Archiv článků: květen 2008

30. 05.

Obrazem: Festival Khamoro

Fabiano Golgo Přečteno 37810 krát

Ráno mi můj bývalý parlamentní zpravodaj (z deníku Metro), Pavel Koller, poslal fotky z včerejšího koncertu v klubu Roxy, kde vystoupili romští hudebníci v rámci festivalu Khamoro. Protože je to letos už 10. ročník, představilo a představí se na festivalu to nejlepší z romské kultury. Včera tak vysoupili třeba Bengas (CZ), s kterýma hrál i Vojta Lavička. Ten dnes hraje s Gipsy.cz. Tahle skupina byla předskokanem Gipsy Kings na jejich pražském koncertě. Kromě téhle české hudební formace se představili Puerto Flamenco (Španělsko), Romans (Ukrajina) nebo Esma Redžepová (Makedonie). Esma je princezna olašských Romů. Festival pokračuje ještě dnešním koncertem v Roxy nebo sobotním galakoncertem v Kogresovém centru v Praze. Na galakoncert tradičně přijde "první dáma" paní Livie Klausová nebo předseda vlády Mirek Topolánek. Mimochodem, víte že Khamoro znamená Sluníčko?

Pavel spoluracuje s Sveriges Radio (Švédský rozhlas), kde od příštího měsíce bude pravidelně vysílat reportáže o životě v Česku...

Makedonská princezna Esma:
Makedonská princezna

Makedonská princezna














... ten v obléku je Pavel Koller:
Koller and friends
Koller and friends


28. 05.

Exclusive: Bush's former press secretary's book preface

Fabiano Golgo Přečteno 36425 krát

Want to read the preface of the controversial book released today in the U.S.? Former Bush press secretary Scott McClellan served the American president for more than seven years. He was extremelly loyal and always answered reporters with the best spin to defend his boss. Now, stunning not only his former White House colleagues, but also the journalists who knew him as probably the most loyal member of the Bush administration, together with Karl Rove, he released a book this Tuesday, called "What Happened: Inside the Bush White House and Washington's Culture of Deception". His revelations about how the Bush administration forced him to lie about issues like the war in Iraq or the leaking of Valerie Plame's name as a CIA operative may help Barack Obama against John McCain, who still insists in supporting the White House on the issue of the conflict in Saddam's former kingdom.

Here is the book's preface:

"The University of Texas has always been special to my family and me. My grandfather, the late Page Keeton, was the legendary dean who led its law school to national prominence. I was born and reared in Austin, Texas, where it is located, and earned an undergraduate degree from the university.

I am very familiar with the UT Tower, the main building in the center of campus, with words from the Gospel of John carved in stone above its south entrance: 'Ye shall know the truth and the truth shall set you free.'

Those powerful words have always piqued my curiosity, as a person of faith and as an ordinary human being keenly interested in the larger meaning of life. But not until the past few years have I come to truly appreciate their message.

Perhaps God’s greatest gift to us in life is the ability to learn from our experiences, especially our mistakes, and grow into better people. That uniquely human quality is rooted in free will and blossoms in our capacity for knowledge, based on understanding the truth — not as we might imagine or wish it to be, but as it is. And that includes recognizing our faults and accepting responsibility for them. Through contrition we find the truth and the freedom that comes with it, even as we improve ourselves and grow closer to the image that God our Creator has in mind for us to become.

My mother, who began her career in public service as a high school civics and history teacher, likes to say, “It is people, not events, that shape history.” She couldn’t be more right. History is rooted in the choices made by people — flawed, fallible people.

This is a book about the slice of history I witnessed during my years in the White House and about the well-intentioned but flawed human beings — myself included — who shaped that history. I’ve written it not to settle scores or enhance my own role but simply to record what I know and what I learned in hopes that my account will deepen our understanding of contemporary history, particularly the events that followed the tragic attacks of September 11, 2001.

I began the process of writing this book by putting myself under the microscope. In my efforts on behalf of the presidential administration of George W. Bush I fell far short of living up to the kind of public servant I wanted to be. Having accepted the post of White House press secretary at age 35 and possessing scant experience of the Washington power game, I didn’t fully understand what I was getting myself into. Today, I understand it much better. This book records the often painful process by which I gained that understanding.

I frequently stumbled along the way and failed in my duty to myself, to the president I served, and to the American people. I tried to play the Washington game according to the current rules and, at times, didn’t play it very well. Because I didn’t stay true to myself, I couldn’t stay true to others. The mistakes were mine, and I’ve suffered the consequences.

My own story, however, is of small importance in the broad historical picture. More significant is the larger story in which I played a minor role — the story of how the presidency of George W. Bush veered terribly off course.

As press secretary, I spent countless hours defending the administration from the podium in the White House briefing room. Although the things I said then were sincere, I have since come to realize that some of them were badly misguided. In these pages, I’ve tried to come to grips with some of the truths that life inside the White House bubble obscured.

My friends and former colleagues who lived and worked or are still living and working inside that bubble may not be happy with the perspective I present here. Many of them, I’m sure, remain convinced that the Bush administration has been fundamentally correct in its most controversial policy judgments, and that the dis-esteem in which most Americans currently hold it is undeserved. Only time will tell. But I’ve become genuinely convinced otherwise.

The episode that became the jumping-off point for this book was the scandal over the leaking of classified national security information — the so-called Plame affair. It originated in a controversy over the intelligence the Bush administration used to make the case that Saddam Hussein’s Iraq represented a “grave and gathering danger” that needed to be eliminated. When a covert CIA officer's identity was disclosed during the ensuing partisan warfare, turning the controversy into the latest Washington scandal, I was caught up in the deception that followed. It was the defining moment in my time working for the president, and one of the most painful experiences of my life.

When words I uttered, believing them to be true, were exposed as false, I was constrained by my duties and loyalty to the president and unable to comment. But I promised reporters and the public that I would someday tell the whole story of what I knew. After leaving the White House, I realized that the story was meaningless without an appreciation of the personal, political, and institutional context in which it took place. So the story grew into a book.

Writing it wasn’t easy. Some of the best advice I received as I began came from a senior editor at a publishing house that expressed interest in my book. He said the hardest challenge for me would be to keep questioning my own beliefs and perceptions throughout the writing process. His advice was prescient. I’ve found myself constantly questioning my own thinking, my assumptions, my interpretations of events. Many of the conclusions I’ve reached are quite different from those I would have embraced at the start of the process. The quest for truth has been a struggle for me, but a rewarding one. I don’t claim a monopoly on truth. But after wrestling with my experiences over the past several months, I’ve come much closer to my truth than ever before.

Many readers will have come to this book out of curiosity about the man who is a leading character in my story, President George W. Bush. You’ll learn about my relationship with him and my experiences as part of his team as you read these pages. For now, let me observe that much of what the general public knows about Bush is true. He is a man of personal charm, wit, and enormous political skill. Like many other people, I was inspired to follow him by his disarming personality and by his record as a popular, bipartisan governor who set a constructive tone and got things done for the people. We all hoped and believed he could do the same for the nation.

