1. ledna 2013 pro mě skončila v České republice 90. léta, resp. jeden z příběhů, který jim zde dal ráz a profil pro stránky budoucích učebnic dějepisu. Tehdy probíhající tzv. divoká privatizace státního majetku byla experimentem, který upřednostnil rychlost před férovostí, příp., jak se v oněch letech často opakovalo, zájmy ekonomů před zájmy právníků. Duchovní otec, iniciátor a nejvýraznější prosazovatel zmíněných přesunů, původně ministr financí, později premiér Václav Klaus se stal postupně nejen naprosto pragmatickým stranickým vůdcem, ale také bravurním demagogem a nakonec druhým prezidentem samostatné České republiky. Doslova majstrštykem jeho demagogických etud byla soustavná obhajoba zmíněné privatizace a marginalizace stinných, nebo lépe řečeno temných stránek celého procesu. Majetkové tunely, nikdy nevymožené a nakonec ze státního rozpočtu sanované bankovní úvěry, loupeže za bílého dne jako by v jeho interpretaci neexistovaly. Max. je s bohorovnou velkorysostí zahrnoval mezi tzv. „náklady privatizace“ a systematicky odsouval mimo veřejnou diskusi. Řadu let budoval vlastní legendu nejen teoretického ekonoma, ale také velkého kormidelníka české polistopadové společnosti.

1. ledna 2013, tedy několik týdnů před koncem svého prezidentského mandátu, využil práva, které mu svěřuje ústava a formou amnestie „svá“ 90. léta uzavřel. Podmínky amnestie, kterou v tento den vyhlásil, totiž nadefinoval tak, že řada opravdu velkých případů hospodářské kriminality pocházející právě z období divoké privatizace se definitivně uzavřela a zůstane nepotrestána. Za legální tak byly z vůle prezidenta Václava Klauze na poslední chvíli označeny i skutky, které by právním sítem standardního právního státu nikdy nemohly projít. To je pro občany naší země naprosto demoralizující.

Poslední amnestie prezidenta ČR vyvolává ve společnosti sílící odpor. Proti jejím podmínkám se v průzkumech veřejného mínění vyslovuje až 90% občanů. Uprostřed ekonomické krize a stále tvrdších redukčních kroků vlády se tomu nelze divit. Přesto se musím ptát: Copak bylo možné od Václava Klauze po dvou desetiletích jeho působení v české politice očekávat něco jiného? Mohl snad do svého příběhu napsat jinou poslední větu? Mohl snad nedokončit vlastní dílo?

Co říci k celé věci dále? Cynicky se téměř vnucuje parafráze: 90. léta skončila, zapomeňte! Rozhodně by ale neměli zapomenout historici. Vše zbývající mají totiž ve svých rukou.