"Tak tu máme zase jaro," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který
opustil před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě toho zaměstnání byl stižen revmatizmem a mazal si právě kolena opodeldokem.

"Který jaro, paní Müllerová?" otázal se Švejk nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám jara nejmíň dvě. Jedno je takový vobyčejný, co nutí lidi dělat podle svý přirozenosti takový ty příjemný blbosti, a potom znám ještě jaro politický, co se tvářívá nóbl a vznešeně důležitě jako ta arcikněžna v automobilu na vyjížďce, ale ve skutečnosti sou to jenom takový psí hovínka. Každý to jaro je poctivýmu člověku strašně nebezpečný."

"Ale, milostpane, jak můžou tak neuctivě mluvit vo paní arcikněžně?" Vyděšená paní Müllerová sepjala ruce na prsou tak prudce a s tak hlasitým tlesknutím, že se až polekala podruhé. Tentokrát z představy, že by si ten nechtěný zvuk mohl někdo na chodbě vykládat jako souhlas. Stáhla ramena k sobě a jako zmoklá slepice se jala ustupovat.

"Marná sláva, lepší už to nikdy nebude! Copak nechápou, paní Müllerová, že s nima nemluvím vo paní arcikněžně ale vo tom politickým jaru. Jak začnou političtí vůdcové trousit ty svoje moudra vo svobodě, vo spravedlnosti, vo lepším životě pro všechny a vo lásce k vlasti, k pravdě, vo spoluzodpovědnosti za vosud lidstva, celýho světa a podobně vznešený věci, vobyčejnej člověk
udělá nejlíp, když si dává dobrý pozor, aby na tom neuklouz a dobře si při tom hlídá portmonku."

"Milostpane, proboha jich prosím," ozvalo se žalostně z kuchyně, kam paní Müllerová jako obvykle prchla před těmi velezrádnými řečmi, ale Švejk v nich, stále se obírajíc i svými koleny, neochvějně pokračoval dál:

"A just to nebude lepší, paní Müllerová, tomu můžou věřit! Podívají se třeba na to naše nový mocnářství. Bastard konstituční monarchie kříženej jenom pánbuví s čím, no a my jim máme věřit, že todlecto je republika. Voni teda kříženci bejvaj vobvykle strašně inteligentní a životaschopní, vo tom už něco vím, ale nic se nemá přehánět! Konstituci tu máme, to teda jo, a i ty politický strany jsou prolhaný jako dycky.

I v tom parlamentu po sobě štěkaj poslanci pro vyložený krávoviny jako psi v tom mým psinci takže by si jeden myslel, že je všecko v nejlepším pořádku. Jenomže ti parlamentní vořešpruti jsou všici z jednoho vrhu, každej na každýho něco ví, a proto jen tak ceněj zuby, hrůzostrašně vrčej, aby měli, jak se dneska říká, tu správnou image vostrejch hlídačů svobody a demokracie. Ale když maj jejího zloděje chytit, jsou hluší a slepí a zásadně nekoušou.

Vono je to nekolegiální a pak, co kdyby jim to příště kolega vopravdu voplatil. Věnujou se raděj kšeftu a za nějakou tu stranickou trafiku nebo mrzkej groš vod podnikatelů by prodali i vlastní babičku." Po těchto slovech se Švejk náhle na chviličku mlčky soustředil, pak pohlédl směrem k naštěstí prázdným kuchyňským dveřím a než se dal do dalšího vyprávění chvíli máchal rukama jakoby rozháněl hejno much.

"Věřej mi, paní Müllerová," volal do kuchyně, "jestli todlecto je republika, tak ta dáma má zatraceně chabý trávení. Vona se nejspíš v mladický nerozvážnosti nacpala tím naklíčeným zrním novejch politickejch idejí. Z těch nezadatelnejch lidskejch práv, z ekologické a globální sploluzodpovědnosti za vosud celýho lidstva a z ničím nezastavitelné touhy po duchovním povznesení teďko pouští nový politický větry.

Ty já taky znám moc dobře. Vono to dycky začne v dolní parlamentní komoře činorodě kvasit a ten pšouk pak postupuje nahoru do sněmovny lordů, kde ti dobře placení senátní trafikanti maj dosvědčit, že ta vůně domova voní správně. Někdy se to ale zasekne, protože von senátor je taky jenom člověk a může si myslet, že proti těm dole dostal málo nebo nedej bože nic a pak nastává další kolo nadýmání. Vono je to celý takový anglicky konzervativní a sou z toho cítit tydlecty jedině správný protože prastarý monarchistický tradice.

Výsledek pak zavání podle toho. Nezaměnitelná vůně výslednýho produktu jak se dneska tak často a vědecky říká je nejvíc srozumitelná horníkům, co kdysi pracovali v dnes zavřenejch dolech. Ti, když ucítili tu pronikavou vůni, nedívali se jako našinec dnes jestli do něčeho zase nešláp, protože věděli, že je to signál, že musí vokamžitě pryč, protože hrozí každou chvíli výbuch.