Certainly the seeds of greatness seemed to be present in the Bush administration. Although Bush attained the White House only after an extended legal battle over the outcome of the 2000 election, he began his presidency with considerable goodwill. He commanded a rare, extended period of national unity following the unimaginable national tragedy that struck our nation in September 2001.

On paper, the team Bush assembled was impressive. Vice President Dick Cheney was a serious, vastly experienced hand in the top levels of government. Secretary of Defense Donald Rumsfeld had already enjoyed one successful run at the Pentagon and boasted a résumé listing a string of business and government achievements. Secretary of State Colin Powell, an able and widely respected military leader, was easily the most popular public figure in the country and could well have been the first African American president of the United States had he been interested in the job. Even Bush’s chief political adviser, Karl Rove, had a powerful reputation as a brilliant strategic thinker who was helping to make the Republican party the nation’s greatest political force.

I believed in George W. Bush’s leadership and agenda for America, and had confidence in his authenticity, integrity, and judgment. But today the high hopes that accompanied the early days of his presidency have fallen back to earth.

Rumsfeld and Powell are gone, their tenures controversial and disappointing. Vice President Cheney’s role is widely viewed as sinister and destructive of the president’s legacy. And Rove’s reputation for political genius is now matched by his reputation as an operative who places political gain ahead of the national interest.

Through it all, President Bush remains very much the same. He is self-confident, quick-witted, down-to-earth, and stubborn, as leaders sometimes need to be. His manner is authentic, his beliefs sincere. I never knew Lyndon Johnson (another Texan with a stubborn streak whose domestic accomplishments were overshadowed by a controversial war) or Richard Nixon (a president whose historically low poll ratings following Watergate have been rivaled only by Bush’s). But according to historians, both men were consumed with defensiveness, anger, and ultimately anguish as their presidencies unraveled under the pressure of war and scandal, respectively. George W. Bush is different. He is very much the man he always was — though not quite the leader I once imagined him to be.

It was the decision to go to war in Iraq that pushed Bush’s presidency off course. It was a fateful misstep based on a confluence of events (the shock of 9/11 and our surprisingly — and deceptively — quick initial military success in Afghanistan), human nature (ambition, certitude, and self-deceit), and a divinely inspired passion (President Bush’s deeply held belief that all people have a God-given right to live in freedom). For Bush, removing the “grave and gathering danger” that Iraq supposedly posed was primarily a means for achieving the far more grandiose objective of reshaping the Middle East as a region of peaceful democracies.

History appears poised to confirm what most Americans today have decided — that the decision to invade Iraq was a serious strategic blunder. No one, including me, can know with absolute certainty how the war will be viewed decades from now when we can more fully understand its impact. What I do know is that war should only be waged when necessary, and the Iraq war was not necessary.

Waging an unnecessary war is a grave mistake. But in reflecting on all that happened during the Bush administration, I’ve come to believe that an even more fundamental mistake was made — a decision to turn away from candor and honesty when those qualities were most needed.

Most of our elected leaders in Washington, Republicans and Democrats alike, are good and decent people. Yet too many of them today have made a practice of shunning truth and the high level of openness and forthrightness required to discover it. Most of it is not willful or conscious. Rather it is part of the modern Washington game that has become the accepted norm.
As I explain in this book, Washington has become the home of the permanent campaign, a game of endless politicking based on the manipulation of shades of truth, partial truths, twisting of the truth, and spin. Governing has become an appendage of politics rather than the other way around, with electoral victory and the control of power as the sole measures of success. That means shaping the narrative before it shapes you. Candor and honesty are pushed to the side in the battle to win the latest news cycle.

Of course, deception in politics is nothing new. What’s new is the degree to which it now permeates our national political discourse.

Much of it is barely noticeable and seemingly harmless, accepted as par for the course. Most of it is done unconsciously or subconsciously with no malicious intent other than to prevail in the increasingly destructive game of power and influence.
Some of it is self-deceit. Those engaging in it convince themselves to believe what they are saying, though deep down they know candor and honesty are lacking. Instead of checking their political maneuvering at the door when the campaign ends, they retain it as part of the way Washington works. The deception it spawns becomes the cancer on our political discourse, greatly damaging the ability of our elected leaders to govern effectively and do what is best for America.

Too many politicians and their followers have become passionately committed to a preconceived, partisan view of reality that allows little room for compromise or cooperation with the other side. The gray nuances of truth are lost in the black-and-white ideologies both parties embrace. Permanent division, gridlock, and a general inability to constructively address the big challenges we all face inevitably follow.

President Bush, I believe, did not consciously set out to engage in these destructive practices. But like others before him, he chose to play the Washington game the way he found it, rather than changing the culture as he vowed to do at the outset of his campaign for the presidency. And like others before him, he has engaged in a degree of self-deception that may be psychologically necessary to justify the tactics needed to win the political game.

The permanent campaign also ensnares the media, who become complicit enablers of its polarizing effects. They emphasize conflict, controversy, and negativity, focusing not on the real-world impact of policies and their larger, underlying truths but on the horse race aspects of politics — who’s winning, who’s losing, and why.

In exploring this syndrome and the way it helped damage at least one administration, I’ve tried to contribute to our understanding of Washington’s culture of deception and how we, the American people, can change it.

Although my time in the Bush White House did not work out as I once hoped, my optimism regarding America has been strengthened. I’ve met many, many people who are eager for positive change and are ready to devote their lives and energies to the future of our country. I still believe, in the words of then-Governor Bush, that it’s possible to show “that politics, after a time of tarnished ideals, can be higher and better.” I’m convinced that, if we take a clear-eyed look at how our system has gone awry and think seriously about how to fix it, there’s nothing we can’t achieve.

This book, I hope, will contribute to that national conversation."


27. 05.

Student zatčen kvůli stažení manuálu al-Kajdy z internetu

Fabiano Golgo Přečteno 32908 krát

Postgraduální student, který prováděl výzkum taktiky teroristů, byl zatčen a vězněn britskou policií po dobu šesti dní. Svědčil o "psychologickém mučení", jemuž byl během této doby podroben. Jeho přítel, administrativní pracovník, bude z Británie deportován. Univerzita informovala policii, že Rizwaan Sabir, 22, si stáhl manuál al-Kajdy z amerického vládního (!) internetového serveru. Přestože vedoucí jeho postgraduální práce sdělili úřadům, že materiál student potřebuje pro svou vědeckou práci, byl student zatčen a šest dní vězněn spolu se svým přítelem, administrativním pracovníkem university, který mu text vytiskl. Oba byli sice propuštěni, avšak administrativní pracovník byl znovu zatčen a bude z Británie deportován.

