v naší zemi cokoli zásadního změní. O to větší úkoly budou stát před těmi, kteří budou vládnout po příštích volbách. Budou muset nejen podpořit znovuoživení ekonomiky, udržet schodek státního rozpočtu v kontrolovatelné míře, řešit narůstající sociální problémy stále většího počtu obyvatel, ale především se budou muset chovat tak, aby české veřejnosti vrátili důvěru v politiky a politiku. Dnešní stav české země a společnosti je vizitkou v prvé řadě těch, jejichž vládní angažmá pomalu končí. Budoucnost ale bude nelehkou zkouškou zodpovědnosti pro ty, kteří se na vládnutí už nyní připravují. Věřím, že při ní uspějí se ctí.