Naši poslanci z něho strach nemaj, dál nás tou vůní domova bohatě obdařujou, protože jsou čestní a zároveň vopatrní a vohleduplní. Voni vědí, že někteří lidi totiž těžko snášej, když se jim rovnou a na plnou hubu řekne, co s nima zamejšlíte. Takhle nenápadně ale srozumitelně se nám voznamuje, kam náš národ tidlecti mravní a duchovně povznesení politici vedou. Protože našli zkratku, tak rychle a rovnou na hnojiště dějin."

Po těchto věšteckých slovech učinil Švejk znovu zamyšlenou přestávku, a pak si soustředěně, s povystrčenou špičkou jazyka, nabral novou dávku svého mazání.

"Vědí, paní Müllerová, u nás vždycky bylo, je furt a bude veselo. My už jsme prostě takovej národ pro srandu. Ještě nedávno nás se svou voperetní armádou buzerantů, která z touhy po poctivosti vokrádala prostitutky, vobveselovala na hradě karikatura tatíčka vosvoboditele. Tenhle si ale o sobě myslel, že je i sám císař pán a filozof ještě k tomu," volal do kuchyně na paní Müllerovou Švejk a nestranně a spravedlivě přerozděloval mazání mezi levicí a pravicí, což znamená že levici nedával nic než vším tím mazáním obdařil svá kolena.

"Na vosvoboditele, paní Müllerová, si poctivej člověk musí dávat největšího majzla a furt jaro nejaro, protože takovej vosvoboditel, jako ten čert podnikatel, nikdy nespí. Vono stačí, aby se jeden vobdivoval v tramvaji té svobodě, kterou ženskejm vnadám přineslo jaro, a už jich nějakej ten vosvoboditel vosvobodí vod jejich portmonky! Ani se nenadějou a portmonka je pryč a
svoboda tím pádem taky.

Teďko ale máme na hradě toho pravýho. Pro toho člověka, paní Müllerová, já mám slabost. Von je z nich nejlepší. To je člověk vopravdu velkýho formátu, přímo vobr, protože ten nás všecky v takovým spravedlivým boxerským mači vosvobodil vod těch hladovejch Slováků. Přitom je vohromně vzdělanej a už na pohled strašně seriózní. Ten nad tím naším parlamentním psincem ční vopravdu vysoko. Takovým tím nezaměnitelným mužským způsobem, kterej maj mladý dámy tak moc rády.

Sám mohutnej symbol naší pidistátnosti, naší novodobé demokracie a i světem vobdivované prosperity, která díky jeho péči a vzdělání začala tím, že se na chvilku zhaslo. Ale to temno už nám zůstane na furt, protože, jak to tak vypadá, v tý tmě nějakej ten pečlivej soukromej hospodář zprivatizoval i ten vypínač. Todlecto celý vypadá na dlouhou plemenitbu jenom v omezený příbuzenský linii u novejch otců zakladatelů a ta vede dycky až k úplný degeneraci jak je u těch šlechticů kolikrát už na první pohled vidět. Ani v tom mým psinci to není jinačí."

Paní Müllerová se odvážila na práh kuchyňských dveří, odkud pozorovala Švejkovo soustředěné a vytrvale zarputilé mazací úsilí, které se projevovalo i v rovině kazatelské:

"Vědí, paní Müllerová, vono na vévody české země je u nás vodjakživa radost pohledět a to vo těch jejich vévodkyních z vrozený slušnosti ani nemluvím. Nejvyšší čas, když rodinný stříbro je už rozprivatizovaný, začít vyvážet aspoň ty voly do Němec. Klidně i tři sta ročně a kvalita zákonodárnějch sborů tím vůbec neutrpí.

Teď sem si na něco vzpomněl! Dou raděj sem, paní Müllerová", žádal Švejk znovu zálibně pokračujíc v masírování kolen, "něco důvěrnýho jim povím. Nedávno sem se byl podívat v tom našem parlamentu a zrovna si tam ti poslanci zase hráli na tu demokracii. A hráli to tam strašlivě mravně a zvodpovědně na tu u nás tak dobře známou notu: Já nic, já muzikant! Voni teda vykládali rozmanitý blbosti kolikrát sem ani nevěděl, která je větší ale tenhle refrén měli společnej. Shodli se jenom na jediným.

Že je jako každým rokem míň a míň příznivců té pravé demokracie a ani lidi k volebním urnám že už nechoděj s takovým nadšením. Teda, že poslední dobou nechoděj skoro vůbec. Zkrátka máme konečně vybojovanou svobodu a chybí nám uvědomělí voličové. Tak tam za tím pultem mluvili všici. A to by jeden nevěřil, paní Müllerová", pokračoval Švejk, končíc již s masírováním kolen," co se stalo potom.

Přišel tam jeden móc zcestovalej a rozšafnej vašnosta, že se jako máme rozhlídnout kolem, abychom jako viděli, jak to dělaj jinde v tý vyspělý cizině. Že se na řešení musí ve vlastním a společným zájmu dohodnout tadlecta koalice a vopozice, že na to musí bejt novej zákon, že se teda musej radit. Kdybyste chtěla vymyslet nějakej zákon, paní Müllerová, taky byste se s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří."