Univerzitní učitelé poukazují, že jde o přímý útok na akademickou svobodu. Britská vláda ve snaze o preventivní protiteroristické akce vyvíjí nátlak na univerzitní učitele, aby se stali policejními udavači, informuje deník Guardian.

Student Sabir byl zatčen 14. května poté, co zmíněný dokument byl nalezen na počítači jednoho administrativního pracovníka univerzity v Nottinghamu. Administrativního pracovníka, Hishama Hezzu, Sabirova známého, požádal student, aby mu 1500 stránkový dokument vytiskl, protože si student nemohl dovolit zaplatit za tisk. Vytištěného materiálu si povšimli jiní pracovníci univerzity a udali záležitost policii. Oba muži byli zatčeni podle zákona proti terorismu. Sabirův byt byl podroben policejní prohlídce a byl mu zkonfliskován počítač a mobilní telefon. Oba muži byli o šest dní později propuštěni, aniž by proti ním bylo vzneseno jakékoliv obvinění, avšak administrativní pracovník Hezza, který má alžírské občanství, byl okamžitě znovu zatčen, odvezen do vazebního střediska a má být z Británie v úterý 1. června deportován.

Dr. Alf Nilsen, výzkumník na univerzitní škole politiky a mezinárodních vztahů varoval, že pokud bude Saibr deportován do ALžírska, může tam být podroben mučení poté, co v Británii vznikl tento incident. Žil v Británii 13 let.

Student Rizwaan Sabir o svém věznění svědčil: "Byl jsem naprosto zlomen. Nespal jsem. Zavřel jsem oči, pak jsem slyšel rachot klíčů a to mě zase vzbudilo. Jak jsem si uvědomil, že je to vážné, myslel jsem, že skončím v bellmarshském vězení s těmi šílenci [tam jsou bez soudu zadržovány osoby podezřelé z terorismu, pozn. red.] V úterý mi přečetli prohlášení, potvrzující, že to byl ilegální dokument, jehož se nesmí používat pro vědecké účely. Dodnes mi to nikdo nevysvětlil. Pustili mě. Měl jsem třesavku. Upadl jsem na zeď, pak na zem a prostě jsem brečel."

Bettina Rentzová, odborná asistentka v oboru mezinárodní bezpečnosti a Sabirova školitelka, konstatovala: "Je to seriózní student, který pracuje velmi tvrdě a chce pracovat v univerzitním systému. Celé je to velmi znepokojující pro případ akademické svobody a také pro celou atmosféru na univerzitě."

Studenti zorganizovali petici, v níž žádají, aby univerzita přiznala, že "její reakce na vlastnictví legitimního výzkumného materiálu byla nepřiměřená."

Mluvčí Nottinghamské univerzity konstatoval, že jeho povinností bylo informovat "o materiálu tohoto druhu policii". Mluvčí tvrdil, že nešlo o "legitimní materiál k vědeckému výzkumu", ale posléze svůj výrok pozměnil: "Jestliže jste univerzitní výzkumník anebo registrovaný student, pak máte právo přístupu k jakémukoliv materiálu, který vaše vědecká práce vyžaduje. Ale předpokládá se, že budete jednat rozumně, v rámci současných britských zákonů, a ten materiál nezpřístupníte každému."

Britský odborový svaz univerzitních učitelů University and College Union bude příští týden na své výroční konferenci debatovat o "útocích na akademickou svobodu od ministerstva pro inovace, univerzity a kvalifikaci". Sally Hunt, generální tajemnice UCU, konstatovala: "Jestliže opravdu chceme řešit problémy, jako je extremismus a terorismus, musíme mít právo bezpečně zkoumat tyto otázky. Je nepřijatelné, pokud se lidi budou bát debatovat o nějaké otázce, protože by mohli být zatčeni, nebo udáni policii."
Bill Rammell, ministr pro vysoké školství, konstatoval: "Britská vláda si nepřeje a nikdy od nikoho nepožadovala, aby učitelé či studenti udávali své přátele a kolegy. Chceme, aby univerzity spolupracovaly se svými zaměstnanci a studenty, a aby izolovaly velmi malou menšinu, která podporuje násilný extremismus."

Sabrirův právník, Tayab Ali, konstatoval: "Dalo se to vyřídit rozumně, kdyby univerzita o věci nejprve jednala s Rizwaanem a jeho učiteli. Tohle je právě velmi znepokojující aspekt rozšíření práva policie zatýkat lidi podle zákona o terorismu. Mají právo zatknout v podstatě kohokoliv, než věc vůbec začnou vyšetřovat.


Přelozil Jan Čulík (Britské listy)

27. 05.

Students arrested under Terrorism Act in Britain

Fabiano Golgo Přečteno 30985 krát

On May 14, two political researchers at the University of Nottingham, in the UK, have been arrested under the Terrorism Act for downloading Al-Qaida material from a US government website! The material was to be used for research in terrorist tactics. There has been a huge public outcry, with thousands of students planning a march to demonstrate against the attack on academic freedom. Yet, one of the students, Rizwaan Sabir, is Algerian, so he is still held in custody under immigration charges and is being fast-tracked for deportation.

Their crime? Sabir, a graduate research student, who is writing his MA dissertation on Islamist extremism and international terrorist networks, had downloaded an edited version of the al-Qaida training manual from a publicly accessible US government website. He had sent it to Yezza to print, and the material was noticed by staff who passed it on to university authorities. The university reported it to the police, and the two men were arrested. Kept in detention for six days, they were released without charge on May 20.

The university has argued that it was well within its grounds to contact the police. After all, what was Yezza, employed in a non-academic role, doing printing a terrorist manual? Arguably, the university was only acting in the interests of the safety of its students and staff. In the current climate of fear and surveillance constructed by the government and much of the media, we are all encouraged to be on “terror alert”.

A spokesman for the university said the edited al-Qaida training manual was not viewed as “legitimate research material”. Yet one wonders what might be deemed more appropriate research material for a student researching Islamic terrorism.

The School of Politics and International Relations at Nottingham offers various courses addressing terrorism and counter-terrorism, and students are encouraged to use the internet to access materials that may enhance their research.

Academics within the school have expressed their concern about the potential criminalisation of research into extremist movements, and the harsh actions taken by the university and the police.

Neither students nor academic staff should have to fear police arrest and detention in the course of their work. Academic freedom and the integrity of our research are severely threatened if students and staff risk arrest over possession of controversial literature, or if universities have control over what material they are permitted to use.

Merely because primary research materials are of a subversive nature does not make them illegitimate. Particularly when they are widely accessible over the internet.

This incident highlights the threats to civil liberties and academic freedom that students and academics now face, particularly those from non-Western or Muslim backgrounds. The two men arrested fit the racial and religious stereotypes: they were of British Pakistani and Algerian backgrounds.

One wonders whether the arrests would have taken place if the individuals concerned did not fit the “terrorist” profiles that cause Muslim and non-white citizens of this country to be subject to increased police surveillance.

