Je to už hodně dávno, co moje babička říkala, že laciné je dvakrát placené. Tato slova se mně připomněla, když jsem přemýšlel nad následujícím textem. Nebudu psát o kvalitě některých konkrétních potravin, o nejrůznějších náhražkách a přísadách, kterými jsme jako zákazníci klamáni a které mnohdy neprospívají našemu zdraví. Tomuto tématu je v médiích věnována pozornost docela často, s různým efektem. Pokusím se napsat něco málo o tom, jak naše nákupní zvyklosti, motivované snahou ušetřit peníze, plodí důsledky, které jsme nepředpokládali, nepřáli si je, přesto naše životy stále více negativně ovlivňují a také díky nim se naše snaha ušetřit dramaticky prodražuje. Jak tedy nakupováním získáváme takové „bonusy“ jako nezaměstnanost, nemoc nebo povodeň?

Začneme-li nezaměstnaností, vrátíme se před rok 1989. Tehdy byl sortiment potravin v našich obchodech ve srovnání s dneškem v mnohém omezený. Neexistovalo soukromé podnikání a produkce potravin (samozřejmě nejen jich) byla řízena centrálně státem a plánem výroby. Stát kladl důraz na snahu o maximální soběstačnost, dovoz byl omezený a zemědělci a výrobci potravin měli hlavně problém s uspokojením poptávky, než se starostmi o odbyt. Situace, kdy ovoce a zelenina hnije ve skladech či na poli, si tehdy u nás dokázal představit málokdo. Spíše často ledacos na trhu chybělo, protože poptávka se zkrátka nedá naplánovat. Sametová revoluce změnila naše životy radikálním způsobem a mimo vše ostatní i ve smyslu našich možností, co se nákupu potravin týká. Bylo obnoveno soukromé podnikání, vzniklo mnoho nových obchodů a obchůdků a brzy jsme měli možnost bohatého výběru zboží, ať už naší nebo zahraniční produkce. Náš hladový trh se otevřel pro zahraniční obchodní řetězce a jako houby po dešti začaly růst nejrůznější super- a hypermarkety. Přivítali jsme je jako veliké dobro, protože tam bylo možno nakoupit široký sortiment nejen potravin, ale i nejrůznějšího dalšího zboží, a to vše na jednom místě. Nemuseli jsme pobíhat po více obchodech a nákup nás vyšel levněji, i časově. Učili a naučili jsme se „myslet tržně“. Široké možnosti obchodních řetězců zabezpečily plynulé zásobování od našich i zahraničních producentů a to takovým způsobem, aby zde prodávané zboží bylo pro zákazníka atraktivní, za vydatné pomoci reklamy.

Menší obchody nemohly sortimentem, cenou ani propagací supermarketům konkurovat a začaly zanikat. Naši zemědělci, zpracovatelé a výrobci potravinářských produktů se v odbytu stávali stále více závislými na obchodních řetězcích a jejich síti supermarketů. Odbyt zboží je ztěžován tlakem na co nejnižší cenu, za kterou jej řetězec převezme do prodeje, poplatky za umístění na viditelných, atraktivních místech, opožděným placením faktur nebo nutností neprodané zboží odebírat zpět. Obchodní řetězec si chce zachovat co nejvyšší marži a není pro něj problém vyměnit dodavatele podle vlastních představ. A pokud je ten či onen levnější, můžeme si pak i v létě koupit rajčata ze Španělska, mrkev z Holandska, cukr z Polska, maso z Německa atd. Mnoho malých obchodů zaniklo a naši zemědělci nemají kde prodat. A tak dnes můžeme vidět, kterak ovoce a zelenina hnijí na obrovských hromadách nebo zůstávají nesklizeny. Mizí ovocné sady, mizí plochy osázené zeleninou. Ruší se chovy hovězího dobytka, prasat, drůbeže, jako bychom se stávali vegetariány, ale není tomu tak. Jen i v mase naši produkci nahradila ta „levnější“ zahraniční. Svůj podíl na situaci má i prapodivná politika našich vlád, příkladem budiž třeba cukrovarnický průmysl, který byl zprivatizován a jako nežádoucí konkurence ve značné míře zlikvidován. Politikové, zaslepení novou ideologií „trh vyřeší vše“, mnohé nedomysleli, ignorovali či záměrně připustili. Jejich ale i naše tržní rozhodování činí z našich zemědělců, výrobců potravin, nezaměstnané. Penězi, které jsme ušetřili za levnější potraviny z dovozu, dnes dotujeme i jejich podporu v nezaměstnanosti. To na adresu zákazníků, ke kterým samozřejmě také patřím, není obvinění, je to jen částečné vysvětlení, že naše snaha ušetřit nás může vyjít mnohem dráž, než jsme v daný okamžik schopni domyslet. Reklama nás dokonale zpracovala a prodejci vycítili, že (hlavně český) zákazník koupí ledacos, hlavně když je to levné a je toho hodně. Najednou jsme paradoxně v situaci, kdy potraviny až tak moc levné nejsou, živý jogurt je živý asi jako pacient v kómatu, mléko v krabici má s mlékem společnou jen barvu a některé masné výrobky vedle masa ani neležely. Mnohé z těchto náhražek mohou nepříznivě ovlivňovat naše zdraví, a tak si začínáme předplácet naše nemoci.