"A co se stalo s tím zákonem?" osmělila se konečně po chvíli paní Müllerová, když se Švejk už oblékal.

"To se samo sebou rozumí, paní Müllerová, že to nakonec vymysleli. Voni tam tenkrát vymysleli, že se to udělá úplně jednoduše. Místo totalitního volebního práva se jednoduše zavede demokratická volební povinnost. Hlavní věcí je vyčíhat před volbama ten moment, až takovej zákon projde při hlasování. Ale proč jich vlastně volám," řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk.

"Včera v hospodě U Kalicha seděl jeden host. Von je to vlastně bejvalej civilní strážník Bretschneider, vo kterým jsme si mysleli, že ho sežrali u mě nakoupení psi. Ale to mu ve skutečnosti c. a k. policie tak šikovně změnila identitu, aby moh sloužit dál. To snad chápou, paní Müllerová, že tajnýho potřebuje každej režim. To jináč nejde.

Kdepak láska, tajnej je věčnej jako ta lidská blbost! Tak von teďka, kromě tý změněný identity, má pro jistotu taky negativní lustrační vosvědčení a průkaz tohodlec tazatele Institutu pro výzkum veřejnýho mínění. Ale ty doklady, asi pro pořádek, aby v těch seznamech neměli zmatek, mu vystavili na původní méno Bretschneider, takže von se to bojí ukázat a my mu raděj říkáme už jenom jeden host, poněvadž my jsme si na něj už za ty roky zvykli a bez něj by nám pivo U Kalicha ani nechutnalo.

Co kdyby nám toho našeho tajnýho přeložili jenom proto, že ho známe. No a tak ten jeden host včera důležitě povídal, že je jako teďko v tom novým mocnářství málo dětí, že vymíráme a že by s tím měla vláda něco konečně dělat. Komu by se chtělo přivádět fakany do takovýho bordelu! Tak mu na to vodpověděl hostinskej Palivec. Von se ten Palivec ani z krizovýho vývoje nepoučil.

Z vopatrnosti si sice ani jeden mobil nekoupil ale hubu má pořád stejnou takže se to pěkně postaru zapsalo na manžetu. A až von ten jeden host, pó svým zvyku, kterej je pevnější než ta železná košile, tohleto nahlásí na komisařství, a až se to těm našim přešlechetnejm a přešlechtěnejm poslancům donese, je úplně jistý, že voni ve své jasnozřivosti vymyslej pro všecky ženský demokratickou a všeobecnou těhotenskou povinnost. Kampak bysme přišli, kdyby si děti dělal člověk jenom když se mu zachce?! Dávaj si dobrýho majzla, paní Müllerová, na chudej lid musí bejt přísnost! To dá rozum, to jináč nikdy nešlo."

"Panenko Maria," vykřikla paní Müllerová, "čeho se já stará bába tady ještě dočkám! Co já s tím můžu dělat?!"

"No, vono je to zatím ještě dobrý, jak říkal ten českej sebevrah, co skočil z toho americkýho mrakodrapu, když míjel první patro", spokojeně se usmíval Švejk, když si oblékal svrchník.

"Sednou si na chvilku tady k těm novinám, paní Müllerová, a přečtou si tam těch pár sloupků vo jaru a jeho nebezpečích. To jich uklidní a může jim to být i užitečný. Třeba jich pak osvítí ten pravej duch a nakonec jich vopravdu napadne, co s tím tak můžou ještě udělat. Každopádně po tomhle se jim zaručeně uleví.

Já tedy teď jdu do hospody U Kalicha, a kdyby někdo sem přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou, že ho mám v jedný svý divizi na venkově v karanténě, protože teďko se poměry zásadně změnily a kupírovat uši psům na rozdíl vod lidí se u nás pod zákonem zapovídá. Klíč dají k domovnici. Jo, a ty noviny nechaj potom klidně na záchodě."

Paní Müllerová, když se jí přestaly rozčilením třást ruce, se po odchodu pana Švejka poslušně usadila u kuchyňského stolu, nasadila si brýle a dala se do čtení posledních sobotních novin, které pan Švejk navzdory skutečnému názvu se zjevným zalíbením vytrvale tituloval „Zrůžovělou čubičkou.“

Na otevřené straně si paní Müllerová udiveně a často se vracejíc na začátek věty četla: Jaro někdy zvolna ale zato vždy nezadržitelně po zimě postupně ovládá přírodu a stejně tak i svět lidí. I na to naše sice již stařičké avšak příslovečnou včelí pílí neúnavných politiků tak zdařile obnovované mocnářství slunce opět svítí a tak je blahodárně hřeje, že i květiny v něm konečně tak jako ta věčná blbost lidská svobodně rozkvétají, větve stromů a zkažené zlevněné potraviny na našich balkónech se v tom jarním slunečním svitu zase tak svěže zelenají.