Several other incidents that have led students to fear infringements of their civil liberties. Earlier this academic year, Nottingham university called the police on to campus during a peaceful protest organised by the Palestinian society against the Israeli-Palestine wall, which resulted in the arrest of the same student, Rizwaan Sabir, who was released later that day without charge.

Hicham Yezza, during his time in custody, was questioned extensively about his role as editor of Ceasefire, the journal of the Nottingham Student Peace Movement.

Yezza was probed, alongside members of the editorial team, about his political views and the content of the publication. Following his release without charge, he was subsequently arrested on immigration grounds. Originally granted a hearing to argue his case on July 16, he is now being denied the right to a hearing, and police are rushing to deport him to Algeria on June 1.

The haste of the immigration services in removing him from the country without a fair hearing has caused outrage among the academic community at Nottingham. Students, academics, and MPs are concerned that Yezza’s rushed deportation is an attempt by the police to cover up their embarrassing blunder over the “terrorist” arrests.

Universities are intended to be a place for learning, debate and free discussion. In order to maintain their credibility, they must protect the academic freedom and freedom of expression of their students and staff, regardless of ethnic background and religious or political beliefs.

Universities should not be succumbing to the climate of fear constructed by the “war on terrorism”. If they wish to maintain their academic integrity, they cannot and should not respond by immediately handing over their students and staff to the police for detention or deportation.

26. 05.

Zdravotní stav Jana Bednáře se zhoršuje

Fabiano Golgo Přečteno 32017 krát

Zdravotní stav Jana Bednáře, který spolu s Janem Tamášem již 14. dnem drží hladovku proti plánu umístit na našem území vojenskou základnu USA, se zhoršuje. Jan Bednář je ale přesto odhodlán v hladovce pokračovat.
„Mám zdravotní problémy, ale s tím jsem počítal už při zahájení hladovky. Bohužel jsme ale doteď nedostali žádný silný signál, že by některý z našich požadavků byl splněn, takže v hladovce nepřestanu,“ okomentoval dnes svůj postoj Jan Bednář. „Stav mého zdraví je sice vážný, ale ještě vážnější je stav demokracie v naší zemi. Nelze tolerovat arogantní chování pana Topolánka, který se do dnešního dne neobtěžoval ani odpovědět na náš dopis.“

Protest proti umístění základny systému Národní raketové obrany USA na českém území přijde zítra podpořit do centra v Bělehradské také herečka a politička Táňa Fischerová.

Zítra proběhne v centru v Bělehradské 98 ve 13:00 hodin tisková konference s Janem Bednářem, Janem Tamášem a Táňou Fischerovou. Na tiskové konferenci bude také uveřejněn dopis místopředsedkyně Evropského parlamentu Luisy Morgantiniové Janu Tamášovi a Janu Bednářovi.

tisková zpráva/Praha, 26.5.2008

Jan Bednář

Jan Bednář


Štěpán Kotrba správně napsal: "Češi nevyznávají rituály askeze, extatického sebepoškozování, extrémní formy sebezviditelňování a pohrdají mediálním exhibicionismem. A to i u osob zoufale toužících zaujmout jinak společensky závažným tématem. V tu chvíli začnou být krutě cyničtí. Humanistická strana měla donedávna možnost se prezentovat jako partaj s nepřehlédnutelnou podporou veřejnosti. Seriózní, poctivá skupina mladých, ale odpovědných lidí. Sebebičování ani hladovky mezi seriózní chování v českém kulturním kontextu nepatří. (...) Tamáš si svůj sebepoškozující protest navíc špatně načasoval. Smlouva o radaru ještě nejsou ani dohodnuty. Nejsou ani schváleny vládou. Nejsou podepsány. A už vůbec nejsou odeslány k projednání do Sněmovny. Hysterické reakce tudíž nejsou na místě, naopak. Iniciativa Ne základnám byla Tamášovým postojem překvapena a zaskočena. Chce li Tamáš zhubnout, mohl to udělat jinak a lépe. Takto bude držet nejspíše hladovku celé léto. Mátháma Ghándí zvítězil, protože ho svět i jeho národ znal a uznával jako guru. Byl vůdcem svého stamilionového národa. Jeho protest byl pevně ukotven do indického náboženského a kulturního kontextu. Mezi Ghándím a Tamášem je nepřehlédnutalný rozdíl. Jestli Tamáš zhubne nebo ne, nikoho nedojme ani nerozbrečí. Tím méně Condoleezu Rice. Další demonstrace proti radaru budou muset pouze organizovat jeho kolegové. Tak proto."

26. 05.

Největší Gay Parade na světě (fotky)

Fabiano Golgo Přečteno 51309 krát

Kolem 4 milionů lidí se sešlo na průvodu homosexuálů, lesbiček a transvestitů v brazilském Sao Paulu. Zdejší Gay Parade je největší na světě. Letošní brazilská Gay Parade se těší rekordní účasti: přijelo víc lidí než loni, kdy se jich zúčastnilo dva a půl milionu. Oproti prvnímu průvodu, který se uskutečnil v r. 1997, je to velký rozdíl - tenkrát přišly jen tří tisíce občanů.
Pochod se koná týden poté, co se v ulicích Sao Paula setkal milion křesťanů, kde se přirovnávala homosexualita k satanismu... Gay Parade probíhá v sedmdesáti zemích světa, ale v Sao Paulu je nejmohutnější.





































Křesťanský fundamentalisté skončili ve vězení...




























plakát na gay parade
plakát na gay parade














19. 05.

60 let Izraele

Fabiano Golgo Přečteno 32421 krát

Kdo by nepodporoval vznik židovského státu po všech těch nelidských absurditách, které museli židé zakoušet během staletí, od Egypťanů, od Římanů, od Marie Terezie, od Hitlera? Samozřejmě, že je jejich vlastní stát více než legitimní. Ale málo se mluví o tom, jaké byly prostředky, jimiž bylo proměněno toto právo na vlastní stát v realitu...

Palestinci nebyli vinni tím ani nenesli odpovědnost za to, že židé neměli vlastní zemi. Palestinci přišli do Palestiny stovky let poté, co byli židé vyhnáni ze své zaslíbené země. Proč by měli najednou přijmout, že mají bývalí obyvatelé jejich vlasti tuto zemi dostat zpět? A co je ještě horší: nejenže se tito noví příchozí rozhodli přistěhovat se zpět, ale ještě se rozhodli zbavit se těch, kteří v této zemi nyní žili... Izrael vznikl na základě politiky znepříjemňování života palestinské komunitě, vyhánění Palestinců z jejich domovů, systematického ničení jejich osobních olivových plantáží a osad.

Mezinárodně přijímaná výmluva, že je zapotřebí vést proti terorismu "totální válku", otevřela v Izraeli Pandořinu skřínku. Celosvětový šok nad pádem Světového obchodního centra umožnil izraelským úřadům předstírat, že jejich vojenské akce proti Palestincům jsou jen součástí celosvětové války proti teroristům. Že pouze likvidují ty osoby, kteří sebevražednými atentáty usmrcují Izraelce, sedící v kavárně. Že se jen brání před populací, která se tak nějak dostala do jakéhosi protiizraelského sebevražedného transu.