Dali jsme přednost kvantitě a naše smysly se staly otupělými k vnímání kvality. Jako bychom si chtěli vynahradit omezený výběr, který jsme měli za socialismu, začali jsme nakupovat hodně, ať se máme. A tak se máme v tom smyslu, že jsme ztratili schopnost řídit se vlastním nosem a místo toho se za něj necháváme vodit. Sem tam se dovíme, co všechno jsou výrobci schopni do potravin dát a jsme tím šokováni. Zanadáváme si, ale již jsme se dostali do situace, kdy nemáme na výběr tak, jak bychom si přáli. Tedy kvalitní, zdravé potraviny za rozumnou cenu. Negativní vlivy na naše zdraví, jako obezita (stále více i u dětí), cukrovka, alergie na některé potraviny, jsou dobře známé. Souvisí s kvantitou i kvalitou potravin. Vlivů je bohužel ještě více. Člověk jí zeleninu, ovoce, obilniny a pečivo z nich, maso, mléko, sýry atd. A na našich polích stále častěji vidíme lány kukuřice, řepky, slunečnice, jako bychom se živili jen kukuřicí a zapíjeli ji olejem... Je to zvláštní, viďte? Zemědělci pěstují to, co se dá ještě výhodně prodat a na co se poskytují (často nesmyslně) dotace. Můžete bydlet na vesnici a za domem máte pole, kde by mohlo růst obilí, brambory, zelenina nebo ovocný sad. Místo toho, jak už jsem zmínil, máme brambory třeba z Francie, ovoce ze Španělska, zeleninu z Německa či Polska a za domem roste řepka, ze které se vyrábí „ekologická“ nafta, která pak může pohánět kamiony, vesele přejíždějící s potravinářským zbožím ze státu do státu, aby se ušetřilo podle nálad obchodních řetězců i nás, spotřebitelů. Toto popojíždění sem a tam by bylo opravdu veselé, kdyby nebylo spojeno se znečišťováním, otravováním ovzduší, hlukem, přetížením silnic (i řidičů kamionů), s dopravními nehodami, zmařenými životy, s neuvěřitelným plýtváním energiemi. A zkusme si odpovědět na otázku, kdo to (i zdravím) platí? A kdo na tom vydělává?

Bohužel (nebo bohudík) pro nás, příroda se neřídí ideologií trhu. Pro své zdraví potřebuje (a my také) zdravou, kvalitní půdu, potřebuje druhovou rozmanitost, nikoli monokulturu. I my pro zdraví naší společnosti potřebujeme rozmanitost, ne monokulturu mysli a konání, ale to jsem odbočil. Pokud na poli několik let po sobě pěstujeme to stejné, například řepku nebo kukuřici, nebo cokoli jiného se záměrem dosáhnout nejvyššího výnosu, půda se začíná vyčerpávat. Tak jako se člověk vyčerpává, pokud má na nejvyšší výkon dělat neustále tu stejnou práci. V půdě se snižuje objem živých organismů, humusu, minerálů a půda je stále více závislá na dávkách chemických hnojiv a pesticidů. Podobně tak člověk je dnes stále více závislý na dávkách potravinových doplňků a léčiv. Vyčerpaná půda je náchylná k větrné a vodní erozi, snáze vysychá, neudrží v sobě vodu. Vyčerpaný člověk je náchylný k nemocem těla i duše. V půdě se dramaticky snižuje objem minerálů, které prostřednictvím potravin přijímáme a které nám pak ve stravě chybí. Pak zapneme televizi a můžeme vidět reklamu, která nás varuje, že 30 procent české populace trpí nedostatkem hořčíku. Řešením je prý pít Magnesii. Nebo kupovat nejrůznější potravinové doplňky, za které vydáváme nemalé peníze. Třeba ty, které jsme ušetřili nákupem levných potravin, přivezených z celého světa. A můžeme si opět položit otázky: Kdo vydělává na chemii, kterou dodáváme našim polím, aby ještě chvíli plodila? Kdo vydělává na chemii, kterou dotujeme naše těla, aby ještě nějakou dobu fungovala?