Vstříc zlatě zářícímu slunci vylétají z opět nevyvezených smrdutých popelnic nadýchaná oblaka smaragdově zelených a zlatých mladičkých much, aby svou jarní písní lásky oslavily nejpoetičtější čas roku a poohlédly se po nějakém tom chutném výkalu. Hle, člověče, jaký to nádherný, povznášející a následováníhodný symbol! Co je to štěstí muška jenom zlatá a jak málo ji ke
štěstí stačí! Většina lidí jaro miluje.

Zvláštní oblibě se u nich vždy těšívají rozkošně chlupaté kočičky. I ty, které za účelem zkrášlení svého příbytku člověk okouzlený přírodou každoročně uzurpuje zimou vyhladovělým včelám a připravuje je tak o možnost první obživy.

Člověka odjakživa fascinuje probouzející se příroda. Vydává se tedy za teplých jarních dnů ven, aby se kochal a aby obdivoval velebnou krásu díla Stvořitelova. V tom lyrickém vytržení se projde po tisícovkách usilovně se pářících žab, když pár dnů před tím na oslavu posvátného znovuzrození jarní přírody oškubal keře zlatého deště, vytrhal ze země sněženky, bledule, olámal větvičky stromů a někdy až u kmene aby to pak vše doma hodil do vázy s chlorovanou vodou a vzápětí, pro větší radost těch mladičkých much do popelnice.

Vlahý jarní vzduch je pln i toho smysluplného ptačího štěbetání všelikých pestrobarevných tažných ptáků, právě se navrátivších v celých hejnech z teplých krajů. Než se ti parlamentní ve svých klubech uradí, do kterého z těch ptačích zimovišť letos v létě za peníze daňových poplatníků služebně i se svými asistentkami odletí už nám opět pod nohama tak něžně křupají mrtvá ptáčátka holátka jako mnozí poslanci a vládní činitelé ještě se skořápkou na zadku čerstvě vypadlá z rodných hnízd.

Symbolem jara jsou bezesporu i ochmýřená žluťoučká kuřátka, tak nemotorně se batolící v zelené trávě. Ovšem člověk jim dnes zpravidla nedává příležitost k vylíhnutí, neboť z posvátně zištných důvodů jako ta církev svatá katolická, ale v opačném gardu zbavuje sexuálního života slepice trvalou separací od kohouta. Na velikonoce sebere slepicím člověk i všechna vejce, uvaří ta neoplodněná kuřátka natvrdo a za pomoci chemických sloučenin jejich rakvičky obleče do úděsně řvavých barev, které by ty okradené slepice určitě vyděsily natolik, že by i snášet přestala každá.

Člověk pak pro větší slávu jara orve vrby a z jejich proutků uplete pomlázky, jaké lze zakoupit u starých babek na trhu mezi paneláky po pětadvaceti korunách za kus. Ušetří se tím obrovská spousta času, jenž se pak dá strávit mnohem smysluplněji vleže doma u televize.

Podle pradávné tradice, která však u nás stejně tradičně nemá oporu v žádném z mezinárodních zákonů o válečných reparacích ani v plejádě našich tak divoce a exoticky vybarvených zákonů restitučních se ta řvavě obarvená vejce stávají vlastnictvím žen, zatímco pomlázky se stávají majetkem výhradně mužů.

To podivné ovšem je, že muži často kolektivně tedy jako organizovaná skupina pod vlivem alkoholu tedy návykové látky číslo jedna narušují různými podvody a úskoky domovní svobodu a za pomoci zmiňované pomlázky se v soukromí, a často i veřejně, dopouštějí fyzického násilí s největší oblibou na jisté u nás naštěstí obvykle slovansky štědře vyvinuté intimní části ženského těla, aby se pak dožadovali vajec snad jako náhrady za poskytování sadomasochistických sexuálních slu žeb.

Avšak, navzdory obecně proklamované a i v listině lidských práv zakotvené rovnosti pohlaví, metoda příhodná pro transfer pomlázek do vlastnictví žen dosud u nás neexistuje. Tomuto tradičnímu majetkoprávnímu propletenci plnému nerovnosti, násilí, podvodů a úskoků u nás odjakživa říkáme národní folklór.

Na závěr k tomuto permanentnímu a všeobecnému folklórnímu vyšilování nutno však ještě poznamenat, že náš člověk, tradic dosud dbalý, v poslední době před skutečnými dává přednost vajíčkům čokoládovým. Zvláště pak, pokud v sobě skrývají nějakou tu plastikovou ohavnost, úděsně ale ručně kolorovanou levnou asijskou pracovní silou.

Nedílnou součástí slavností jara v našem obnoveném mocnářství jsou koťátka. Kočky stejně jako ty dvounohé jsouce vylákány teplou frontou, si v nočních ulicích hlučně a na rozdíl od těch dvounohých, bez znalosti antikoncepce zadělávají na mladé, kterými nás pak podruhé potěší někdy uprostřed května. Ach, ta něžňounká koťátka!

Vypadají jako droboučká, roztomilá a bezmocná klubíčka. Nejeden obrosrdečně usměvavý stařík se nad nimi mnohdy rozněžní natolik, že mu dá i několik hodin přemáhání, než je v zájmu přirozeného výběru druhu a natruc platnému zákonu utopí.

