V čem je podoba? A v čem být nemusí?

Podoba je tato: Jedna, centralisticky řízená strana (hnutí), která zvítězila v parlamentních volbách (KSČ 1946, ANO 2017), ale nemá dostatečnou parlamentní většinu, chce získat rozhodující vliv na řízení celého státu a všech jeho institucí. Demokratické strany s ní proto spolupracovat nechtějí. Tato strana hledá způsob, jak svého cíle dosáhnout. Má již ve své moci klíčová ministerstva (KSČ do února 1948 jen některá, ANO od prosince 2017 všechna) a využívá jejich nástrojů. Prezident, jehož zdravotní a duševní stav vyvolává vážné obavy, jí neklade žádoucí odpor, a umožňuje jí, aby sestavila vládu podle svých představ. Zde podoba prozatím končí.

V roce 1948 následovala rychlá likvidace nejvýznamnějších politických odpůrců, změna ústavy, nové volby bez svobodné soutěže stran, abdikace prezidenta a totální ovládnutí státu jednou stranou. Československo tím na čtyři desítky let opustilo společenství západních demokracií a připojilo se ke skupině států ovládaných Sovětským svazem. V průběhu těchto událostí se KSČ snažila vzbudit dojem, že je to ona, kdo ochraňuje republiku a jedná v zájmu jejího lidu, zatímco její opozice usiluje o státní převrat a jedná v zájmu zahraničí.

V roce 2018 je situace zdánlivě úplně jiná. Centralistické hnutí ANO se nejeví tak radikální jako KSČ v roce 1948 a mezinárodní situace je pro zachování pluralitní parlamentní demokracie v České republice nepoměrně příznivější než tehdy. Ale hrozba ovládnutí státních institucí jedním politickým hnutím a možných důsledků (až po změnu ústavy) je reálná a má své obdoby v blízkém zahraničí (Maďarsko, Polsko). Také celková mezinárodní situace není tak stabilní, jako byla dříve (Rusko se aktivně a cíleně angažuje mimo své hranice, Evropská unie se rozvádí s Velkou Británií a nemá zcela jasno o své budoucí podobě, kormidlo Spojených států je v rukou nepředvídatelného prezidenta). Vnitropolitické uspořádání i mezinárodní začlenění České republiky se mohou změnit k horšímu.

Při vládních krizích hraje v souladu s ústavou klíčovou roli prezident. V roce 1948 prezident Edvard Beneš, oslabený vážnými nemocemi a prodělanou mrtvicí, tuto roli nezvládnul a v rozporu s ústavou podlehl nátlaku KSČ. Nezvládá ji dnes ani na pohled sešlý a zjevným výkyvům nálady podléhající prezident Miloš Zeman, který snaze Andreje Babiše o ovládnutí státu nečelí, nýbrž napomáhá.

Volba jiného prezidenta je šancí, jak podobu mezi vládní krizí 1948 a vládní krizí 2018 zahnat do říše zlých snů.