Jak ven z krize? Jak ze které...
V dnešní situaci, která je obecně označována jako světová ekonomická krize, se bezpochyby zvlášť jasně ukazuje, jak výrazně a rychle se svět okolo nás změnil. Zatím se zdá, že hlavním lékem jednotlivých světových ekonomik budou různá finanční opatření, jejichž cílem je zvrátit náhlé zpomalení průmyslové výroby a tak dosáhnout když ne oživení, pak prozatím alespoň zastavení pokračujícího propadu. Spojené státy americké, kde pád přibližně před rokem započal, uvolňují za tímto účelem astronomické částky, další státy nezůstávají pozadu a zvyšují tak svoje - leckdy vysoké - zadlužení. Prozatím lze soudit, že svět se shoduje na tom, že má problém a se vší rozhodností se pustil do jeho odstraňování.
Myslím, že kdyby aktuálním problémem naší civilizace situace byla jen složitá ekonomická situace a nízká spotřeba peněz, mohli bychom se spíše radovat. Stačilo by se spolehnout na víceméně osvědčené poučky o ekonomických cyklech - po růstu přichází stagnace, pak recese, krize, a nakonec znovu oživení, takže vlastně stačí jen počkat dostatečně dlouho a vše bude opět v pořádku. Ekonomové jsou si přitom vědomi, že důležitým negativním faktorem stojícím v pozadí celého pádu byla nedostatečná regulace bankovního a hypotéčního sektoru, která nebyla schopna zabránit spekulacím, jež pak celý systém překvapivě rychle strhly do propasti. Tím však úvahy zůstávají stále v ekonomické rovině; je však zjevné, že problém není jen jeden, ekonomický, ale že jich je celá řada. K hlavním patří podle mého názoru měnící se světové klima, celkové narušení ekosystémů - světových oceánů, tropických deštných pralesů a dalších -, postupné vyčerpávání nerostných surovin i tradičních energetických zdrojů a v neposlední řadě i to, že významné zdroje fosilních paliv jsou pod kontrolou států, které lze sotva považovat za demokratické.
Stojí za pozornost, že Spojené státy, které v posledních letech omezovaly investice do vědeckého výzkumu z veřejných rozpočtů, se nyní rozhodly vědu podporovat více. To je pochopitelně rozhodnutí spojené s nástupem nového amerického prezidenta, nicméně shoda o účelnosti těchto investic zřejmě panuje i napříč oběma zákonodárnými komorami. Od nového prezidenta bylo takové rozhodnutí možno očekávat již dávno; v situaci, kdy americký státní rozpočet silně krvácí (mj. v důsledku vleklé války), však jeho schválení dalšími zástupci voličů nemuselo být zcela automatické. Mimochodem, nový americký ministr energetiky Stephen Chu je, pokud vím, prvním nositelem Nobelovy ceny za fyziku, který zastává tak vlivný vládní post. Myslím, že v tomto ohledu by si ze Spojených států nyní měly vzít příklad i další země. Nemusí jít přitom přímo o zvyšování výdajů za vědu, a ani nositelů Nobelovy ceny se do politiky nyní nebudou hrnout houfy. Neméně důležité mi připadá už jen to, do jaké míry politici jsou připraveni naslouchat názorům kvalifikovaných vědců, kteří mají pravděpodobně ze všech nejlepší představu ne-li o tom, jak jednotlivé problémy řešit, pak přinejmenším o jejich rozsahu a širších souvislostech. Kromě toho, vědci jsou na rozdíl od mnoha politiků zvyklí nejen racionálně přemýšlet, ale i ptát se na názory jiných a diskutovat o nich; to je dnes naprosto základní předpoklad špičkové vědecké práce.
Když byla před více než dvaceti roky vědci objevena existence ozónové díry v atmosféře Země, vyvolalo to nejdříve obavy ze škodlivého vlivu sílícího ultrafialového slunečního záření. Poměrně rychle však byly nalezeny náhrady za freony, které používáme dodnes, a i když se ozónová díra ještě zcela nezavřela, problém je považován za víceméně vyřešený. Překonat problémy před kterými lidstvo stojí v současnosti, i když mnozí o nich nevědí, nepřemýšlejí nebo na je jednoduše ignorují, bude nepochybně daleko složitější. Pokud si tedy z "ozónové krize" můžeme vzít kromě trochy optimismu i nějaké poučení, pak je to podle mého názoru konstatování, že na hledání účinných řešení potřebujeme politiky kteří si budou vědomi závažnosti dnešní situace, nejenom z ekonomického hlediska, a budou připraveni spolupracovat s odborníky z daných oblastí. Řečeno jazykem ekonomů, bude-li ze strany občanů po takových politicích poptávka, nebude snad ještě pozdě si takové politiky najít, zvolit a zabránit nejhoršímu. Viděno realisticky, v české kotlině bych však takto globálně uvažující osobnosti v našich politických stranách nehledal; určité naděje se spíše rýsují na opačné straně oceánu.