Topení koťátek je možno chápat jako folklórní součást velkolepého jarního úklidu, kdy se člověk zbavuje nepotřebných krámů. Poctivé hospodyňky oloupou z dětských židlí zaschlé žvýkačky a vyluxují pavouky, umyjí okna, naleští linoleum, zametou a ze skříní vyhodí oděvy, které jsou jim po zimě už malé.

Vysokoškolští studenti si na kolejích otevřou okno a vysypou z něj
alespoň koš. Programátoři si rukávem otřou obrazovku monitoru a skuteční
workholici z jejich řad v nezvládnutelném záchvatu jarní aktivity pak navíc vysypou i koš z virtuálních microsofťáckých oken.

A i pod okny mramorem obložených Úřadů práce v tom vlídně laskavém jarním sluníčku, tak demokraticky svítícím stejně na všechny, probíhá ten tolik potřebný jarní úklid. Tam totiž díky bohu zatím jen tak v rozhalenkách a s budovatelsky vyhrnutými rukávy postávají i po odečtení nějaké té každoroční tisícovky sebevrahů, která zcela logicky dnes už nikoho nezajímá, stále ještě statisíce nezaměstnaných.

Zatím tiše a trpělivě, vyčkávajíce až se jim ty chrámy sociální spravedlnosti a humanity otevřou dokořán, aby pak s nikdy nekončícím optimizmem před světelnou tabulí dlouhé hodiny vyhlíželi to své šťastné číslo. Aby se jako malé děti upřímně těšili na každé vlídně laskavé přijetí, jež tou typickou otázkou: "Tak co s vámi?", dovede pohladit na duši stejně jako to jarní sluníčko. Přijímajíce pak s mírem v mysli svou velice přiměřenou almužnu, či zvěst o jejím ukončení, sestupují ti dobří lidé s obrovskou úlevou se schodů, okouzleně hledí na všechnu tu jarní krásu kolem a člověk jim všem bez výjimky čte v rozzářených tvářích tu jednu jedinou společnou myšlenku: Ó, děkuji ti, veliký Bože, že jsem opět svobodný že ti komunisti jsou z vlády konečně pryč! Svět konečně patří nám. Obrovskou změnu zažívají na jaře i lavičky v parku.

Zatímco v noci skýtají lože bezdomovcům, které teplo už vlahých jarních nocí mnohem příjemněji než policie vyhnalo z kanálů a zatuchlých nádražních čekáren, jsou lavičky v parku přes den zpovědnicí milencům, kteří se na nich objímají a mužská část populace do nich v záchvatu ryzí lyrické lásky vytrvale ryje ty tak romantické kosočtverce.

Ano, málem bych zapomněl romantika je, samozřejmě, dalším synonymem
jara. Člověk postižený romantikou se chová opravdu velice svérázně. V
příslušné prodejně zakoupí nebo dokonce vlastnoručně květinám vyřeže tu
samčí nebo zas samičí pohlavní orgány a ty pak, úpravně balené v nějakém tom celofánu či fólii, přináší své vyvolené.

Ta, jata návalem lyrického citu, k nim zasněně čichá a v extázi loví z paměti verše o věčném jaru a o věčné lásce. V nikdy nehynoucí touze po nekonečném romantickém vztahu mnohé dívky tou dobou na svůj obličej aplikují kosmetiku a makeup za několik set až tisíc korun a natahují si sukně a jiné upnuté miniaturní svršky, které tak tak zakrývají opravdu jen ty nejnutnější části těla, za jejichž odhalení by ty romantikychtivé dívky mohly být stíhány pro mravní ohrožování nezletilých. To je však s povděkem kvitováno, jak stejně romanticky zaměřenými vilnými starci, kteří se celou zimu na příchod jara jen jen třásli a teď se vystavují riziku selhání srdce, tak ostatními muži, kteří se nestačí divit, co všechno přes zimu tak bujně narostlo a rozkvetlo, buď zásluhou štědré přírody nebo zručností plastických chirurgů a zvou to do kin za účelem tmy.

Však budiž osvětleno, že nezadržitelné jaro nedává svou světelnou hudbou
slunečních paprsků vykvést jen zlatým dukátům smetánky lékařské, nýbrž i
mnohem exotičtějším a pravým zlatem oplývajícím květům smetánky společenské.

Tu pak vždy vítězné jaro žene do Smetanových a i jiných koncertních síní, kde vstříc slavnostně rozzářeným lustrům opakovaně a vytrvale vzlétají z lůna tvůrčími počiny vždy těhotného orchestřiště úmorná hejna různých bmolů,
aby sežehnuta démantovým třpytem šatonů padala zpět dolů do hlediště,
přesněji do propastně hlubokých silikonových údolí v široce rozevlátých dekoltech mnohdy ještě výrazně nezletilých dam. Tam se však ta původně úmorná hejna snáší již jako jiskřící závěje všelijakých rozverně lechtivých pičikát.

