Článek napsán pro server www.ceskapozice.cz: Buď jste součástí Castrova klanu a jejich přisluhovačů, nebo nemáte šanci, říká v exkluzivním rozhovoru kubánská disidentka Yoani Sánchezová.

Nezávislá kubánská novinářka Yoani Sánchezová (35) se nechtěla stát disidentkou, spíš byla technický typ a zajímala se o počítače. Proto se po absolvování filologie rozhodla odjet do Švýcarska studovat computer science. Přísné kubánské úřady jí udělily povolení vycestovat a poté se i navrátit do vlasti. Svědčí to o tom, že nebyla považována za režimu nebezpečnou osobu a nejevila známky disidenství. Yoani si po návratu domů do Havany založila vlastní časopis Consenso. V současnosti je její jméno snad nejznámější v elektronickém samizdatu. Píše blog Generace Y, za což dostala několik mezinárodních ocenění. Ty už však osobně převzít nemůže, protože jí úřady zabavily pas.

Loni byla Yoani kubánskými agenty na několik hodin unesena a fyzicky a psychicky týrána. Nic z toho ji však nezastavilo a na konci února se jejím bojem konečně začala veřejně zabývat i oficiální kubánská média, čímž se dostala i do povědomí širší veřejnosti. Byla dvakrát citována a obviněna v televizi a jednou se objevila ve státním deníku Granma.

Sánchezová upozorňuje, že s počátkem nepokojů v Libyi je skoro celý ostrov praktický odříznut od internetu. Pravděpodobně kvůli tomu, že se Castrův rod obává stejné vzpoury od vlastního lidu, jako se tomu děje v arabském světě. Proto byl tento rozhovor několikrát přerušen.

FABIANO GOLGO: Vědí vůbec Kubánci o nepokojích v arabském světě?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Ti, kteří nemají jiné alternativní zdroje než oficiální média, mají pocit, že se al-Kájda ve spolupráci se zfetovanými mladými lidmi snaží sesadit „našeho soudruha“ Kaddáfího. To mě samozřejmě nepřekvapuje.

FABIANO GOLGO: Co chybí, aby k podobným převratům, jako v Egyptě, došlo i na Kubě?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Na Kubě je situace podobnější té v Libyi než v ostatních arabských zemích, kde teď panují nepokoje. Náš systém i země je také závislá na jednom charismatickém a populárním vůdci.

FABIANO GOLGO: Ale Raúl Castro je přesným opakem svého bratra. Fidel si vybral všechny geny pro charisma a na Raúla už asi bohužel nezbylo...
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Proto si samozřejmě všichni Kubánci nesouhlasící s režimem tajně přejí, aby už „náš milovaný“ El Comandante nebyl mezi námi, protože pak Raúl už jen těžko udrží vládu. Starší generace, přestože nejsou s režimem spokojení, dál chovají k Fidelovi úctu pro to, co udělal, když přišel. Proto ho nechtějí svrhnout, aby ho jakoby nezklamali. Vysvětlím na příkladu: dědeček zaplatil za naše vzdělání, a přestože teď ž je nerozumný a konzervativní, je to stále náš dědeček.

FABIANO GOLGO: Ale vzhledem i k Raúlovu pokročilému věku není vyloučeno, že zemře dříve než Fidel. Nevychovává se tedy někde potají nějaký jiný následník?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Od poloviny devadesátých let měli všichni pocit, že si Castro připravuje Felipeho Ramóna Péreze Roqueho, který začal jako Fidelův osobní asistent a propracoval se až na pozici ministra zahraničních věcí. Ale v roce 2009 ho Castro veřejně kritizoval, že silně miluje moc. Což vedlo k Roqueho pádu a zmizení z veřejného prostoru.

FABIANO GOLGO: Tak kdo bude následovat po Raúlovi?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Spekuluje se o dvou možnostech. První je, že se moci ujme nějaká vojenská junta, nebo – což je nejpravděpodobnější – že se na to už připravuje Raulova dcera Mariela Castrová. Zaprvé už několik let zastává veřejné funkce, zadruhé má snahu být zahraničně známou zastánkyní práv homosexuálů. To jí dává tvář moderního člověka zajímajícího se o lidská práva a stává se tak akceptovatelnější. Musím dodat, že homosexuálové jsou na Kubě dál stíháni navzdory její údajné snaze toto změnit.

Je pozoruhodné, že se sám Castro homosexuálům omlouval za to, jak se k nim v minulosti choval. Jak je v totalitních systémech typické, jeho projev musí být součástí nějaké strategie, jinak by to neřekl. Navíc má Mariela jednu nespornou výhodu. Jelikož je to „mladá“ sympatická žena (je jí 48 let), bude daleko těžší na ni přímo útočit, protože ona přece nevypadá jako diktátorka, přestože zdědí veškerou moc svého strýce a otce, která tak zůstane v rodu Castrů. To není komunismus, ale nepotismus.