Pokusím se ještě zmínit způsob, jakým naše nákupní zvyklosti napomáhají povodním. Povodně vznikají když: a) - prší, b) - zhoršuje se schopnost půdy zadržovat vodu, c) - stále více zastavujeme krajinu, d) - špatně hospodaříme v lesích. Všechny možnosti jsou správně a bylo by možné uvést jich ještě více. Už jsme si řekli, že pokud dáváme přednost levným potravinám ze zahraničí, naši zemědělci pěstují to, co se dá prodat, aby z nich nebyli nezaměstnaní, které pak dotujeme. Také jsme si řekli, že pěstování monokultur po dlouhou dobu na jednom místě způsobuje vyčerpávání půdy. V půdě klesá objem humusu a živých organismů. Humus, což jsou rozložené organické zbytky, má schopnost vsáknout do sebe vodu jako houba a z živých organismů obyčejná žížala dokáže díky svým chodbičkám rozvést vodu do hlubokých vrstev půdy. Humus můžeme půdě dodat pomocí kompostování biologického odpadu, zeleného hnojení nebo hnoje od zvířat z chovů. Již víme, že „výrobců“ hnoje u nás ubývá, víme i částečně proč. Kde je málo humusu, je málo půdního života, je tam i málo žížal, které si s naší agrochemií moc nerozumí. Těžká zemědělská technika navíc půdu udusá, takže je o to méně schopna vsáknout vodu. K tomu přidejme špatný způsob orání ve svazích po spádnici místo po vrstevnici a další vlivy, které způsobují, že když začne pršet, voda začne po povrchu půdy stékat jako po plechové střeše. A ještě přidáme stále větší zastavěné plochy, kde stojí mimo jiné i supermarkety, kde tak rádi nakupujeme a trávíme volný čas a parkoviště pro naše plechové mazlíčky. Tyto plochy vodu pro změnu nevsáknou vůbec. Vznikne povodeň, která toho odnese hodně. Další půdu, kterou už na pole nikdo nevrátí. Domy, peníze, majetek, životy. Neviditelná ruka trhu nad důsledky svého působení příliš nepřemýšlela a ani nemohla, protože nemá hlavu. Ale my hlavu máme a přemýšlet a domýšlet důsledky, třebas našich nákupních zvyklostí, bychom mohli. Protože jsme to my, kdo tou rukou hýbá. Jsme to jen my, kdo může věci měnit k lepšímu. Jak?

Naše možnosti jsou beznadějné, pokud budeme očekávat, že změnu k lepšímu udělají „ti nahoře“. Mnozí nechtějí, mnozí nevědí jak a ti, kteří chtějí a vědí, to sami nemohou zvládnout. Co tedy může udělat každý z nás, pro sebe i pro ostatní? Je dobré si připomenout starou moudrost, že levné ještě neznamená dobré a že mít něčeho hodně není žádná ctnost ani výhra. Že reklama je především na to, co člověk k životu vůbec nepotřebuje. Že kupovat potraviny (zůstanu u nich) domácí produkce není nějaké upjaté vlastenectví, ale je v tom i kus odpovědnosti za naši přírodu a krajinu, za naši zemi a lidi, kteří ji obývají. Je dobré kupovat a podporovat místní producenty tím, že podobně jako začínáme preferovat med přímo od včelaře, můžeme preferovat chléb přímo od pekaře, zeleninu a ovoce od zelinářů a ovocnářů, maso přímo od chovatelů atd. Dle našeho zájmu jich může přibývat. Můžeme navštěvovat a nakupovat na farmářských trzích a tím pomoci je rozšiřovat. Můžeme i zahradničit, protože je to zdravý pohyb pro tělo a odpočinek pro duši, můžeme se řídit heslem, „zahradničení je sexy!“ Je to mnohem zajímavější, než běhání s hlučnou a smrdutou sekačkou po trávníku, jehož estetičnost nám zase jednou podstrčila reklama a který nás ve formě spotřebované vody, hnojiv, pořízení sekačky a benzínu do ní, hluku a jedovatých plynů z výfuku stojí zase jen peníze a zdraví. Bez užitku. Můžeme vyvíjet tlak na obce a města, aby neprodávaly pozemky s ornou půdou na stavbu nových supermarketů, skladišť a jiných zbytečných staveb. Živí nás totiž půda, žádné Tesco, Billa, Lidl nebo třeba Amazon, jehož sklad by rád vyrostl v Brně, aby se za pár let odstěhoval jinam. Nenechme si rušit zahrádkové kolonie. Hledejme aktivně informace, pokud nám je nedodávají masmédia, hledejme je jinde, zdrojů máme dost. Zkusme se řídit vlastním nosem a ne se za něj nechat tahat. Navštěvujme přírodu a mnohé se od ní naučíme, uvědomíme si, že náš život, naše zdraví a naše budoucnost jsou pevně spjaty se zdravím přírody, jíž jsme nedílnou součástí. A nestyďme se někdy vzít do dlaně trochu hlíny a promnout ji mezi prsty, je to zajímavější, než koukat na televizi...

Poznámka závěrem: Tento text je poměrně dlouhý, ale jsem si vědom, že jsou v něm nepřesnosti a zjednodušení. Pro mnohé může zavánět idealismem a naivitou. To připouštím, ovšem nelze popřít ani fakt, že je vysoce naivní si myslet, že současným směrem lze pokračovat do nekonečna.