A mnozí ti křepce vyhlížející lvové společenských salónů nebijí o mříže,
ani si nedávají bacha na Bacha, neboť uprostřed té jarní poezie, hledíc na silikonem hypertrofovaná vnadidla svých nezletile mladistvých společnic, přemítají vážně a zodpovědně – jak se ostatně na neustále a tvrdě pracující silné jedin ce i sluší. Je přece třeba důkladně zvážit, zda si přece jen nenechat udělat čtvrtý bypas – nebo snad bude docela dobře stačit implantace čerstvých baterií do kardiostimulátoru?

Nač a nakolik člověka přijdou letos Kanáry s tímhle divokým žabcem a kolik asi tak bude stát po návratu oprava erekční pumpičky implantované penilní protézy? Vždyť ta vychvalovaná viagra zabírá už stejně účinně jako stokrát opakované a nikdy neplněné předvolební sliby a ani po ní se nám už k volební urně volič stejně nepostaví! Nebude nakonec přece jen nejbezpečnější neodedřít všechno sám a po vzoru vyvolených najmout si raději i na toho divocha nějakého opravdu schopného mladého osobního asistenta či tiskového mluvčího?

Ach, jak blaze je člověku žít v tom našem demokraticky obnoveném mocnářství! Muži a ženy, kteří už nemají věk, chuť či sílu – nebo, čemuž se člověku ani věřit nechce, peníze – a tudíž se nehodlají věnovat takovým ryze lyrickým jarním poetičnostem, ti mohou využít takto získaného času k neméně ušlechtilé a povznášející práci k práci na skutečné, nikoliv čertově, zahrádce.

Po zimě je skutečně vždy třeba každou rodnou brázdu vhodně připravit, rozrýt a
nadopovat umělými hnojivy, žíravinami a chemikáliemi proti škůdcům a
nakonec sem tam i nějakou zeleninou případně květenou.

Totéž, ale ve velkém, praktikují každým jarem zemědělci, jak ti dosud tupě kolektivní, tak i ti osvíceně znovu privatizovaní, jimž všem však na konci sezóny úroda stejně pravidelně shnije, uschne, zmrzne, nebo ji musejí prodat za směšnou cenu, neboť romantika jara působí dlouhodobě a jak právě doloženo, uvědoměle i demokraticky vždy ruku v ruce s neviditelnou rukou trhu.

Netřeba však zoufat! Ve věčném mariáši života přece odjakživa dávala a dává člověku flek všemocná matka příroda, která pečlivě dbá, aby ten její oblíbenec
měl vždy o zábavu postaráno. Určitě proto se také jaro odjakživa nevyhýbá
zásadně nikomu a ničemu.

Co člověka nezabije – to jej posílí! Zřejmě právě s tímto heslem na rtech ta starostlivá matička svůj každoroční frontální útok jara zahajuje mohutnou dělostřeleckou přípravou pylovou sezónou – aby vyvolala vždy upřímné potěšení v řadách té jediné naší neustále sílící armády – v řadách armády našich alergiků. A skutečně! Armáda alergiků již téměř stoprocentně zahrnuje řady té armády khaki zelené a z bezpečnostních důvodů i včas profesionalizované.

Však kolik radosti a bezbřehé potěchy dokáže člověku přinést jaro čas
od času nečekaně pronikající na scénu politickou! Těch čistých a optimisticky
zářivých barev věčné duhy věčných pražských nadějí! Těch vypjatě erotických
situací, těch vášnivých objetí a žhavých polibků na upřímným přátelstvím rozzářené tváře! Těch horoucích dostaveníček, těch věrnosti plných prohlášení a důvěrných hovorů, těch radostných shledání a ještě radostnějších rozluček, kdy větší bratr objímá a rozjařeně na lidské tváře celuje bratra menšího a naopak!

Marná sláva, mocnější, romantičtější, opojnější, vytrvalejší a hlavně nebezpečnější jaro nikde jinde nenalezneš! I kdybychom padli všici, zas povstanou hrdinové zocelení žárem plynových kotelen vždy tak skromně a nezištně nad malinkatými kaviárovými chlebíčky a nad úplně suchým šampaňským střídmě snící o novém spravedlivějším jaru. A ono skutečně přišlo! Sice tentokrát až na sám konec roku, ale trhnutím, které přináleživá času, jenž s pošetilostí vlastní voličům nové chce mít vždy činy.

Když tentokrát konečně znovu razcvětáli jabloni i gruši, ředitele škol v rubáškách vystřídali ti samí v battledressu a zavilé ruské poradce z padesátých let nahradili ti nynější tak sympatičtí američtí, kteří nám dokonce za požehnání
našeho příslušného ministra vyškolili policejní velitele ve využívání osvědčených biblických principů v řízení policie k nemírné radosti zbožných gaunerů a lidumilných zaměstnavatelů.

Tohle jaro je vůbec celé tak nějak nové takové oduševnělé, plné přízně Boží. A i s její pomocí rozvrátil ministr zbožné strany fungující družstevní zemědělství. Jiný zase, zajisté ve zbožném rozjímání, prostřelil letadlo, ale poněvadž není ještě tak o stát zasloužilý, není vzat za odměnu na nebesa a musí se zatím živit astrologií. Apoštolové nového jara po úspěšných privatizacích pokorně zpytují svá svědomí při opulentních večeřích tu v Londýně tu na Bahamách.

