Dnes ráno zemřel v srbské Niši Paul Polansky, muž, jehož památce by se měla Česká republika velmi hluboce a také velmi kajícně poklonit.

Přijel k nám kdysi dohledávat rodokmeny svých amerických krajanů a narazil přitom na dokumentaci o osudu českých Romů, která mu vyrazila dech.

Psal jsem na tomto místě o jeho knize Tábor smrti Lety nedlouho poté, co koncem roku 2014 vyšla. A protože mám dojem, že jméno Paula Polanského je v České republice stále méně známo, než by mělo být, dovoluji si dnes ze svého někdejšího blogu převzít několik odstavců.

---

Paul Polansky, Američan s českými kořeny, v roce 1992 při genealogických rešerších ve Státním oblastním archivu v Třeboni narazil na existenci rozsáhlého archivního materiálu, který podrobně dokumentuje fungování tábora v Letech. Obsahuje mj. dokumentaci příchozích, odchozích a zemřelých vězňů, která umožňuje rekonstruovat počty těch, kdo v táboře buď zahynuli, nebo jím prošli na cestě do Osvětimi. Mezi lety 1940-1943 to podle Polanskyho bylo ne méně než 2000 osob, převážně, ale nejenom Romů.

Archivní materiály obsahují kromě informací o zadržovaných také jména velitelů tábora, seznam dozorců, jména lékařů, oficiální zprávy, úřední i jinou korespondenci, účty apod., celkem na 40 000 dokumentů. Všechny tyto archiválie podléhaly od roku 1945 ochranné padesátileté lhůtě, která měla vypršet v roce 1995. Paul Polansky získal povolení k jejich studiu jen o dva roky dříve.

Ještě předtím se tento muž se srdcem kovboje pustil na vlastní pěst do sběru informací od pamětníků v okolí někdejšího tábora. Záhy tak mohl zjistit, kde se tábor nacházel a co se na jeho místě nachází nyní. Postupně měl také možnost seznámit se s postoji českého obyvatelstva vůči Romům. Zasloužilý historik místního kraje mu na otázku, proč o táboře v Letech nic nenapsal, odpověděl: „Každý ví, že o Cikánech nestojí za to psát“. Brzy musel Polansky u piva v Českých Budějovicích vyslechnout výroky hrubšího zrna.

Když zjistil, že koncentrační tábor v Letech zůstává ve světě zcela neznámou položkou dějin holocaustu, Polansky svá zjištění v roce 1994 publikoval ve Spojených státech. Prostřednictvím amerických úřadů, tamějšího Muzea holocaustu a Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu se pokusil vyvinout tlak na české úřady, aby na místo někdejšího koncentračního Tábora v Letech vztáhly mezinárodní závazky týkající se ochrany a udržování historických míst vyhlazovacích táborů a příslušných archivních materiálů. Usiloval mj. o to, aby byl z pamětního místa odstraněn vepřín a aby byly vyšetřeny nepromlčené zločiny proti lidskosti.

Paul Polansky si při tom všem nepočínal zvláště diplomaticky a nebral ohledy napravo ani nalevo. Záhy narazil na bariéru ostražitosti, odporu a odmítání, zprvu ze strany českých úřadů, posléze i ze strany amerických činitelů. V naději, že pro věc, jejíž morální, historický i právní význam se mu jevil evidentní, získá světoznámého obhájce lidských práv a tehdejšího prezidenta České republiky Václava Havla, se dopisem obrátil přímo na něho. Jeho žádost o slyšení byla prezidentskou kanceláří zdvořile odmítnuta s poukazem na to, že záležitost spadá do kompetence Ministerstva zahraničních věcí.

