Na co, Pane Bože, na co?
Tato nepatrná změna textu známého hudebního hitu mne napadla, ale je i součástí modlitebního dialogu, při přemýšlení o finančním a majetkovém vyrovnání s církvemi. Slova církev, ekklesia, znamenají boží lid, shromáždění patřící Pánu a jejím posláním je učit, burcovat, hýbat svědomím a to silou víry a lásky. Církev je organická skutečnost – tělo, ale organismus církve nepatří do řádu biologického, ale duchovního.
Palachův odkaz
Tak jsem si v duchu říkal, jak dlouho nám vydrží vzpomínka na Václava Havla a hlavně jakou renesanci zažije jeho heslo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, a již za několik týdnů dostáváme na stůl šokující prohlášení Josefa Mašína, který hodnotí skutek Jana Palacha jako čin, který nepřinesl nic smysluplného, neměl žádný význam a byl výrazem jeho lability. Historik Jareš k tomu dodává srovnání obou činů, tedy bratří Mašínů a Jana Palacha, kterými nic prakticky nedokázali, neměli žádný pozitivní výsledek, jenom nás nutí o nich přemýšlet. A o to se tedy pokusím.
Modlitba za Václava i za nás
Je mi smutno. Smutno z odchodu Václava Havla a ještě více z některých reakcí a hodnocení této události mnoha řečníky a politiky. Mnozí z nich se předhánějí v ódách na bývalého prezidenta, vyzdvihují jeho přínos pro stát a přitom ještě nedávno posměšně mluvili o pravdoláskařích, marginalizovali význam chartistů, v ekonomických a státotvorných debatách přehlíželi humanitní idealismus, jako něco již překonaného a bránícího tomu pravému rozvoji. Jiní si zase neodpustí připomenout nějakou negativní stránku, či počin Václava Havla, přitom oni by měli být nejvíce vděčni za samet, který jim umožnil zůstat v politickém životě.
XXII. symbol svobody
Každý rok chodím na výročí 17. listopadu 1989 položit na Národní třídu k plastice „holých rukou“ kytičku a zapálit svíčku. Není to jenom nostalgie, je to tak trochu obřad spojený se vzpomínkou a zamyšlením nad tím, co bylo, ale také nad tím, co se z toho postupem času vyklubalo. Srovnám-li účast a zájem veřejnosti o tuto vzpomínku, musím říci, že během těch 22 let nebyla intenzita stejná. Dalo by se říci, že v letech většího blahobytu a spokojenosti byl zájem menší, naopak v letech politické nespokojenosti zájem vzrůstá. Jako bychom se utíkali k tomu symbolu svobody v těžkých časech s nadějí na hledání řešení a vraceli ke kořenům přeměny naší společnosti.
Hladovka
Na jaře 1978 bylo zahájeno trestní stíhání desíti signatářů Charty 77 a zakladatelů VONS, tedy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V této desítce byl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Václav Malý a další známé osobnosti. Rudé Právo psalo, že organizovali odpor a rozšiřovali literaturu s cílem vyvolat nedůvěru veřejnosti vůči státnímu zřízení. Zatčení těchto osob bylo v západních médiích často prezentováno a komentováno a na rozhlasových stanicích, které vysílaly do Československa byla vyhlášena výzva, aby občané, kteří protestují proti tomuto aktu drželi v určité datum dvoudenní hladovku, jako vyjádření podpory, ale také jako symbol určité osobní oběti za jejich propuštění.
Pravda zvítězí
Premiér Petr Nečas se ve svém emotivním projevu při projednávání tzv. reformních zákonů odmítnutých senátem zajíkal zlobou a označil opoziční poslance za flákače, kteří celou dobu nic nedělali a teď tady obstruují a kladou odpor. Kromě zloby, která byla ve tváři premiéra velmi znatelná na první pohled, byla za tímto vyjádřením i velká faleš. Není to pravda, opozice již při projednávání těchto zákonů ve výborech vyjadřovala nesouhlas a snažila se svými návrhy pozměnit vládní předlohy. Nic nebylo akceptováno, až na nějaké maličkosti, které lze množstevně vyjádřit v řádu promilí. Pan premiér ví moc dobře, jaký je postup koalice: opozici neustupovat, nic nepřijímat, prosazovat jenom koaliční návrhy, neboť pravda je jenom jedna a tu máme my a obhájíme ji ať se děje cokoliv.
Bez skutečné solidarity krizi nepřekonáme
Odlišnost pravicové a levicové politiky je pro mnoho lidí v době prosperity a poměrné hojnosti mnohdy zanedbatelná a málo vnímatelná. Jinak je tomu v době krize a hospodářské recese, kterou již třetí rok prožíváme. Tehdy se projeví jiné myšlení a rozhodování kde vzít, komu ubrat, kdo má přežít a na kom nám zas tak moc nezáleží. Ne nadarmo toto naše období někteří politologové nazývají - krizí hodnotovou. Uvědomil jsem si to při projednávání návrhu zákona, kterým chtěla sociální demokracie obnovit tzv. progresivní daň. Návrh koalice zcela zavrhla, včetně hlasů Věcí veřejných, které ji měly ve svém programu.
O autorovi
Poslanec Parlamentu ČR za ČSSD a předseda Stálé komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů. V roce 1991 nastoupil do nové zpravodajské služby FBIS, v roce 2001 jmenován ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (rozvědka) a v letech 2004 až 2006 zastával funkci ministra vnitra. Narodil se 13. ledna 1951 v Třebíči. Maturoval v roce 1969, nastoupil na VŠZ v Brně a po dvou letech odešel studovat teologii na UK v Praze se sídlem v Litoměřicích. Studia dokončil v roce 1976 a začal působit jako duchovní na jižní Moravě. V roce 1977 se stal signatářem Charty 77, následuje persekuce ze strany StB. V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas pro výkon duchovenské činnosti a byl označen za nepřátelskou a protisocialistickou osobu. V letech 1978 až 1990 pracoval jako řidič u Potravin Brno, následně jako řidič sanitky v nemocnici Tišnov
Babiš vsadil na všeluxující taktiku. Potřebuje, aby lidé co nejméně přemýšleli
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