FABIANO GOLGO: Nekazí to víceméně vaše naděje na demokratizaci Kuby?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Je to dobrý plán, co se týče image režimu v zahraničí, ale neléčí naše chronické problémy. To, že máme vzdělání i zdravotnictví zadarmo, znamená velmi málo, když člověk nemá víc než dva litry mléka pro celou rodinu na týden nebo musí hledat žárovku půl roku, zatímco nemá kde koupit svíčky. Nebo musí používat státní deník jako toaletní papír. Občan něco takového může omlouvat prvních deset, dvacet let cesty ke komunistickému ráji, ale pokud ani půl století poté nemáme oproti zbytku Latinské Ameriky o nic víc než vzdělání a zdravotnictví zdarma, tak to, že půl milionu státních zaměstnanců přijde o práci, je dostatečně velkým důvodem pro nepokoje a boj za svobodu. Ještě bych chtěla dodat, že pokud oficiální čísla hovoří o půl milionu nezaměstnaných, skutečnost bude samozřejmě spíš okolo 700 až 800 tisíc.

FABIANO GOLGO: Hodně lidí v zahraničí má pocit, že Kuba má nejlepší možný systém v rámci Latinské Ameriky a že jeho pád by snížil životní standard na úroveň Hondurasu a Ekvádoru...
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Jsem si jistá, že skoro každý Kubánec by se raději svobodně rozhodl, jak si své peníze vydělá, byť by jich bylo méně, než aby dál žil jako nevolník Castrovy šlechty.

FABIANO GOLGO: Není lepší být chudý na Kubě než žít ve favelách, jako je tomu v jiných zemích Latinské Ameriky?
YOANI SÁNCHEZOVÁ: Ne, protože člověk se má šanci ze slumu dostat. My ne. Bývalý brazilský prezident Lula pocházel ze slumu. Stejně tak ze slumů pocházelo několik lídrů jihoamerických zemí. U nás je to spíše monarchie. Buď jste součástí Castrovy rodiny a jejich věrných přisluhovačů nebo nemáte šanci. Navíc Lula dostal z chudoby 30 milionů lidí za pouhé dva mandáty. Castrova rodina nedokázala dostat z chudoby ani těch jedenást milionů za 50 let. To, co se Castrovi podařilo, je, že on zbohatl, zatímco my všichni ostatní se zmítáme v chudobě.

Celý rozhovor zde: http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/zit-ve-slumu-je-lepsi-nez-zit-na-kube
------

Sánchez bloguje:

Telenovela pod ochranou
Potkala jsem se ve výtahu se sousedkou, vyměnily jsme si pozdrav, poznámky o počasí, dotazy, zda do skladu na rohu došly vajíčka, či ne. Jsme teprve v šestém patře, když mi, povzbuzená intimitou výtahové kabinky, sdělí, že se díky mě může dívat na kolumbijskou telenovelu. Vůbec tomu nerozumím. Jaká může být souvislost mezi skeptickou bloggerkou a nekonečnými dramaty, vyvolávajícími slzení u lidí před obrazovkou? Ale paní na tom trvá. Když ještě pořád chybí čtyři patra do přízemí, začínám si připomínat scénáře starého Felixe B. Cañeta.

Odpověď přijde ze zcela nečekaného směru. Zatímco display výtahu ukazuje číslo 3, vykládá mi o svém strachu z tmavého parku vedle našeho domu, kvůli kterému nemohla docházet ke své kamarádce, kde se každý večer promítá jeden díl seriálu, chytaného na ilegální satelitní anténu. Teď ale, líčí vděčně, je ten pás betonu a vegetace 24 hodin denně pod dohledem. Tvářím se, jako že nerozumím, a ona zdůrazní, že díky příslušníkům ministerstva vnitra, kteří obléhají můj dům, je teď okolí bezpečnější. Radši bych věřila, že stíny, které vídám z balkónu, jsou jenom fantaziemi někoho, kdo čte moc pohádek, ale paní se k tématu vrací. Nenechá mne, abych se schovala za úsměv a znovu zdůrazňuje, že mi vděčí za to, že do druhého domu dojde živá a zdravá.

Aniž bych to čekala, zaplaví mě zděšení z toho, jak mi právě někdo poděkoval za fakt, že jsem objektem sledování, předmětem hlídání. Nikdy jsem neviděla lehkomyslnější pojetí represe. Ale spolu se sousedkou se tomu směji, co mi také zbývá. Abych nepůsobila odměřeně, ptám se, o čem je ta telenovela, kterou jí „pomáhám“ si vychutnávat. S radostí se rozpovídá. Je to příběh z osmnáctého století, o prchajících otrocích, matronách s nemanželskými dětmi, které schovávají před manželi, o bičích, dopadajících na holá záda a úzkých, tmavých uličkách, hlídaných v noci dozorci se psy.