Klid a mír vládne v té Bohem ožehnané zemi zas plné hejtmanů a tatíčků vybízejících k neobyčejně humánní výuce demokracii bombami a raketami s plochou dráhou letu. A co jiného nežli láska skutečně vítězí, když si syn bývalého lektora socialistické akademie v bázni Boží bere za manželku v katolickém chrámu Páně dceru židovského rabína.

Vzklenula se duha míru, nové jaro je tu a moudrý člověk se mu nevzpouzí,
nýbrž naopak velebí již i život v tom našem geniálně obnoveném a neustále
reformovaném mocnářství s věčně a směšně rozštěkanými mocipány politických pidistran obzvlášť po té, když zjistil, že za vytrvale stejné názory a
mnohdy i stejnými lidmi je nazýván jednou zavilým pravicovým oportunistou a
úhlavním nepřítelem socialismu, aby za pár let byl pro změnu pro ty samé názory a pro stejné lidi obhájcem starých struktur a kryptokomunistou.

Moudrý člověk chápe, že život je neustálá změna, hluboce se stydívá za své mylné názory, na které nakonec stejně dojde, což poznává podle toho, že se mu ti jeho vždy neomylní a vždy správně uvědomělí kritici začínají zdaleka vyhýbat.

Dnes se ten člověk již těšívá upřímně. Však pouze z faktu, že mu také jako té zatím mlčící většině pro tu lepší budoucnost zůstaly alespoň ty jeho dvě věčných nadějí plné a jako to slunce rozzářené tváře, na které zas to skutečné,
hřejivé a jarní slunce tak krásně svítí.

Ano, hádáš správně, člověče. Na ty bez posledních kalhot holé zadní. A tento stav mysli je až biblicky pozitivní, neboť takový člověk může být sice beztrestně podveden a šikanován policií nebo státními úředníky včetně soudců, může být stejně beztrestně lživě manipulován politickými vůdci a reklamou, může být docela pravděpodobně znásilněn volně a vesele pobíhajícími zvrhlíky pokud nebyl roztrhán psy bojových plemen, může být zabit policií nebo mafiány při výkonu jejich vždy úctyhodného povolání, může být bezdůvodně nebo pro svůj věk vyhozen i z práce, může být bez ošetření vyhozen na chodník z nemocnice – aby tam pěkně v klidu zemřel ale v žádném případě, a nikým z výše uvedených, nemůže být okraden o majetek.

Jelikož o majetek v tom našem mocnářství jde vždy až na prvním místě, cítí se v něm člověk nemajetný jako Kristus zcela logicky nejbezpečnějším. Kromě ukřižování za své názory mu také nic jiného nehrozí.

Ovšem nehodí se pochmurně končit úvahu zrovna o jaru a nesluší se hned hlavu věšet tedy tu vlastní rozhodně. Není pravda, že dobře už bylo a bude hůř. Bude určitě lépe, vždyť věčně trhlý čas nový věčně nové chce mít činy a před námi zase jedno nové jaro.

Jaro společné a rozšířené Evropy, které již nějaký ten pátek předcházel jeho věrozvěst svými tklivými a dojemnými kázáními o vítězství lásky a pravdy. Tomu mravnému člověku nelze nevěřit, neboť má. Má i svůj filozofický smysl pro humor a svůj nádherný symbol jenž, jsa nesmírně starý, je dnes, antickým bohům žel, i nesmírně špatně chápán.

Už ve starém Řecku, a zpočátku i v Římě, označoval ten symbol vchod
do nevěstinců, neboť rozhodně nezpodobňoval srdeční sval, nýbrž zcela natu ralisticky zobrazoval to, co ti pradávní zakladatelé naší civilizace vídali tak rádi kypré nahé hýždě v předklonu a na kolenou klečící nevěstky.

Tohoto si byli v dřevních dobách našeho mocnářství vědomi už i naši nevzdělaní vesničtí předkové a označovali si tímto znamením všechny ty své malinkaté dřevěné domečky na hnojišti, když pro tuhý odpor katolické církve a pro své výsledné duchovní povznesení si nemohli doma legalizovat tu původní instituci v původní velikosti a s plným provozem.

Leč nazývat ten dřevěný domeček lidovým a výstižným označením se člověku jarem tak rozněžnělému přece jen ekluje i když se to jednoslovně jadrné označení k nejednomu symbolůmilovnému a profesionálnímu dobrákovi tak nádherně hodí. Dejme však bohu co božího a císaři co císařovo!

S křesťanskou pokorou a s láskou v srdci pravdivě vyznejme, že ten náš
věrozvěst nemá rád jak suchý humor, tak suchý symbol rozhodně není troškař
a smysluplně protože ne za své nám jím i svítil na tu naši lepší a veselejší cestu nejen do Evropy ale až do samého ústředí toho svého symbolu.