Izraelcům pomáhají elektronická média a Bílý dům. Televizní zpravodajství musí shrnout fakta během několika vteřin a sdělovat informace především prostřednictvím pohyblivých obrázků. Televizní zpravodajství se málokdy vrací v čase a poskytuje pro konflikty, jako je konflikt Izraelců a Palestinců, řádný kontext. A vzhledem k tomu, že záběry násilí z Blízkého východu jsou kolem nás už tak dlouho, mnozí předpokládají, že všichni znají celou tuto historii. (Většina lidí se ale asi ani nezajímá o to, co se děje v tomto vyprahlém prostředí silných náboženských emocí...) To pak vede k rychlému závěru, že jsou Palestinci jen samí fundamentalisté, stejně jako všichni "ti Attové" a další podivíni, a chudáci Izraelci jsou jen oběti jejich sebevražedného šílenství.

Lidi však nepomyslí na to, že na Blízkém východě existuje více než 3 miliony palestinských uprchlíků a mnoho dalších jich žije po celém světě - a tito lidé chtějí právo navrátit se domů. Stejně, jako to učinili židé po holocaustu.

Během arabsko-izraelské války, která následovala v roce 1947 poté, co Palestinu rozdělila na arabský a na židovský stát, uprchla vlna Palestinců - mnozí z nich vyhnaly z jejich domovů židovské jednotky.

Poté, co v roce 1967 vypukla nová arabsko-izraelská vláda, další vlna Palestinců přišla o své domovy - mnoho z nich už napodruhé. Izrael rozšířil své území a 300 000 Palestinců opustil západní břeh Jordánu a pásmo Gaza, většina z nich se usadila v Jordánsku.

Izrael neústupně trvá na tom, že se Palestinci a jejich potomci nesmějí vrátit. Izraelským receptem na řešení tohoto problému je, aby byli všichni uprchlíci absorbováni do arabských zemí...

Samozřejmě, že je arabský svět rozhněvaný, že je mu vnucován tento násilný, hromadný exodus obyvatelstva, které žilo v Palestině po dlouhá staletí!

Kolik lidí si položí onu nesmírně důležitou otázku: pročpak asi přistupuje tolik Palestinců na extrém spáchat sebevraždu tím, že odpálí bombu v kavárně s židy?

Jestliže se tolik Palestinců stává sebevražednými atentátníky, je to proto, že v celém palestinském národě vládne všeobecné zoufalství.

A buďme rozumní, taková abnormalita musí mít někde kořeny. A zde sdělovací prostředky selhávají. Obyčejným lidem, masám, chybí kontext, na jehož základě by mohly řádně hodnotit události - a ten kontext by měly poskytovat sdělovací prostředky. Málokdo je podrobněji seznámen s historií nekonečného konfliktu na Blízkém východě, a tak většina lidí reaguje jen na základě naprosto útržkovitých informací.

Říká se, že historii píší vítězové. Historii, která teprve vzniká, taky píší vítězové. Izraelci jsou už dlouhé desítky let v tomto konfliktu zjevnými vítězi. Lidé také mají všeobecně pocit, že po holocaustu mají židé mimořádné právo na to, aby byli odškodněni za dlouhá staletí, kdy je Evropané pronásledovali.

Ve Spojených státech žije více židů než v samotném Izraeli. Velký počet z nich je velmi úspěšných. Mnoho židů zastává čelná postavení ve sdělovacích prostředcích a v politice. Nelze říct, že by existovalo nějaké složité spiknutí ve prospěch propagandy izraelské věci, avšak existuje přirozená inklinace k tomu lépe chápat izraelský úhel pohledu.

Oni samotní - američtí židé - jsou jen produktem svého vlastního prostředí, odrážejí to, co slyší od svých známých a ze sdělovacích prostředků.

Většina amerických židů ví málo o realitě života na Blízkém východě - vědí jen to, co jim řeknou vedoucí židovští představitelé a co vidí v mediálních stereotypech. Pro americké židy je dnešní mapa Izraele, s rozšiřujícími se hranicemi a účinnou vojenskou kontrolou Jeruzalému, západního břehu Jordánu a pásma Gazy, plna hesel o jednotě a nutnosti obrany. Pro americké židy je nyní Izrael ohrožován nelítostným terorismem, který hrozí židům v Izraeli novým holocaustem. Dojde-li k válce, bude to z jejich hlediska obranná válka.

A tady je dilema, jemuž židé nyní čelí. Po více než celé jedno století se v Evropě a v Americe židé pyšnili svou etickou tradicí. Židé stáli v čele četných hnutí za sociální spravedlnost, od boje za lidská práva až po feminismus, a v širší mezinárodní aréně podporovali lidská práva. Židovští myslitelé po celém světě vytvořili tradici kritického myšlení, která soupeří s kulturní tradicí všech ostatních komunit a pravděpodobně je všechny předčí.

Součástí této tradice byli i američtí židé, jak je zjevné z jejich práce na univerzitách, ve výzkumných ústavech a jako poradců pro vládu i pro průmysl.

Právě proto jsou záběry ozbrojených vrtulníků, které střílejí do palestinských osad, tak znepokojující a je tak obtížné se s nimi vyrovnat. Jaké hledání spravedlnosti či jaké kritické myšlení je schopno dovolit tuto vládu teroru? Jak může tak inteligentní, tak artikulovaně se vyjadřující společnost náhle skandovat zbožná hesla a ignorovat realitu moci, která možná, zejména vzhledem k tomu, že má Izrael jaderné zbraně, nebude mít žádné hranice?

Vždycky existuje výmluva, že jsou Palestinci teroristé a že dokonce posílají děti, aby sebevraždou vyhodili židy do povětří. No, ale pravda není tak jednoduchá. Palestinci se stali mesmerizovaným národem, který je ochoten dát život za ukončení existence toho, co považují za represivní, okupační stát. Stát, kterému je dovoleno, aby se choval rasisticky, vzhledem k výrokům (nepředstavitelným na dnešním moderním Západě) politiků i jiných osob ve sdělovacích prostředcích na adresu Arabů. Stát, který je diskriminuje dokonce o ohledně množství vody, jaké smějí dostat! Stát, který je ovládá, jako by to byli cizinci a zločinci.

Jsou-li dnes Palestinci absolutně hypnotizováni proti izraelským židům, je to proto, že všichni cítí, že mají něco společného: něco tak nesmírně silného proti těm, které považují za utlačitele, takže jsou ochotni v důsledku toho zemřít. Musí to být nesmírně hluboké zoufalství. Je to důsledek mnoha desetiletí přehnaného izraelského jednání vůči nim.