Agent 000
Sága odhalených agentů, krtků v řadách opozičních skupin, ve mě vzbuzuje spíš zívání, než obavy. Když představí některého z těchto „hrdinů“ ve státní televizi, mám pocit, že se dívám na seriál, osoby jsou jen herci, scénář napsal někdo s literárním talentem a jednotlivé scény se natáčely tak dlouho, až působily přesvědčivě. Strategie tajných agentů byla na malé kubánské obrazovce až příliš ukazovaná a v naší realitě až příliš využívaná. Smyslem je přimět nás uvěřit, že kterýkoli kamarád, rodinný příslušník, nebo dokonce i naše vlastní děti jsou jakýmsi druhem Mata Hari, kteří budou v případě potřeby svědčit proti nám. Z nedůvěry se tak stane paralyzující nástroj.

Poznala jsem Carlose Serpa Maceiru, když přišel jednou ke mě domů, protože si chtěl otevřít blog a žádal mě o pomoc. Vykládal nám s Reinaldem, že studoval žurnalistiku na začátku devadesátých let. Ptali jsme se na naše kamarády, kteří ten obor v té době studovali a jeho rozpaky byly až trapné. Neznal jediné ze jmen, která jsme zmínili. Když odešel, bavili jsme se o něm jako o chudákovi, který si vymyslel univerzitní diplom. Přiznávám, že jsem si to nespojovala s možností, že by pracoval pro státní bezpečnost, ale označila jsem ho jedním z nejsilnějších přívlastků, která pro takové osoby používám: jako mytomana.

Dva roky poté, včerejší sobotu, jsem od Serpa Maceiry dostala krátkou zprávu. V 90 znacích se čtyřmi pravopisnými chybami mi sděloval, že mě potřebuje nutně vidět, nebo ať mu alespoň zavolám. Neudělala jsem jedno ani druhé. Byla to poslední vějička, kterou mi hodil, zoufalá návnada, aby se mnou nahrál rozhovor, který by pravděpodobně zazněl v programu, který odvysílali ten samý večer. Jeho tvář v televizi nebyla překvapením, zábava, jakou měl ze špehování Dam v bílém a nezávislých novinářů, mi připadala patetická. Když šly seriálové titulky, napsala jsem mu na mobil krátkou zprávu: „Řím platí zrádcům, ale opovrhuje jimi“.

Chtěla jsem mu toho říct víc, ale už má dost opovržení, kterým ho zahrne jeho vlastí César, instituce pro kterou pracuje, a která ho považuje jen za dalšího z řady práskačů.

Navštívenka Carlose Serpa Maceiry


Zkrachují, nebo budou prosperovat?
Pro někoho, kdo vyrostl v zemi, kde byl po desetiletí monopolním zaměstnavatelem stát, je nutnost vydělávat si na živobytí samostatně skokem do prázdnoty. Proto se teď mezi zaměstnanci šíří strach, když čekají na zveřejnění seznamů propouštěných. Nekvete ale jen strach, nýbrž také oportunismus a klientelismus. Rozhodnutí o tom, kdo práci ztratí a kdo v ní zůstane, leží v rukou vedoucích každého podniku a už jsou známy případy, kdy si místo udrželi ne ti nejschopnější, ale ti nejbližší řediteli. Paradoxní je, že zaměstnání, která se snaží si uchovat, jsou podhodnocená a snížení pracovní síly o čtvrtinu prozatím neznamená, že se zbylým zaměstnancům zvýší mzdy.

Porady, kde se škrtají místa, jsou na pořadu dne v každém podniku, dokonce i v tak citlivých sektorech, jako je veřejné zdravotnictví. Rozhoduje se o něčem důležitějším, než jen o měsíčním platu a příslušenství k nějakému podniku, nebo instituci. Je to chvíle prozření, pohledu na novou Kubu, kde už se na všechny strany nehlásá plná zaměstnanost, a kde se samostatné podnikání stává nevlídnou a nejistou alternativou. Někteří vymění bílý plášť za holičské nůžky a injekční jehlu za troubu na pizzu a chléb. Cestou zjistí, že ekonomická nezávislost s sebou nevyhnutelně nese i nezávislost politickou, budou prosperovat, nebo zkrachují, možná budou lhát v daňovém přiznání, nebo naopak upřímně řeknou, kolik vydělali. Suma sumárum, vydají se na novou těžkou cestu, kde je už tatínek Stát nebude podporovat, ale kde také ztratí sílu je trestat.

