Je to nesmysl, protestovat v Terezíně u příležitosti Mezinárodního dne obětí holocaustu za zrušení vepřína stojícího na místě někdejšího koncentračního tábora v Letech? Přečtěte si knihu Paula Polanskyho Tábor smrti Lety, která vyšla na sklonku loňského roku.

Na letošní 27. leden připadlo sedmdesáté výročí osvobození Osvětimského tábora smrti Rudou armádou. V České republice se při té příležitosti konala mezinárodní konference na Pražském hradě a pietní shromáždění v Terezíně pořádané Evropským židovským kongresem.

Ve víru diskusí o mezinárodní politické agendě, pro niž se těchto oslav pokusil využít prezident České republiky Miloš Zeman i prezident Evropského židovského kongresu Moše Kantor, zapadla zpráva serveru iDnes o skupině aktivistů z česko-romského sdružení Konexe. Ti v Terezíně demonstrovali s nápisem „Zbourejte prasečák na místě koncentračního tábora v Letech“. Týž server informoval již 20. ledna, že ředitel Památníku Terezín Jan Munk označil chystanou akci česko-romských aktivistů za „ptákovinu“ a „nesmysl“.

Nejde o okrajovou záležitost. Na sklonku loňského roku vyšla péčí Antifašistické akce, Československé anarchistické obce a Institutu kritických studií kniha Paula Polanskyho Tábor smrti Lety. Tato svým zevnějškem neokázalá publikace je mimořádně silným, ale také mimořádně zdrcujícím svědectvím o tom, jak se česká společnost staví ke skutečnosti, že na území České republiky se na místě někdejšího vyhlazovacího tábora nachází prosperující vepřín.

Nikdo si dnes jistě nedokáže představit, že by podobné zařízení mohlo být umístěno v prostoru malé terezínské pevnosti. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně by to vyvolávalo oprávněné protesty mnohem větších rozměrů, než byla skromná demonstrace sdružení Konexe. Terezín však nebyl jediným koncentračním táborem na území protektorátu. Dalšími dvěma byly Lety u Orlíka a Hodonín u Kunštátu.

Historie koncentračního tábora v Letech je neméně otřesnou kapitolou protektorátních dějin naší vlasti než historie Terezína. Odpovědnost za ni navíc nelze svalovat jenom na Němce. Genocida romského obyvatelstva Čech a Moravy probíhala za součinnosti českých protektorátních úřadů, správa tábora byla v rukou českého četnictva a otrocké práce vězňů využíval okresní úřad v Písku i soukromé osoby hospodařící v okolí Letů. Původně kárný pracovní tábor zřízený ještě za druhé republiky se v průběhu války stal částečně přímo táborem vyhlazovacím, částečně východiskem transportů do Osvětimi. Poměry, které panovaly v Letech, byly podle pamětníků horší než v Osvětimi samé.

Paul Polansky, Američan s českými kořeny, v roce 1992 při genealogických rešerších ve Státním oblastním archivu v Třeboni narazil na existenci rozsáhlého archivního materiálu, který podrobně dokumentuje fungování tábora v Letech. Obsahuje mj. dokumentaci příchozích, odchozích a zemřelých vězňů, která umožňuje rekonstruovat počty těch, kdo v táboře buď zahynuli, nebo jím prošli na cestě do Osvětimi. Mezi lety 1940-1943 to podle Polanskyho bylo ne méně než 2000 osob, převážně, ale nejenom Romů.

Archivní materiály obsahují kromě informací o zadržovaných také jména velitelů tábora, seznam dozorců, jména lékařů, oficiální zprávy, úřední i jinou korespondenci, účty apod., celkem na 40 000 dokumentů. Všechny tyto archiválie podléhaly od roku 1945 ochranné padesátileté lhůtě, která měla vypršet v roce 1995. Paul Polansky získal povolení k jejich studiu jen o dva roky dříve.