Potřeba židů mít svůj vlastní stát a i přístup k vlastním posvátným místům je přijatelná. Ale to, jakým způsobem židé toto právo získali, bylo z morálního hlediska zanedbáno. Mělo dojít k dohodě s arabským světem ohledně určitého území a přístupu k posvátným místům, nemělo se to získávat mocí tanků. A i kdyby si toto právo Izraelci vymohli silou tanků, neměly se vyhánět rodiny z domovů, zabíjet odpůrci a potlačovat celý národ. Začalo to všechno špatně. A dál to pokračovalo stejně špatným způsobem po celá desetiletí.

V Izraeli je nyní zapotřebí, aby to někdo přiznal a pokusil se uzavřít s Palestinci skutečnou dohodu.

Je nutno zastavit příchod ruských rodin se vzdálenou vazbou na judaismus.

Jako nechtění obyvatelé Evropy, kteří byli ve třicátých a ve čtyřicátých letech minulého století segregováni, ponižováni a vražděni po milionech, neměli židé jinou možnost než založit si na Blízkém východě vlastní stát. Avšak Palestinci se stali obětí tohoto evropského sylogismu. Je to bezbranný národ, z něhož se stali vytvořením státu Izrael uprchlíci. Triumf pro židy. Katastrofa pro Palestince.

Avšak katastrofa holocaustu už dávno zmizela. Izrael rozšířil své hranice a touha po moci v něm, jako u každého jiného státu, dávno nahradila jeho etické právo na místo na slunci.

V izraelsko-palestinském konfliktu máme situaci, kdy se znovu a znovu přehrává tentýž starý příběh, takže si ho už nevšímáme. Už nás to ani nezajímá. Většinu z nás nudí poslouchat každý den řeči o naději v konfliktu na Blízkém východě, o mírových rozhovorech, o sebevražedných atentátnících, o bombách, odpálených formou odplaty, a tak dál.

Američané, hlavní důvod, proč smí Izrael existovat, mají pocit odcizení od arabského světa; židovský svět je součástí jejich vlastní kultury.Vidí strašlivé bomby, které usmrcují nevinné civilisty, přičlení si k tomu vlastní zkušenosti s Araby a samozřejmě, pociťují solidaritu s Izraelci.

Bude to zřejmě ještě trvat dlouho, než se zbavíme oněch téměř nyní povinných každodenních titulků o nejnovějších úmrtích ve Svaté zemi...

18. 05.

Gay Kuba?

Fabiano Golgo Přečteno 30435 krát

Je víc než evidentní, že Fidelův bratr, Raúl Castro, se snaží rychle zmodernizovat Kubu. Nejen, že Kubánci teď můžou koupit počítače, mobily i mikrovlné trouby, ale také gayové právě zažijí nejotevřenější atmosféru, jaká nikdy jindy na ostrově Castra nebyla. V pátek večer Cubavisión, hlavní televizní kanál na Kubě, představil film Zkrocená hora, kde se dva kovbojové trápí kvůli jejich nepovolené lásce.

Mariela Castrová, dcera Raúla, vede bezprecedentní snahu vylepšit situaci homosexualů na Kubě. V sobotu se tisíce kubánských homosexualů sešli přímo v Národním konferenčním centru v Havaně, právě pod záštitou Mariely a otevřeně mluvili o svých problémech, o předsudcích policistů a o jejich vizích pro budoucnost, včetně možnosti registrovaného partnerství.

Překvapivě se kubánský parlament rozhodl diskutovat i o možnosti legalizace partnerství mezi homosexuály. Předseda poslanecké sněmovny, Ricardo Alarcon, prohlásil, že gayové se můžou těšit na novou éru, kde budou více vidět i ve sdělovacích prostředcích.

Takhle vypadá Mariela Castrová:






18. 05.

Žádné náklaďáky, žádné stromy…

Fabiano Golgo Přečteno 29232 krát

Mají v době ropné krize a devastace pralesů papírové noviny vůbec smysl? Již nějakou dobu se vážně diskutuje o budoucnosti tištěných novinových deníků, protože každoroční statistiky vykazují trvalý trend klesajícího počtu čtenářů. Kromě již tradičního rozhlasu a televize odlákává čtenáře i internet a mobilní telefony fungující jako kvalitní prohlížeče internetu a přehrávače videa. Lidé si prostě hledají potřebné informace pomocí elektronických zdrojů.

Stejně jako televize nevedla k zániku kin ani rozhlasu, i noviny si uchovají své místo pod sluncem. Ovšem bude o dosti menší než dnes - stejný dopad postihl kvůli rozvoji televize kina i rozhlas.

Ještě alespoň dalších deset let můžeme počítat s těmi čtenáři, kteří si kupují noviny ze zvyku, podvědomě kvůli vlastnímu obrazu sebe sama. Valná většina lidí si stránky novin jen letmo prohlédne, přečte si pár titulků či popisků, snad i pár odstavců toho či onoho článku. Ale v podstatě noviny „nepotřebují".

V rámci obrany vůči blížící se smrti (nebo alespoň poklesu významu) sázely noviny v 90. letech minulého století na zoufalou strategii získávání nových čtenářů jejich lákáním pomocí dárků a soutěží všech možných druhů, včetně soutěží o auta. Celé desetiletí jim trvalo, aby si uvědomily, že takto získaný druh „čtenářů" je podobný mužským milovníkům - nejen že se objevují z účelového zájmu, ale po získání své kořisti se vracejí ke svým manželkám.

Následně přišla bulvarizace obsahu ve falešném přesvědčení, že připojením mas ke čtenářům svých novin tyto tituly přežijí. V důsledku toho však odešly intelektuálněji založení čtenáři, a to s pachutí v ústech. V dnešní době se pak mnohé tituly snaží o skloubení tištěného a internetového vzhledu svých novin.

Novinové deníky by se však měly snažit zjistit, čím se mohou odlišit od svých rivalů. Musejí přijít s něčím, co dokážou zvládnout pouze oni. Nebo co dokážou dělat mnohem lépe. Musejí se zamyslet nad tím, co je již v současnosti odlišuje, a sice v negativním smyslu (např. podstatná ekonomická zátěž související s tiskem a distribucí a k tomu časová nevýhoda ve srovnání s elektronickými médii) a učinit z těchto nevýhod výhody.

Co jiného bych se mohl dozvědět o světě na papíře - i když o mnoho hodin později, než mně nabízejí elektronické verze denních médií?

e-paper

e-paper

13. 05.

Dear President of Metro International...

Fabiano Golgo Přečteno 28665 krát

Dears Mr. Per Mikael Jensen, President of Metro International, Mr.
Robert Patterson, Executive Vice President, Mr. Martin Alsander,
Executive Vice President, Mr. Sakari Pitkanen, Global Editor-in-Chief
and Mrs. Birgitta Henriksson, Corporate Communications and Investor
for Relations of Brunswick Group, which owns Metro International,


I would like to bring to your attention that Metro Czech Republic has
been systematically refusing to pay a series of freelancer fees due for articles published at the time I was Editor-in-Chief.

