Tento blog píši doslova v předvečer druhého kola prezidentských voleb. Zatím tedy znám, stejně jako celá česká veřejnost, pouze jména obou kandidátů, mezi kterými v příštích hodinách rozhodnou voliči. Na rozdíl od mnoha jiných nebudu nyní ani hodnotit oba potencionální vítěze, ani více méně skrytě doporučovat jednoho z nich. Co si podle mého názoru ale už nyní zaslouží komentář, je průběh první přímé volby hlavy českého státu v jeho dějinách.


Když se mě ještě před čtvrt rokem kdokoli zeptal, co si o takové volbě myslím, odpovídala jsem z upřímného přesvědčení, že jsem stoprocentně pro, považuji ji za žádoucí projev přímé demokracie a zaplať pánbůh, že ji zákonodárci konečně odhlasovali.

Potom se celý proces ale spustil a já začala pochybovat. Kandidáty, kteří se do volby postupně hlásili, jsem většinou nemohla považovat za elitu národa nebo za osobnosti vhodné svým renomé a věkem na presidentskou funkci. Jistěže tím nechci tvrdit, že by ani jeden z původních jedenácti kandidátů nebyl dobrý. Přitom jsem se také postupně dovídala, že byly osloveny i jiné vysoce vážené a respektované osobnosti, např. z vědeckého a akademického prostředí, které ale z různých důvodů kandidovat odmítly. Mimo jiné proto, že si samy sebe neuměly představit, jak získávájí peníze na svoji kampaň, objíždí náměstí a parkoviště před obchodními centry a s více méně populistickými sliby na rtech i na propagačních letácích shání požadovaných padesát tisíc podpisů.

Nakonec archy s podpisy občanů, případně zákonodárců svých stran předložilo 11 kandidátů. Dva po kontrole vypadli ze hry. Devět jich tedy předstoupilo před voliče v prvním kole volby. Zítra a pozítří proběhne kolo druhé.

Asi nebudu jediná, v jejíchž vzpomínkách zůstane první přímá volba hlavy českého státu zakalena řadou zřejmých nedostatků, které měli zákonodárci předvídat, už když o jejím uzákonění hlasovali. Přesto přímá volba prezidenta pro mě i nadále zůstává nástrojem přímé demokracie ve vrcholném patře politiky. Její vymezení v ústavním systému i vlastní průběh si ale podle mého názoru zaslouží preciznější práci.

Je jasné, že už uchazeči o kandidaturu na post hlavy státu musí prokázat určité kvality a dispozice. Na první pokus jsme to u nás zkusili přes výše připomenuté podpisy občanů a proslovy na parkovištích a tímto sítem prošli ti, kteří prošli. Nešlo by to ale příště udělat jinak a důstojněji? Umím si představit, že by základní výběr kandidátů prezidentské volby probíhal podobně jako je tomu například v případě veřejného ochránce práv. To znamená, že by o návrzích na kandidáty v prvním sledu rozhodoval Senát. Mezi kandidáty by byl nakonec zařazen každý, kdo by obdržel nadpoloviční většinu hlasů členů Senátu. Počet navržených by přitom nebyl omezen. Předložit návrh na kandidáta by mohl buď jeden každý člen Parlamentu, tedy poslanec nebo senátor a nebo i kandidát sám pokud by získal určený počet ověřených podpisů. Samozřejmě, poté, co by se k návrhům takto vyjádřil Senát, tedy provedl první selekci, která by odstranila zcela nezpůsobilé kandidáty, by kandidáti předstoupili před voliče do přímé dvoukolové volby.

Už slyším argumenty kritiků: Jaká přímá volba, když by první síto ve svých rukou drželi zase politici? Čerstvá senátorka se snaží vrátit horní komoře našeho Parlamentu nějaké pravomoci! Kdo by zabránil korupci směrem k senátorům? Atd. atd. Budeme ale zajedno, že složení kandidátů v prvním kole většinu národa neuspokojilo.

Osobně bych kompetence senátorů v souvislosti s přímou volbou prezidenta nezatracovala. Všichni získali osobní mandát v přímé volbě. Jejich stranické závazky jsou často minimální a naopak závazek k nominaci, resp. podpoře konkrétních kandidátů do přímé prezidentské volby by mohl být explicitně součástí už jejich senátorských kampaní.

Věřím, že z parlamentních návrhů a ze senátního výběru by vzešly osobnosti, jejichž renomé by bylo dostatečné nejen k tomu, aby jim Senát přiznal kandidátský status, ale i k tomu, aby je přijala veřejnost jako úctyhodné uchazeče o nejvyšší ústavní funkci. Přímá volba by tak získala vhodnější rámec, který by dal lidem možnost vybrat nejvyššího představitele státu a přitom korespondoval s parlamentním rázem našeho politického systému.