I tam si budeš moci, člověče konečně zbavený jednostrannosti totality, svobodně a demokraticky vybrat tu optimističtější variantu jsoucna. Každý z nás se bude moci brzy opravdu svobodně nadechnout a s vědomím plné občanské spoluodpovědnosti za osud celé naší planety prohlásit: Vážení přátelé, ano, konečně jsem v a dosadit si to co je mu příjemnější. A jak by ne, vždyť u nás skutečně odjakživa Wahrheit siegt! Ano, kdo nezaspal, ten je připraven a už rozumí.

Pravda vítězí!

Pokud jsi však, ty můj už určitě nebohý čtenáři, nevěřící Tomáš a odmítáš
uvěřit už jen tomu, že ten tradiční reklamní slogan v této inovované a tak
pravdivé podobě už brzy uvidíš na naší prezidentské vlajce, měl by ses okamži tě, ve snaze zabránit tomuto vývoji, začít prakticky zabývat užíváním té výše
uvedené symboliky ovšem nejlépe té její koncepce schopné alternativy. Už
teď je nás málo a jarní doba dnes už většině lidí neznámo proč je k takovým
koncepčním aktivitám nejpříhodnější.

Pamatuj! Sexuální svěžest, podle výsledků vědy a všem budoucím koncepčním
reformám zdravotnictví navzdory hned na prvním místě ke zdraví člověka náleží. Zatím snad ještě bez příplatku. Jen jedinec vskutku dokonale zdravý má v tom našem šťastném mocnářství jakousi šanci na přežití a ten uvidí! Každé jaro budiž tedy po zásluze pochváleno neboť se bezpochyby zasloužilo o stát i
když to zatím, národu žel, žádný náš zákon nedeklaruje!

Paní Müllerová dočetla a chvíli nevěřícně zírala. "Ti lidi sou zasejc takoví
jako už kolikrát a milostpán zasejc vodešel do tý jeho hospody. Aby z toho i tentokrát nebyla brzo válka jako už kolikrát!" V tom jí hlasitě zaskřuntalo ve
střevech. "Zlatej milostpán," co já bych si bez něho počala," vydechla s úlevou v
hlase, chvatně složila noviny a pod paži popadla i jejich sobotní magazín, jenž jí
byl vždy a úplně srozumitelný a proto jej měla nejraději. Pak ještě ke svému
patronovi vyslala střelnou modlitbičku za šťastné doběhnutí a jako jarem roztoužená mladice chvátající k prvnímu přijímání se spěšně snesla dolů do mezipatra.

Tam, a hned na dvou dveřích, byl namalován ten obecně známý a obecně
nepochopený symbol pana exprezidenta.

"To jsem jelen," polohlasně k sobě pronesl časně ráno, tedy kolem poledne, právě se probudivší fotoreportér Hase, "bylo to úplně jako živé! Ten ustrašený pohled paní Müllerové i ten svatouškovsky vykutálený Švejkův kukuč mám přímo před očima. Z fleku bych si z toho snu střihl reportáž. Ale raději až za chvíli.

To by mě ale zajímalo, jak to ten Hašek dělal, že dokázal chlastat jako
duha a přitom psát tak, že mu nad tím svým Týdnem můžu jenom tiše závidět!" Sundal nyní už velmi málo mokrý ručník, dosud mu kolem hlavy plandající, a bosý se vydal do ledničky hledat kyselý okurek. „Nesmím se tak přepínat,“
dodal během úspěšného výlovu zcela němě.

"Ne, nejzhoubnější je na tom ten soucit, ten si už nesmím dovolit!" pronesl
k sobě najednou rázně a hlasitě. „No jo, když on ten kolega z Blesku má
vlastně pravdu,“ promlouval k sobě – ovšem na takové téma z Čechům vrozené
opatrnosti již raději potichu. „Nejenom my, seriózní noviny, ale už i ta veřejnoprávní televize ho naprosto veřejně okrádá o to, co podle nezadatelného
práva odjakživa patřilo vždycky jenom jim. A pak jsme se, ze žalu nad tím zkaženým světem, těch zlodějů a ani těch půlek nemohli dopočítat.

Nesmím se tak přepínat!“ přikázal si znovu a se stále třeštící hlavou šel
konečně do koupelny namočit ten téměř suchý ručník. „Jak to včera vlastně začalo?

Čtyři recepce za večer a pak ještě do sněmovny… Ale kdo by dokázal odolat kamarádovi, jenž objeví něco tak neuvěřitelného?! Ovšem pozor! Moc nescházelo a pil jsem tam sice neuvěřitelně levně ale za své! To mohlo docela
snadno v konečném důsledku ochudit kulturní a společenský život v této zemi.
Ne, tam už nesmím! Ještě jednou se mě tam číšník zeptá: Budete platit, prosím?

A tenhle parlament se mnou sekne spíš, než v něm u baru mezi těmi tajně chlastajícími poslanci potkáme toho jediného opravdu čestného a štědrého,
který ten chlast nezastírá. To by mohlo opravdu špatně skončit! Chudáci naši čtenářové! Nejenže neuvidí ty moje kvalitně nafocené ožralé ksichty ale o
připouštění koz u nás ve Vísce nebudou mít pak ani šajn!“