Metro International was Metro Czech Republic's sole owner at the time.

The freelancers in question include Dr. Otakar Patocka, a respected
psychologist who wrote dozens of articles for the New Job section. I
should add that I did not hire him, he was already part of Metro
during the administration of the previous three Editors-in-Chief.

As a well known and regarded professional, he wants to get paid his
(rather small) fees mainly as a matter of principle.

Another case is Oxford student Lawrence Bushell, who came from Britain
to be our Metro World Editor, but has not been paid his last two
salaries. The list includes Pavel Koller, who has also been
subjected to racial slurs (he is from the Roma minority, vulgarly
called Gypsy) when trying to receive his unpaid fees.

I request that you solve the serious breaches of contract with these
and other freelancers whose work have been ordered and published by
the Czech edition of Metro, under my legitimate powers as
Editor-in-Chief and with the consequent approval from the Financial
Department.

Metro cannot follow different ethical standards in Czech Republic than
those practiced in Sweden, the United States or France, for example.

Metro newspapers are media enterprises, which depend on their
credibility. Metro International is a Swedish company, with
headquarters in England, thus expected to follow widely accepted
ethical standards and respect to written and oral contracts made by
their managers and Editors-in-Chief. Metro International cannot apply
other than those standards expected in the civilized societies you are
originally from in other countries where you have enterprises.

The co-owners of Metro Czech Republic will also be warned about this
matter in a separate correspondence I am sending Dr. Karl Hans Arnold,
Mafra's President.

Your prompt reaction will be welcome,

best regards,

Fabiano Golgo

----------

Vážený pane doktore Arnolde,

Rád bych vás upozornil, že šéfredaktor deníku Metro systematicky informuje bývalé volné spolupracovníky, kteří pracovali pro tento deník, rozdávaný zadarmo, který nyní spoluvlastní Mafra, aby se obrátili na mě, bývalého šéfredaktora, ve věci svých honorářů, které jim nikdy nevyplatila předchozí správa listu.

Při vědomí, že jistě souhlasíte, že není korektní, aby váš zaměstnanec převáděl na bývalého šéfredaktora svou odpovědnost, která patří jemu a finančnímu oddělení podniku, rád bych vás požádal, abyste zasáhl proti tomuto neetickému, arogantnímu a neprofesionálnímu jednání.

Informoval jsem pány Pera Mikaela Jensene, Sakariho Pitkanenena, Roberta Pattersona, Martina Alsandera a Anderse Kornborga z organizace Metro International, i paní Brigittu Henrikssonovou z Brunswick Group o této věci. I je jsem samostatným dopisem požádal, aby zaplatili dosud nevyplacené honoráře volným spolupracovníkům Metra. Osoby, jimž nebyly honoráře vyplaceny, zahrnují psychologa Otakara Patočku a oxfordského odborného asistenta Lawrence Bushella, jejichž příspěvky v Metru vyšly, avšak za něž jejich autoři nikdy neobdrželi honorář.

Děkuji vám za pozornost a za to, že budete bezodkladně jednat.

S pozdravem

Fabiano Golgo


Dear Dr. Arnold,

I would like to bring to your attention that the current Editor-in-Chief of
newspaper Metro has systematically informed former
freelancers who worked for the free daily, now co-owned by Mafra, that
they should ask me -- a former Editor-in-Chief -- for their due fees,
which had never been paid by the previous administration.

Certain that you agree that it is not correct for your employee to
transfer to a former Editor-in-Chief the responsibility that belongs
to him and the Financial Department of that enterprise, I kindly would
like to ask you to act upon this unethical, dismissive and
unprofessional behavior.

I have informed Mr. Per Mikael Jensen, Mr. Sakari Pitkanen, Mr. Robert
Patterson, Mr. Martin Alsander and Mr. Anders Kornborg, from Metro
International, plus Mrs. Brigitta Henriksson, from the Brunswick Group
about this matter, in a separate correspondence, also requesting them
to pay the freelancers in question, which include psychologist Otakar
Patocka and Oxford assistant Professor Lawrence Bushell, whose works
have been published, but never paid for.

Thank you for your attention and prompt reaction,

with regards,

Fabiano Golgo

12. 05.

Metro nechce zaplatit honoráře

Fabiano Golgo Přečteno 29684 krát

Pane Golgo, dobrý den, zdravím Vás po čase a přeji Vám mnoho zdaru do všeho, co děláte. (...) Několikrát jsem urgoval vyřízení svého dluhu v redakci deníku Metro, kde jsem byl i 2x osobně. Nejednají se mnou dobře a házejí řadu let spolupráce přes palubu. Využil jsem před pár dny nástupu nového šéfredaktora, vše mu vysvětlil, ale sdělil mi, že se mám obrátit na jeho předchůdce. Proto tak činím a žádám, zda byste v tom nemohl něco udělat. Vím, že to není lehké a příjemné, ale já přece nemohu za to, že se mění situace. Je přece divné, abych se pořád ptal, jestli vedení ještě funguje atd. Jistě mě chápete. Budu rád, když se ozvete. S pozdravem O. Patočka

Tak jsem napsal novému séfredaktorovi:

Pane Rubeš,

posledním dobou jsem dostal několik stížností od bývalých externích
pracovníků deníku Metro, kteří nedostali honorář za prokazatelně
provedenou a posléze otištěnou práci. Nejzávažnější případ je
psychologa Patočky, který pro nás pravidelně psal rubriku Nový
Job. Vy jste mu řekl, aby se obrátil na mne.

Chápu v jaké složité situaci právě jste, neboť to jsou dluhy předchozí
administrativy, ale ti lidé mají právo dostat zaplaceno za vykonanou
práci.

Vzhledem k tomu, že jste nyní šéfredaktorem tohoto deníku, tato
odpovědnost je na Vás a na finančním oddělení. Předpokládám, že Váš
postoj bude odmítavý, přesto jsem Vás chtěl upozornit na tento
problém, než zahájím jednáni s vedením Mafry a Metro International. O
celé záležitosti samozřejmě budu informovat média.

Chtěl bych Vás ujistit, že to není osobní útok vůči Vám. Avšak, pokud
jste opravdový profesionál, nebudete se vyhýbat své odpovědnosti.

S pozdravem,

Fabiano Golgo

josef rubeš - foto z internetu

josef rubeš - foto z internetu

Josef Rubeš (foto z internetu)

09. 05.

Kubánská bloggerka nesměla přijmout významnou novinářskou cenu

Fabiano Golgo Přečteno 30102 krát

Yoani Sanchezovou zahrnul americký týdeník Time v roce 2008 mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě. Je známa pouze vybranému publiku, které umí španělsky a zajímá se o to, o co opravdu jde na Kubě. Yoani je nejslavnějším bloggerem na Fidelově ostrově. Její blog http://www.desdecuba.com/generaciony je často nepřístupný, kvůli filtru, který Raúl Castro nechal dovézt z Číny, který zpomaluje připojení. Jistější způsob, jak se připojit na její blog, je jít na desdecuba.com a pak kliknout v levém panelu na ikonu Generacion Y.