Myslím, že kdyby aktuálním problémem naší civilizace situace byla jen složitá ekonomická situace a nízká spotřeba peněz, mohli bychom se spíše radovat. Stačilo by se spolehnout na víceméně osvědčené poučky o ekonomických cyklech - po růstu přichází stagnace, pak recese, krize, a nakonec znovu oživení, takže vlastně stačí jen počkat dostatečně dlouho a vše bude opět v pořádku. Ekonomové jsou si přitom vědomi, že důležitým negativním faktorem stojícím v pozadí celého pádu byla nedostatečná regulace bankovního a hypotéčního sektoru, která nebyla schopna zabránit spekulacím, jež pak celý systém překvapivě rychle strhly do propasti. Tím však úvahy zůstávají stále v ekonomické rovině; je však zjevné, že problém není jen jeden, ekonomický, ale že jich je celá řada. K hlavním patří podle mého názoru měnící se světové klima, celkové narušení ekosystémů - světových oceánů, tropických deštných pralesů a dalších -, postupné vyčerpávání nerostných surovin i tradičních energetických zdrojů a v neposlední řadě i to, že významné zdroje fosilních paliv jsou pod kontrolou států, které lze sotva považovat za demokratické.
Stojí za pozornost, že Spojené státy, které v posledních letech omezovaly investice do vědeckého výzkumu z veřejných rozpočtů, se nyní rozhodly vědu podporovat více. To je pochopitelně rozhodnutí spojené s nástupem nového amerického prezidenta, nicméně shoda o účelnosti těchto investic zřejmě panuje i napříč oběma zákonodárnými komorami. Od nového prezidenta bylo takové rozhodnutí možno očekávat již dávno; v situaci, kdy americký státní rozpočet silně krvácí (mj. v důsledku vleklé války), však jeho schválení dalšími zástupci voličů nemuselo být zcela automatické. Mimochodem, nový americký ministr energetiky Stephen Chu je, pokud vím, prvním nositelem Nobelovy ceny za fyziku, který zastává tak vlivný vládní post. Myslím, že v tomto ohledu by si ze Spojených států nyní měly vzít příklad i další země. Nemusí jít přitom přímo o zvyšování výdajů za vědu, a ani nositelů Nobelovy ceny se do politiky nyní nebudou hrnout houfy. Neméně důležité mi připadá už jen to, do jaké míry politici jsou připraveni naslouchat názorům kvalifikovaných vědců, kteří mají pravděpodobně ze všech nejlepší představu ne-li o tom, jak jednotlivé problémy řešit, pak přinejmenším o jejich rozsahu a širších souvislostech. Kromě toho, vědci jsou na rozdíl od mnoha politiků zvyklí nejen racionálně přemýšlet, ale i ptát se na názory jiných a diskutovat o nich; to je dnes naprosto základní předpoklad špičkové vědecké práce.
Když byla před více než dvaceti roky vědci objevena existence ozónové díry v atmosféře Země, vyvolalo to nejdříve obavy ze škodlivého vlivu sílícího ultrafialového slunečního záření. Poměrně rychle však byly nalezeny náhrady za freony, které používáme dodnes, a i když se ozónová díra ještě zcela nezavřela, problém je považován za víceméně vyřešený. Překonat problémy před kterými lidstvo stojí v současnosti, i když mnozí o nich nevědí, nepřemýšlejí nebo na je jednoduše ignorují, bude nepochybně daleko složitější. Pokud si tedy z "ozónové krize" můžeme vzít kromě trochy optimismu i nějaké poučení, pak je to podle mého názoru konstatování, že na hledání účinných řešení potřebujeme politiky kteří si budou vědomi závažnosti dnešní situace, nejenom z ekonomického hlediska, a budou připraveni spolupracovat s odborníky z daných oblastí. Řečeno jazykem ekonomů, bude-li ze strany občanů po takových politicích poptávka, nebude snad ještě pozdě si takové politiky najít, zvolit a zabránit nejhoršímu. Viděno realisticky, v české kotlině bych však takto globálně uvažující osobnosti v našich politických stranách nehledal; určité naděje se spíše rýsují na opačné straně oceánu.