Jsou různá výročí, zaznamenaná a připomínaná v kalendáři. Některá důstojně ctím, některá jsou mi lehce lhostejná a některá, upřímně – nectím.

Jiná v kalendáři nenajdeme. Jsou uchována v paměti míst, obcí a jejich obyvatel, a někdy také řek. V paměti obyvatel obce Rakvice, ale i okolních obcí, a také v paměti řeky Dyje, je navždy zapsána smutná událost, která se stala přesně před osmdesáti lety.

Je krásné kráčet po této zemi, dýchat a žít. Někomu je dán dlouhý čas, někomu až bolestně kratičký...

26. května 1936 ráno vyjelo od rakvické obecné školy osm sedláckých povozů s dětmi a jejich učiteli. Děti měly prožít příjemný den výletem na Pálavu. Krásnými pálavskými kopci se však toho dne neozýval zpěv a radostný dětský křik, nezůstaly na nich lehké otisky jejich botek.

Výlet ... skončil u Nových Mlýnů, kde v kalných vodách řeky Dyje utonulo 31 dětí. Spolu s nimi zahynul i mladý čeledín a koně z povozu, který kočíroval. Tragédie tehdy otřásla nejen obyvateli obce Rakvice a okolních obcí, ale celým Československem, a měla ohlas i v zahraničí, hlavně v sousedním Rakousku.

Pomníček na břehu řeky Dyje, který rakvickým dětem nedlouho přes svou smrtí věnoval T. G. Masaryk, připomíná jejich jména. Stejně i bronzová pamětní deska, umístěná na budově někdejší obecné školy, dnes obecního úřadu.

Co se před osmdesáti lety stalo?

Tragédie rakvických dětí je zachycena v různých pramenech, ve vzpomínkách těch, kteří neštěstí jako děti přežili, v krátkém dokumentárním filmu, nejnověji v publikaci pana Miroslava Vajbara „Rakvice: školní výlet 1936“. Svědectví lidí se různým způsobem může lišit od později zjištěných skutečností, podle toho, jak si tehdejší hrůznou událost pamatovali a osobně prožívali.

Uvádím zde vzpomínku paní Boženy Richterové, jedné z dětí, které neštěstí přežily. Její vyprávění v knize Zelená perla, v kapitole „Nedozpívané písničky“, zachytil pan Bohumil Lošťák, kterému děkuji za souhlas se zveřejněním celé kapitoly:
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Velkou radost jsem měla, když nám pan učitel Novotný, který mě učil v 5. třídě obecné školy, řekl, že pojedeme na školní výlet na vozech místních sedláků. Měli jsme si vzít jídlo na celý den, a kdo mohl, tak i nějaké peníze...

26. května 1936 jsem nemohla dospat a byla jsem první vzhůru.

Rozloučila jsem se s maminkou a s Liduškou Průdkovou jsme spěchaly k naší obecné škole, odkud byl stanoven odjezd všech dětí. Tam už bylo veselo, křik, volání a zpěv. Děcka nevěděla radostí, co by dělala. Pak přišli učitelé a rozdělili nás na jednotlivé vozy, kterých bylo sedm. Nasedly jsme na ně a se zpěvem odjížděly z vesnice. Lidé vybíhali z domků, mávali nám a měli radost z naší radosti.

Zpívaly jsme písničku za písničkou, jely jsme přes obec Přítluky a pak třešňovou alejí do obce Nové Mlýny. Hned za obcí v lužním lese protéká přes cestu řeka Dyje, přes kterou byl převoz. Každého, kdo chtěl na druhou stranu řeky, musel převézt na pramici převozník Schuster. Majitelem pramice byl mlynář a převozník byl jeho zaměstnancem.

Při příjezdu k převozu jsme zpívaly píseň: „A já volám lesem, má matičko, kde jsem, že já na té vojně sám a sám jen nejsem.“ Potom jsme seskákaly z vozů a běžely k pramici. Byly jsme zvědavé, jak vypadá. Učitelé organizovali nástupy na pramici a přikázali nám, aby každý zůstal u svého vozu, kterým přijel, a čekal na převezení, až na něj přijde řada. Já jsem jela na posledním voze, neměla jsem proto na pramici vůbec chodit.

Ale kdepak já a poslechnout! Zavolala jsem kamarádky a chystaly jsme se, že nastoupíme. Ale pramice byla už plná, musely jsme čekat. Pozorovaly jsme pramici a čekaly, až se vrátí zpět.

Když pramice přirazila ke břehu, učitelé organizovali nástup. Děti se předbíhaly, každé už chtělo být na druhé straně řeky. Na pramici vyjel i povoz s párem koní, který řídil čeledín Belech. Vůz s koňmi stál na levé straně pramice a děti se nahromadily na pravé straně kolem lana, po kterém převozník ručkoval s pramicí na druhý břeh. Pramice byla přeplněna dětmi, které seděly i na voze.

Stála jsem se svými spolužačkami Boženkou Kovaříkovou, Liduškou Průdkovou, Jarmilkou Suchyňovou, Květuškou Lukešovou a dalšími na zadní části pramice u kůlu. Kamarádky nebyly moc hovorné, každá měla trochu strach, když viděly ty spousty vod, jak se pod námi valí. Netušila jsem, že ani jednu z vyjmenovaných kamarádek už nikdy neuvidím.

Téměř na konci pramice stál sám o rok mladší žák Hýbl z Přítluk, jediný syn četnického strážmistra, který chodil v Rakvicích do školy. Byl to hezký a pěkně oblečený chlapec.

Najednou jsem si všimla, jak začal hůlečkou klepat na podlahu pramice, kde se objevila voda. V malé chvilce voda na pramici přitekla i k nám a už jsme měly botky ve vodě. Volaly jsme na převozníka, aby zastavil, že nám teče voda do botek, ale on odpověděl, abychom byly zticha, že to nic není, že za chvíli budeme na druhé straně. Ale jak jsme se přibližovaly ke středu řeky, byla voda dravější a tím více zaplavovala pramici. Když nám studená voda sahala až po kolena, začaly jsme křičet, že už je té vody moc, aby jel nazpět. Převozník ale jakoby neslyšel, vedl loď doprostřed dravé řeky a nás děti do záhuby.

Pamatuji si dobře, že mně voda sahala po břicho a děcka hrozně křičela. Lezla na vůz, věšela se na jeho kola, každý se snažil dostat se k vozu. Potom nastala strašná panika. Koně se začali plašit, přestože měli zavázané oči, tušili katastrofu.

Držela jsem se kůlu pramice. Potom jsem viděla, jak zmizel ve vodě ten pěkný žák Hýbl, a to už se pramice rozpůlila.

Za strašné hrůzy a křiku nás všechny i s vozem pohltily kalné, vysoké vody Dyje.

Vynořila jsem se uprostřed řeky a volala maminku, pana učitele, ale nikdo mě neslyšel a nepomáhal. Také spolužáci zápasící o život s hlavami nad vodou volali o pomoc a zoufale křičeli, ale vodní živel byl silnější. Jedna hlava po druhé mizely pod vodou. Někde bylo vidět jen ruce, které se ještě vzpínaly z vody.

Udržovala jsem se stěží nad vodou, ale zatím jsem žila, i když mě proud vody unášel. Kolem mě pluli dva kluci a drželi se kusu dřeva z pramice. Chytila jsem se jednoho, ale on se mě snažil setřást a křičel na mě, ať se pustím. Ale já jsem se držela pevně a plula jsem s nimi směrem k nebezpečnému splavu.

V té chvíli jsem uviděla, jak se k nám blíží loďka a na ní náš třídní učitel Novotný s čeledínem Holešínským, který urazil zámek a oba jeli zachraňovat děti.“

. . . Jedenatřicet dětí však už nikdo nezachránil.

Nad jejich společným hrobem na rakvickém hřbitově se tyčí pomník, který symbolicky znázorňuje prosící a vzpínající se ruce dětí.

Tak skončil výlet na Pálavu, který začal radostně 26. Května 1936 u rakvické školy, ale na němž děti své písně nedozpívaly.

Ztratily se, jako rosa na květu.


Tolik ze vzpomínek paní Richterové a z knihy pana Lošťáka. Z 52 dětí, které se na pramici převážely, jich 31 zahynulo, 22 děvčat a 9 chlapců. Spolu s nimi utonul mladý čeledín František Belech, kterého pravděpodobně pod vodou kopl do hlavy jeden z koní, když se snažil je uvolnit z postrojů. Koně pak zahynuli také. 21 dětí se podařilo zachránit.

Když jdeme kolem hrobů dětí na rakvickém hřbitově, vidíme tvářičky na fotografiích a tiše čteme jména:

Jarmilka Suchyňová - Boženka Rozsypalová - Ludmila Režná - Jaroslav Malinka – Vítězslav Hýbl – Ladislav Krůza – Božena Pešová – Bedřiška Pácalová – Tomáš Průdek – Václav Sláma – Marie Herůfková – Marie Holcapflová – Ludmila Jilčíková – Liduška Lukešová – Květuška Lukešová – Františka Latýnová – Anežka Neuhauserová – Anežka Něníčková – Boženka Kovaříková – Liduška Průdková – Jarmilka Opršalová – Emil Schwarzer – Karel Polínek – Žofie Bednaříková – Františka Grégrová – Václav Burian – Václav Bednařík – Blažena Řezáčová – Libuška Suchyňová – Růženka Švástová – Aloisie Vávrová

a kočí František Belech

Tak blízko, tak daleko ...


Památce rakvických dětí 1936 – 2016

26. května 2016