Hřbitovní policie
Vesnické hřbitovy jsou malebné a smutné: hroby natřené vápnem, náhrobky se celý den topí ve slunci a uličky z hlíny, udupané pozůstalými. Jsou to místa, kde člověk většinou slyší jen vzlykot. Jeden hřbitov u vesničky Banes byl ale v posledních dvanácti měsících svědkem neobvyklého povyku. Netolerance se nestyděla křížů a neztlumila hlas, jak se to mezi náhrobními kameny sluší. Posledních pár dnů je navíc střežen vstup, jako kdyby mohli živí kontrolovat místa, kde odpočívají mrtví. Desítky policejních příslušníků chtějí zabránit tomu, aby si přátelé a známí Orlanda Zapaty Tamaya přišli připomenout první výročí jeho smrti.

Ti, kteří teď hlídkují kolem hrobu tohoto zedníka moc dobře vědí, že ho nikdy nebudou moci nařknout, tak jak to udělali s jinými, z příslušnosti k oligarchii, která chce znovu získat svůj majetek. Tenhle míšenec, který se narodil až po vítězství revoluce, a který nebyl nikdy zakladatelem žádné politické platformy, ani nebojoval proti vládě se zbraní v ruce, se stal znepokojivým symbolem pro všechny, kdo jsou posedlí materiálními statky, získanými díky moci: bazény, jachtami, láhvemi whisky, tlustými bankovními konty a rezidencemi po celém ostrově. Muž, vychovaný podle jejich ideologie, jim unikl bránou smrti a nechal je na druhé straně, slabší a ztroskotanější.

Díky svému konci se některé osobnosti navždy zapíšou do historie. Například Mohamed Bouazizi, mladý Tunisan, který se zapálil před vládní budovou, protože mu policie zkonfiskovala ovoce na prodej. Důsledky jeho upálení byly naprosto nepředvídatelné, „dominový efekt“, který rozpoutal v arabském světě, byl obrovský. Smrt jednoho Kubánce 23. února roku 2010 zapsala vládě do kalendáře jedno nepříjemné výročí. Právě teď, když se Raúl Castro chystá oslavovat tři roky od převzetí kormidla národa, se mnozí ptají, co se stane v Banes, na malém hřbitůvku, kde jsou duše zemřelých pod větším policejním dohledem než vězni ve věznici.

I když policie mnohé obklíčí, nezabrání tomu, aby tento týden bylo v mnoha domácnostech jméno zemřelého Zapata Tamayi vzpomínáno častěji, než dlouhá řada funkcí Generála Prezidenta.

“Soudruh” Granma
Často by zvedal zaťatou pěst, zatímco by se zarudlým obličejem zvučným hlasem křičel na ty, kteří s ním nesouhlasí. Tak by vypadaly noviny Granma, kdyby do nich někdo vdechl život a proměnil je v člověka, kdyby zvláštní kouzlo změnilo novinový papír v maso a kosti. Nosil by kostkované košile a vystavoval na odiv tvrdé manžety, výsledek nepřetržitého kropení škrobem. Deník jediné legální kubánské strany by měl neurčitý věk a mentalitu devatenáctého století, ukazoval by medaile a neustále mluvil o hrdinských činech, které pravděpodobně nikdy neudělal. Neposlouchal by ostatní, protože by jeho nekončené řečnění umořilo všechnu kritiku, nové myšlenky, nebo i to nejmenší zdání rozdílnosti. Choval by se jako starý mrzout, který už nemluví ani s vlastními dětmi, a který se stal svědkem toho, jak z jeho přítomnosti mizí všichni, které kdy miloval.

Granma, stejně jako někteří lidé co znám, by odvrátil tvář při pohledu na někoho blízkého, jak nakupuje na černém trhu trošku jídla. Přesto by ale zhltl plný talíř, aniž by se ptal, kde se vzal ten kousek brambory, nebo krajíc chleba, co leží na stole. Úvodníky, psané tlustým písmem, by se změnily ve výkřiky a uječená prázdná hesla pokaždé, když by věděl, že sousedi poslouchají. Často by apeloval na ostatní, aby udávali a intrikovali. Nudné triumfalistické reportáže by se změnily v konformistická prohlášení pro zoufalé lidi v jeho okolí. Z deníku, který dodnes nepublikoval ani jednu barevnou fotografii, by se stal člověk nudných proslovů a bezuzdného hněvu. Čmuchal by malé nepravosti, nutné k přežití a udával by se stejnou vervou, s jakou dnes publikuje útoky a lži.

Nevím jak vy, ale „Soudruha“, který by byl vtělením novin Granma, bych si domů nikdy nepozvala.


Yoani Sánchezová