Vláda České republiky za předsednictví Václava Klause mezitím již věděla, že vepřín v Letech se nachází na území někdejšího koncentračního tábora, na něž se vztahují mezinárodní úmluvy. Reagovala na to tím, že tento do té doby státní majetek urychleně prodala do soukromých rukou. Státní činitelé podnikli kroky k omezení přístupu Paula Polanského k archiváliím v Třeboni, k zastrašení těch, kdo chtěli v České republice publikovat jeho články a k diskreditaci jeho zjištění.

Polansky se navzdory sílícímu tlaku, pocitům zklamání, beznaděje a ohrožení, nenechal odradit. Je zásluhou tohoto osamělého bojovníka, který se hlásí ke svým husitským předkům, že vláda České republiky nakonec v Letech zřídila skromný památník, který byl odhalen v roce 1995 za přítomnosti Václava Havla. Polansky sám v tom ale viděl akt pokrytectví, neboť ani prezident ani vláda se nezasadili o odstranění vepřína a vyšetření spáchaných zločinů. Podnikl proto opět na vlastní pěst něco jiného, neméně významného, o co se také nikdo před ním nepokusil. Vyhledal poslední přeživší vězně letského tábora smrti, shromáždil jejich svědectví a vydal je v knize Tíživé mlčení, která vyšla česky a anglicky v nakladatelství G plus G v roce 1998.

---

Tolik z mého blogu z ledna 2015. V té době se v místech někdejšího „cikánského tábora“ v Letech stále ještě nacházel prosperující vepřín, za jehož odstranění Paul Polansky bojoval. Dnes už tam není. Těžko říci, co by bylo, kdyby nebylo Paula Polanského, ale jisté je, že to byl právě on, kdo prolomil tíživé mlčení, jímž byla historie letského tábora obestřena, a kdo se nebál promluvil do svědomí české společnosti a její politické reprezentace. Ledy se pohnuly. Vepřín v Letech byl mezi roky 2017-2018 na náklady státu vykoupen a od roku 2019 probíhá krajinářsko-architektonická soutěž o návrh Památníku holocaustu Romů a Sintů v Čechách (https://novypamatniklety.cz/). Také v Hodoníně u Kunštátu vznikl na místě někdejšího „cikánského tábora“ Památník holocaustu Romů a Sintů na Moravě, který čeká na své dokončení (https://hodoninpamatnik.cz/).

Paul Polansky mezi tím přenesl těžiště svého působení jinam, do místa aktuální nouze ne nepodobné té, která kdysi postihla Romy a Sinty v Čechách a na Moravě. Nekrolog uveřejněný dnes na serveru www.romea.cz shrnuje toto dlouholeté působení Paula Polanského v následujících dvou odstavcích:

„V roce 1999 začal Polansky pracovat pro Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) jako poradce pro otázky romských uprchlíků v Kosovu. Od července 1999 do září 2009 byl vedoucím mise Společnosti pro ohrožené národy v Kosovu a Srbsku. Poté, co pogromy vůči Romům vyústily v nucený odchod asi 90% kosovských Romů, vložil veškerou energii a úsilí do boje o zachování alespoň malé části romské populace na území Kosova.

V roce 2003 se stal vedoucím Roma Refugee Fund v Kosovu, neziskové organizace působící v romském utečeneckém táboře v Mitrovici. Mimo jiné odhalil otřesné případy otravy olovem v tamních utečeneckých táborech spravovaných OSN.“

Více o Paulu Polanském včetně fotografií a videí na jeho webové stránce: https://paulpolansky.net/

---

Při nedávné návštěvě současného Památníku holocaustu Romů a Sintů v Čechách jsem se v dokumentaci o jeho historii pídil po zmínce o Paulu Polanském. Marně. Nenašel jsem ji ani na příslušných webových stránkách (https://letypamatnik.cz/). Jak je to možné, ptal jsem se sám sebe. Snad jsem se přehlédl?

Myslím si, že jméno Paula Polanského by mělo být nepřehlédnutelné a že každý, kdo Lety navštíví, by měl mít příležitost poklonit se také památce tohoto statečného muže.

26. března 2021