Ještě předtím se tento muž se srdcem kovboje pustil na vlastní pěst do sběru informací od pamětníků v okolí někdejšího tábora. Záhy tak mohl zjistit, kde se tábor nacházel a co se na jeho místě nachází nyní. Postupně měl také možnost seznámit se s postoji českého obyvatelstva vůči Romům. Zasloužilý historik místního kraje mu na otázku, proč o táboře v Letech nic nenapsal, odpověděl: „Každý ví, že o Cikánech nestojí za to psát“. Brzy musel Polansky u piva v Českých Budějovicích vyslechnout výroky hrubšího zrna.

Když zjistil, že koncentrační tábor v Letech zůstává ve světě zcela neznámou položkou dějin holocaustu, Polansky svá zjištění v roce 1994 publikoval ve Spojených státech. Prostřednictvím amerických úřadů, tamějšího Muzea holocaustu a Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu se pokusil vyvinout tlak na české úřady, aby na místo někdejšího koncentračního Tábora v Letech vztáhly mezinárodní závazky týkající se ochrany a udržování historických míst vyhlazovacích táborů a příslušných archivních materiálů. Usiloval mj. o to, aby byl z pamětního místa odstraněn vepřín a aby byly vyšetřeny nepromlčené zločiny proti lidskosti.

Paul Polansky si při tom všem nepočínal zvláště diplomaticky a nebral ohledy napravo ani nalevo. Záhy narazil na bariéru ostražitosti, odporu a odmítání, zprvu ze strany českých úřadů, posléze i ze strany amerických činitelů. V naději, že pro věc, jejíž morální, historický i právní význam se mu jevil evidentní, získá světoznámého obhájce lidských práv a tehdejšího prezidenta České republiky Václava Havla, se dopisem obrátil přímo na něho. Jeho žádost o slyšení byla prezidentskou kanceláří zdvořile odmítnuta s poukazem na to, že záležitost spadá do kompetence Ministerstva zahraničních věcí.

Vláda České republiky za předsednictví Václava Klause mezitím již věděla, že vepřín v Letech se nachází na území někdejšího koncentračního tábora, na něž se vztahují mezinárodní úmluvy. Reagovala na to tím, že tento do té doby státní majetek urychleně prodala do soukromých rukou. Státní činitelé podnikli kroky k omezení přístupu Paula Polanského k archiváliím v Třeboni, k zastrašení těch, kdo chtěli v České republice publikovat jeho články a k diskreditaci jeho zjištění.

Polansky se navzdory sílícímu tlaku, pocitům zklamání, beznaděje a ohrožení, nenechal odradit. Je zásluhou tohoto osamělého bojovníka, který se hlásí ke svým husitským předkům, že vláda České republiky nakonec v Letech zřídila skromný památník, který byl odhalen v roce 1995 za přítomnosti Václava Havla. Polansky sám v tom ale viděl akt pokrytectví, neboť ani prezident ani vláda se nezasadili o odstranění vepřína a vyšetření spáchaných zločinů. Podnikl proto opět na vlastní pěst něco jiného, neméně významného, o co se také nikdo před ním nepokusil. Vyhledal poslední přeživší vězně letského tábora smrti, shromáždil jejich svědectví a vydal je v knize Tíživé mlčení, která vyšla česky a anglicky v nakladatelství G plus G v roce 1998. Je to analogon Lanzmannova Šoa, s tím rozdílem, že Romové se o tom, co prožili, ze strachu z postihů báli hovořit do mikrofonu či před kamerou.

Vepřín na místě koncentračního tábora v Letech u Orlíka stojí dodnes. Velkochov prasat je zde provozován v místech, kde trpěly stovky lidí, kde pod zemí spočívají kosti mnohých z nich a odkud byly další stovky a stovky odesílány do osvětimských pecí.

Je to ptákovina, nesmysl, protestovat proti tomu v Terezíně u příležitosti uctění Mezinárodního dne obětí holocaustu, jehož se okázale účastní nejvyšší představitelé České republiky?