Je mi smutno. Smutno z odchodu Václava Havla a ještě více z některých reakcí a hodnocení této události mnoha řečníky a politiky. Mnozí z nich se předhánějí v ódách na bývalého prezidenta, vyzdvihují jeho přínos pro stát a přitom ještě nedávno posměšně mluvili o pravdoláskařích, marginalizovali význam chartistů, v ekonomických a státotvorných debatách přehlíželi humanitní idealismus, jako něco již překonaného a bránícího tomu pravému rozvoji. Jiní si zase neodpustí připomenout nějakou negativní stránku, či počin Václava Havla, přitom oni by měli být nejvíce vděčni za samet, který jim umožnil zůstat v politickém životě.

Nechci rozmnožit počet politických hodnocení, zůstanou mi osobní vzpomínky, jak z dob disidentských, tak z doby jeho působení v prezidentském úřadu. A k těmto vzpomínkám přidám modlitbu, za Václava i za nás. Jedno bez druhého nemá smysl, není v tom žádná naděje. Možná jeho odchod z tohoto světa v době nejenom ekonomické, ale především hodnotové a morální krize má svůj význam a bude impulsem k hledání pravdivějšího a láskyplnějšího způsobu života. Možná jenom vypravíme státní pohřeb a pojedeme dál ve starých kolejích. Avšak pietní akty na mnoha místech republiky, svědectví knihkupců o nebývalém zájmu o jeho spisy a díla, plné stránky novin jeho projevů a názorů, to vše mi umocňuje naději, že se i s námi něco stane.

„Nikde prorok neznamená tak málo, jak ve svém domově“, čteme u sv. Matouše a je bohužel naším lidským a také velmi silně i českým zvykem obracet se k myšlenkám velkých osobností až po jejich smrti. Je asi nezbytné prožít několik dní ve smutku, přečíst množství smutečních projevů a kondolencí z celého světa, ale bylo by dobré neříkat jenom nezapomeneme, ale říkat poneseme tyto myšlenky dále, oprášíme, co již bylo téměř zapomenuto, nebo dokonce zašlapáno jako nepodstatné, nepraktické a nežádoucí. Bude-li smrt Václava Havla probuzením našeho svědomí, zamyšlením nad tím, co jsme vlastně chtěli a co chceme teď, chceme-li vůbec něco důležitého pro život, bude dobře.

Je-li Bůh nad námi a Václav Havel skutečně toužil po vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, raduje se s ním v jeho společenství, nemusí již bojovat s nenávistí, ale může říct se sv. Pavlem, že „láska všechno přetrpí a raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. To mu přeji a nám také.