Kyjev, 24. 2. 2022

Zákaz nevládní neziskové organizace Memorial International v Rusku podstatně souvisí s eskalací agrese Putinova režimu vůči Kyjevu. Tato skutečnost v západních komentářích často chybí, ale je klíčová. Kreml tabuizuje svobodný přístup k informacím o zločinech Stalinova řežimu, k bádání o Holodomoru a Gulagu jako zločinech proti lidskosti. Popírání pravdy o místech hromadných poprav jako Sandarmoh v ruské Karélii vedlo k represím proti Juriji Dmitrievovi a jiným spolupracovnicím a spolupracovníkům Memorialu.

Putinův režim se pokouší přesvědčit Západ o tom, že soud nad Stalinovými zločiny je vnitřní záležitostí Ruska, že to nejsou zločiny proti lidskosti, nýbrž zločiny proti „vlastním lidem“ (v libovolném množství). Fakt, že státní zločiny Sovětského svazu nebyly odsouzeny, dává volnou ruku těm, kdo v Moskvě zabili žurnalistku Annu Politkovskou a politika Borise Němcova. Beztrestnost státních zločinců je bezprostředně spjatá se ztrátou politické paměti. Tvrdost zločinného režimu je vědomě nebo podvědomě určována strachem z mezinárodního tribunálu.

Také běloruský diktátor Alexander Lukašenka vylučuje zemi, jejíž vládu na sebe strhl, z evropské jurisdikce a tím i z prostoru celého lidstva. Izolacionismus neosovětského režimu si nárokuje výlučné právo dopouštět se na svém území beztrestného bezpráví. Jako zástěra tohoto bezpráví slouží hloupost zahraničních komentátorů, kteří zavírají oči před tím, co se to „tam u nich“ děje, jako by se „nás“ to netýkalo. Jedni popírají skutečnost jediného lidstva ze zlovůle, jiní z hlouposti. Hloupost je přitom nebezpečnější než zlo, jak to aspoň chápal Dietrich Bonhoeffer.

Spolu s generálem Pjotrem Grigorenkem (1907–1987), Andrejem Sacharovem (1921–1989) a stovkami aktivistů v oblasti lidských práv označujeme deportaci krymských Tatarů za Stalina v květnu 1944 jako zločin. Pokračováním těchto represí je pronásledování jinak smýšlejících lidí po anexi Krymu před osmi lety. Dne 16. února byl v Simferopolu novinář Vladislav Jesipenko z Rádia Svoboda odsouzen k šesti letům vězení. Zfalšovaný proces měl vzbudit mezinárodní pozornost. Ve své závěrečné řeči Vladislav Jesipenko řekl: „Můj dědeček byl roku 1937 mučen a zastřelen. Mám pocit, že dnes dělají přímí nástupci čekistů přesně totéž co se dělo v roce 1937. […] Zavírají novináře, kteří se pokoušejí ukázat, co se ve skutečnosti na Krymu děje. [… ] Pokud to tak půjde dál, pak tato země nemá žádnou budoucnost.“

Osudy politických vězňů v žalářích Putinova a Lukašenkova režimu nebudou vymazány, dokud se s nimi mezinárodní komunita solidarizuje a nezapomíná na ně.

Pro miliony občanek a občanů Ukrajiny je porušování mezinárodního práva otázkou života a smrti. Teritoriální integrita a suverenita země je pro nás zásadně spjata s otázkou lidské důstojnosti každého člověka. Práce Memorialu nepozbude aktuality, dokud bude pokračovat boj za svobodnou Ukrajinu, která pečuje o svou paměť a své svědectví sdílí se zbytkem světa.

Ukrajina vynáší „lokální“ sovětské zločiny na světlo celosvětového tribunálu. Proto se ji Putinův režim pokouší zničit, aby je pohřbil v zemi nikoho. Ukrajina se snaží připomínat lidstvu osudy těch, jejichž údělem se stalo žít v Krvavých zemích (jak svou knihu nazval Timothy Snyder). To kremelští vládcové Ukrajině neodpustí. Proto se ji snaží učinit rukojmím a obvinit ji ze všemožných hříchů. Archivy sovětské KGB jsou v Rusku a Bělorusku již dlouho uzavřeny, v Kyjevě jsou badatelům k dispozici.

Před nedávnem vyšel v našem nakladatelství „Dukh i Litera“ překlad knihy Alexandry Popoff, kanadské badatelky ruského původu: Vasily Grossman and the Soviet Century (Yale 2019). Podle spoluzakladatele Memorialu Arsenije Roginskeho se Grossmanovy antitotalitní myšlenky oficiální ruské propagandě nehodí. Grossmanův román Život a osud o bitvě u Stalingradu bývá také označován jako Vojna a mír dvacátého století. Toto dílo je na univerzitách a v médiích v Kyjevě velmi populární, vadí však Putinově falzifikaci dějin dvacátého století.

Mezinárodní solidaritu s Ukrajinou dnes potřebujeme více než kdy jindy. Jde o podporu všeho druhu: v myšlenkách, slovech, činech i zbraních. Velká Británie předala Kyjevu zbraně pro pouliční boj ve městě. T. S. Elliot popsal v roce 1940 obranu svobody takto: „Zaujali jsme svá místa a plnili rozkazy“ (Defence of the Islands). To přesně vystihuje naši nynější situaci.

Konstantin Sigov je ředitelem „European Humanities Research Center“ a nakladatelství „Dukh i Litera“ na univerzitě Kyjevská Mohylova akademie.

Z německé verze „Kiew hält die Erinnerung wach“ na přání autora přeložila Lenka Karfíková. Text je pro český překlad mírně zkrácen. Plné znění:

https://noek.info/hintergrund/2295-kiew-haelt-die-erinnerung-wach