Zatím jí nenavštívila policie ani nebyla Sanchezová fyzicky šikanována v důsledku toho, co píše. Její blog není přímo politický ani disidentský, je to prostě jen poctivé líčení života kubánského občana a ironií a paradoxů každodenního života na komandantově ostrově. Avšak minulou středu nesměla Sanchzeová navštívit ceremonii v Madridu, kde by bývala obdržela nejvýznamnější novinářskou cenu hispánského světa, cenu Ortegy y Gasseta, kterou uděluje deník El Pais. Kubánské úřady ignorovaly pozvání ze Španělska pro Sanchezovou a odmítly reagovat na její žádost o pas a o vízum.



pro blisty.cz

09. 05.

Fotky z Kuby

Fabiano Golgo Přečteno 30964 krát

.

Více »

09. 05.

Cuban blogger not allowed to receive important award

Fabiano Golgo Přečteno 33052 krát

Yoani Sanchez was listed among the 100 most influential people in the
world in 2008 by the American weekly magazine Time. She is known only
to a selected audience that understands Spanish and cares about what
is really happening in Cuba, though. Yoani is the most famous blogger
from Fidel´s island. Her blog, http://www.desdecuba.com/generaciony/,
is often unaccessible, thanks to a filter, imported by Raúl Castro
from China, which slows the connection. A more sure way to get to her
blog is to access desdecuba.com and then click on the left panel on
the Generacion Y icon.

So far she has not been visited by the police nor physically harassed
because of her blog posts, which are not exactly political or
dissident, just an honest account of a Cuban citizen on the ironies
and paradoxes of daily life in El Comandante´s island. However, she
has been impeded from attending a ceremony, last Wednesday, in Madrid,
where she would be given the most important journalistic award of the
Spanish-speaking world, the Ortega y Gasset Prize, delivered by the
daily El País. Cuban authorities ignored Spain´s invitation and
refused to answer her request for a passport and an exit visa.

Yoani Sanchez

Yoani Sanchez


yoani
yoani

06. 05.

Exkluzivně: Ronaldo změní AC Milan za Flamengo

Fabiano Golgo Přečteno 30641 krát

Trojnásobný nejlepší fotbalista světa v červnu končí své působení jako hráč v AC Milan a míří do týmu, za který chce hrát každý Brazilský fotbalista: Flamengo, from Rio de Janeiro.

V únoru Ronaldo utrpěl zranění v zápase proti Livornu a musel na operaci přetrhaných vazů v pravém koleni a kvůli tomu má být mimo hru až do záři. Podobné zranění měl také v pravém koleně v r. 2000.

Poté, co se minulý týden stal centrem pozornosti bulvárního i nebulvárního tisku, díky třem travestitům, snaží se Ronaldo vyčistit svoji image. Ronaldo tvrdí, že nevěděl, že ty "prostitutky", které odvezl vlastním autem do motelu (což v Brazílii znamená hotel na hodinu, neboli hotel na sex), byly ve skutečnosti převlečení muži. Problém je v tom, že málokdo mu věří, neboť proč by nepoznal, že jde o travestity, nikoli o ženské prostituky - stačí se podívat na jejich fotografie (níže uvedené). I v opilosti by je evidentně poznal.

Každému z nich nabídl tisíc realů (kolem 10 tisíc korun), aby trapnou záležitost ututlali, ale s tím souhlasili jen dva travestité. Ten třetí, Andreia, chtěl po něm 50 tisíc realů, což jsou zhruba 500 tisíc korun. Řekl, že potřebuje peníze na operaci genitalií, aby se mohl stát transexuálem. Andreia má důkaz, že byl s Ronaldem v motelu, neboť natočil část jejich vzájemného rozhovoru na mobil.

V neděli Ronaldo mluvil s reportérkou místní televize. Řikal, že se hodně stydí a také že ví, jak ta aféra ho bude pronásledovat a bude snad slavnější, než jeho "fenomenální" (jeho slova) působení na hřišti. Reportérka se ho zeptala, jak to bude dál s jeho pozicí velvyslanece UNICEFu. Ronaldo tvrdil, že nic se nezmění. Jen že druhý den UNICEF publikoval na své webové stránce, že Ronaldo její "ambasador" není a nikdy nebyl... Tím je spíš David Beckham.

Také proto se Ronaldo rozhodl skončit kariéru v Brazílii. Jeho plat se má ale výrazně snížit. Spekuluje se o tříleté smlouvě na 2 miliony dolarů ročně. Ronaldo také počitá s tím, že bude hrát za dva roky na mistrovství světa.



andréia
andréia


druhy travestita
druhy travestita


travestita
travestita


ronaldo
ronaldo


motel
motel

03. 05.

YouTube byl mimo provoz

Fabiano Golgo Přečteno 32811 krát

UPDATE: Napsal jsem YouTube a oni odpověděli takto:
"Hi Fabiano,
our site was down for about an hour due to internal technical issues. Yes, you are right, the huge influx of downloads into YouTube was a factor. Our engineers quickly assessed and resolved the problem.

Thank you for your interest,
Ricardo Reyes
YouTube spokesperson
650 580 3972
ricardor@google.com"

"Dear Mr Golgo,

YouTube was down due to technical problems. We quickly resolved the problem, though.

Best regards,

Kathleen Fitzgerald
YouTube Communications
901 Cherry Avenue
San Bruno, CA 94066
kfitzgerald@youtube.com"

sobota, 3. května 2008 16:04
Dneska se minimálně na dvě hodiny nedalo dostat na YouTube. Blogeři po celém světě si stěžovali, že z jejich stránek zmizely umístěná videa. Kolem 16:15 hod. se server znovu rozběhl. K podobnému výpadku nikdy předtim nedošlo.

Když dochází k nějakým změnám na YouTube, dojde k částéčnému omezení služeb na které provozovatel upozorňuje, ale server běží dál. Spekuluje se o tom, že duvodem výpadku mohlo byt zatížení serveru - na YouTube se uloží 10 hodin záznamu za jednu minutu.



http://mashable.com/2008/05/03/youtube-downage/

http://www.huliq.com/58554/youtube-problems-bring-it-down

http://www.news.com/8301-13953_3-9934985-80.html

http://gaysocialites.com/2008/05/youtube_is_back_up_after_satur.html

http://luki-dimension.livejournal.com/89455.html

http://www.networkworld.com/community/node/27477

http://xxmiss-txx.blogspot.com/2008/05/damn-stupid-youtube.html

http://expertitadvice.blogspot.com/2008/05/youtube-videos-wont-load-everything.html

http://filehostfactory.com/site/8/?p=39085

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy