Takové to letní žvýkání aneb přežvýkavci všech zemí, spojte se!
Idu si tak po Břeclavě, neboli jdu si tak po Břeclavi (pro ty, co žijí mimo Podluží) a venku prší. Takový docela příjemný, zahradnický deštík...
Déšť je specifický tím, že po delším pobytu venku bez paraplete je člověk zakrátko „zmoklý jak slépka“, ale kdo by si z toho, zvlášť včil v létě, dělal hlavu. Co naprší a zmokne, to zas brzy uschne. Déšť krásně zvýrazňuje barvy a odstíny povrchu, na který kapky vody dopadají. A tak si mimo jiného všímám toho, čeho bych si za sucha tolik nevšímal – žvýkaček, přilepených na dláždění pěší zóny. Vyžvýkané a odvržené leží přišlápnuté k zemi a tvoří pestrou mozaiku odstínů. Čím tmavší, tím delší čas a více nohou a bot, po ní přešlých, žvýkačka pamatuje.
Žvýkačkami staršími i mladšími je dlažba pěší zóny poseta tak hustě, že by to nedokázalo ani hejno přejedených špačků v době vinobraní, a tvoří tak pestrou škálu odstínů šedi, že pan Grey se může jít akorát tak „zahrabat“. Když přeletí špaček, kos, holub, havran či jiný vznešený létavec a cosi bílého na prostranství veřejném utrousí, déšť smyje, vítr rozfouká a po nezdvořilém opeřenci nezbývá žádné stopy. Když spadne na podzim list ze stromu, který nemá v tu dobu nic lepšího na práci, než listím dělat binec v ulicích pečlivě udržovaného města, déšť smyje, vítr rozfouká. Jak dočasné, jak pomíjivé jsou tyto pošetilosti přírody!
To žvýkačka je jiný „držák“! Drží na betonové, zámkové dlažbě, žulových kostkách i asfaltu. Usadí se na podrážkách bot, na kalhotách, ve vlasech. Zespodu školní lavice, ale i na sedadle v kině nebo divadle, protože – co si budeme povídat – ani člověk kulturní nemusí být přece zbaven lidskosti. Zpívá se, že „pevný je stůl, pevnější je hora“, a co je nejpevnější? Samozřejmě, žvýkačka! Je pevnější, než kurs koruny, eura nebo dolaru. Než vozovka dálnice D1, víra papeže i islámského radikála.
Učitel ze „staré školy“, když viděl polovinu třídy rytmicky pohybovat čelistmi, nás se zoufalým výkřikem nazýval přežvýkavci. Klidně mohl i říci „vy voli!“, protože tehdy si učitel ještě leccos mohl dovolit. Byla to krásná doba, kdy jsme byli žvýkačkopevně přesvědčeni, že žvýkačky jsou zdravé na zuby, že nikdo nepozná pach cigaret z pusy při namátkové kontrole a vůbec, že žvýkání je „in“. Žvýkali jsme usilovně, div nám huby z pantů nevyjely a již nainstalované zubní plomby nevyskákaly. Ale tak, jako každá vášeň pomíjí, pohasla i ta žvýkačková, podobně, jako praskne přefouknutá žvýkačková bublina nebo bublina akciová. Po té první zůstane jen ulepený obličej, naštěstí...
Když tak člověk o něčem píše, často odolává pokušení, alespoň na chvíli se tomu přiblížit. A tak, alespoň na chvíli, vracím se ke svému žvýkačkovému vyznání a až ze sebe vyžvejknu poslední slova tohoto prázdninového blogu, půjdu si užít trochu toho letního žvýkání!
Však víme...
Déšť je specifický tím, že po delším pobytu venku bez paraplete je člověk zakrátko „zmoklý jak slépka“, ale kdo by si z toho, zvlášť včil v létě, dělal hlavu. Co naprší a zmokne, to zas brzy uschne. Déšť krásně zvýrazňuje barvy a odstíny povrchu, na který kapky vody dopadají. A tak si mimo jiného všímám toho, čeho bych si za sucha tolik nevšímal – žvýkaček, přilepených na dláždění pěší zóny. Vyžvýkané a odvržené leží přišlápnuté k zemi a tvoří pestrou mozaiku odstínů. Čím tmavší, tím delší čas a více nohou a bot, po ní přešlých, žvýkačka pamatuje.
Žvýkačkami staršími i mladšími je dlažba pěší zóny poseta tak hustě, že by to nedokázalo ani hejno přejedených špačků v době vinobraní, a tvoří tak pestrou škálu odstínů šedi, že pan Grey se může jít akorát tak „zahrabat“. Když přeletí špaček, kos, holub, havran či jiný vznešený létavec a cosi bílého na prostranství veřejném utrousí, déšť smyje, vítr rozfouká a po nezdvořilém opeřenci nezbývá žádné stopy. Když spadne na podzim list ze stromu, který nemá v tu dobu nic lepšího na práci, než listím dělat binec v ulicích pečlivě udržovaného města, déšť smyje, vítr rozfouká. Jak dočasné, jak pomíjivé jsou tyto pošetilosti přírody!
To žvýkačka je jiný „držák“! Drží na betonové, zámkové dlažbě, žulových kostkách i asfaltu. Usadí se na podrážkách bot, na kalhotách, ve vlasech. Zespodu školní lavice, ale i na sedadle v kině nebo divadle, protože – co si budeme povídat – ani člověk kulturní nemusí být přece zbaven lidskosti. Zpívá se, že „pevný je stůl, pevnější je hora“, a co je nejpevnější? Samozřejmě, žvýkačka! Je pevnější, než kurs koruny, eura nebo dolaru. Než vozovka dálnice D1, víra papeže i islámského radikála.
Učitel ze „staré školy“, když viděl polovinu třídy rytmicky pohybovat čelistmi, nás se zoufalým výkřikem nazýval přežvýkavci. Klidně mohl i říci „vy voli!“, protože tehdy si učitel ještě leccos mohl dovolit. Byla to krásná doba, kdy jsme byli žvýkačkopevně přesvědčeni, že žvýkačky jsou zdravé na zuby, že nikdo nepozná pach cigaret z pusy při namátkové kontrole a vůbec, že žvýkání je „in“. Žvýkali jsme usilovně, div nám huby z pantů nevyjely a již nainstalované zubní plomby nevyskákaly. Ale tak, jako každá vášeň pomíjí, pohasla i ta žvýkačková, podobně, jako praskne přefouknutá žvýkačková bublina nebo bublina akciová. Po té první zůstane jen ulepený obličej, naštěstí...
Když tak člověk o něčem píše, často odolává pokušení, alespoň na chvíli se tomu přiblížit. A tak, alespoň na chvíli, vracím se ke svému žvýkačkovému vyznání a až ze sebe vyžvejknu poslední slova tohoto prázdninového blogu, půjdu si užít trochu toho letního žvýkání!
Však víme...